Jazykolamy

Slova

Jazykolamy

Nemám na mysli všelijaké ty strčprstskrzkrky a třistatřiatřicetkřepelekpřesstříbrnéstřechy. Píšu schválně dohromady, protože někdy se to tak dělá, když si nevíme rady s hodně krkolomnými německými či anglickými složeninami. A ty se pak v rádoby přesných překladech někdy v češtině takovými zpotvořenými tvary prosazují.
Svou pozornost chci obrátit na správnou výslovnost těch takzvaných cizích slov, která často činí potíže a slýcháváme pak všelijaké podivnosti. Jen si vzpomeňme na demogracii, zdomácnělou v projevech v dobách ne tak dávno minulých, ale která se občas ozve tam, kde by to člověk nejméně očekával: jako nedávno v televizním pořadu Na hraně z úst představitele Unie svobody.
O tom, že existují pravidla pravopisu, pravidla závazná, i když v podivné atmosféře podivně chápaného jazykového liberalismu poněkud rozplizlá, nikdo nepochybuje. Dokonce mnohý z nás má jejich poslední akademické či školní vydání při ruce, jen se vnucuje podezření, že do nich nahlížíme zřídka. Správná spisovná výslovnost zůstává ještě více stranou pozornosti, přestože se češtináři rovněž na tomto poli činí. Dvojdílná publikace Výslovnost spisovné češtiny a další příručky asi nepatří k samozřejmým ozdobám knihoven řečníků nucených vystupovat na veřejnosti. Též profesionálové kladou na svůj výkon amatérská měřítka, která si ke všemu určují sami, a řešívají problémy pouhým citem. Orátorství se v Česku příliš významu nepřikládá.
Vraťme se k výslovnosti cizích slov. Ve zmíněné práci se píše:
Jazyky, z nichž obvykle jsou taková slova do češtiny přejímána, nemívají shodnou hláskovou soustavu s češtinou a výslovnost jednotlivých hlásek bývá od výslovnosti české odchylná. Proto se zvuková podoba slov cizího původu přizpůsobuje jak výslovností jednotlivých hlásek, tak celkovou zvukovou výstavbou slova fonémické stavbě a fonetickým zvyklostem češtiny... Výslovnost slov přejatých se v češtině vyznačuje snahou nahradit zvukové jevy původního jazyka, které čeština nemá, nejbližšími zvukovými jevy českými. Neděje se to však mechanicky. Podkladem spisovné české výslovnosti přejatého slova je sice výslovnost v jazyce, z něhož bylo slovo přejato, ale rozhodující je, jak je slovo vyslovováno uživateli spisovného jazyka v mluvených spisovných projevech, a to za předpokladu toho, že je toto slovo součástí jejich aktivní slovní zásoby.
Obvykle se tedy cizí slova přizpůsobují naší výslovnosti. Znamená to, že přízvuk se také u nich přenáší na první slabiku (např. francouzské résumé, s přízvukem na poslední slabice, se mění v naší výslovnosti v normální české rezimé, stejně jako niveau v nivó; pravopisná poznámka: píšeme resumé nebo résumé, ale naproti tomu počeštěně nivó). Podobně vyslovujeme s přízvukem na první slabice slova z jazyků, v nichž je pohyblivý, například z ruštiny, a stejně také z italštiny, v níž bývá na předposlední slabice (namátkou: violoncello čteme ).
V mluvené češtině přizpůsobujeme domácí výslovnosti i hlásky. V plynulém projevu se nepokoušíme kopírovat správný cizí zvuk, ale nahrazujeme jej nejbližšími hláskami našimi. Taktéž zacházíme se zvuky, které se v naší mateřštině nevyskytují, dejme tomu s otevřeným i zavřeným , stejně jako s redukovaným vokálem v angličtině nebo zaokrouhleným francouzským <ö>. Všude vyslovujeme naše a nenutíme se do pokusů o napodobování. Totéž platí například o znělých pandantech a <č>. Ty nahrazujeme dvěma hláskami - , (příklad z angličtiny: džem). Rovněž anglické zadopatrové , psané ng, vyslovujeme jako , na konci slova také - . (Psát můžeme marketink i marketing.)
Někdy se však původní výslovnosti přejatého cizího slova vzdalujeme tím, že u nás zdomácnělo ve svérázné podobě. Vezměme si třeba takový rezort. Jde o slovo původem z francouzštiny, kde se píše ressort a vyslovuje s . (Etymologicky od ressortir, připadnout, v původním významu vlastně "co se komu jako trvalá činnost vrací".) Rovněž v češtině byla donedávna spisovná výslovnost pouze takováto, dnes máme jak v mluveném projevu, tak v psaném možnost výběru mezi resort i rezort.
V podstatě stejné zásady platí pro výslovnost cizích vlastních jmen. Rovněž tam si je přizpůsobujeme. Pokud si nejsme jisti u zeměpisných názvů, máme možnost vyhledat správné znění v akademickém vydání Pravidel českého pravopisu či ve Slovníku spisovné češtiny. Cizí příjmení pak v plynulém hovoru vyslovujeme jako každé přejaté slovo. Křečovité imitování cizích zvuků nám může lámat jazyk a my budeme vypadat přepjatě, ne-li přímo směšně.
Ivo Vaculín