Krajiny téměř neviditelné

Čínská současná krajinomalba na pozadí evropské tradice

Krajiny téměř neviditelné

Na některých Čchiu Š-chuaových plátnech je krajina téměř neviditelná. Zde je jen krok ke spodobnění prázdnoty, jež je ve východních filozofiích identická s dosažením absolutní podstaty bytí.
Na samostatné výstavě nazvané Krajiny, Malba na hranici viditelnosti v Galerii Rudolfinum do 18. června vystavuje čínský malíř Čchiu Š-chua. Výstava je pozoruhodná tím, že uvádí do Čech (i do Evropy) jednu z prvních větších prezentací současného čínského malíře, který, ač jako malíř vzdělán v západoevropském stylu, se zároveň nevzdal mnohasetleté tradice své země. Vystavena jsou tu rozměrná plátna transcendentních krajin, která jsou malována světlými až bílými vrstvami řídkého oleje. Obrazy mají skutečné východisko: Vznikly na základě meditací pod dojmem pozorování čínských sprašových plání na pokraji pouští. Čchiu Š-chua zobrazuje, jak se příroda vyjevuje a zase mizí. Její hmota je rozptýlena a přes jevovou proměnlivost krajiny se autor dotýká čehosi neměnného a nadčasového. Přestože si před Čchiu Š-chuaovými obrazy vzpomeneme třeba na obrazy impresionistických krajin, cítím zároveň, že jde o dílo spjaté s čímsi, co z naší tradice neznáme. Naskýtá se proto řada otázek, které se dotýkají vztahu západoevropského a asijského umění. Kdysi hegemonní postavení západoevropské civilizace již dávno vyprchalo. Vývoj posledních desetiletí pohled na věc poněkud obrátil: Dávné tradice mimoevropských kultur jsou opět oceňovány a stýkají se se získanou zkušeností západoevropskou. Je toto propojení opravdu možné? Mohou si být obě tradice blízké, i když se po tisíciletí odvíjely značně odděleně?
Málokdo si uvědomuje, že historie evropské krajinomalby je ve srovnání se svým čínským protějškem o dost kratší. Zatímco skutečný rozmach krajinomalby v Evropě nastal až v 16. století, v Číně byla příroda ústředním a trvalým bodem pozornosti již dávno předtím. Zájem o krajinu vyplýval z její zcela odlišné role v životě člověka. Tento fakt formoval podstatu celého čínského filozofického a náboženského systému. Zatímco západoevropská náboženská tradice upínala zájem na lidský rod a člověka samého a na vztah člověka k Bohu (jaksi odděleně od přírody a vesmíru), čínská filozofie a náboženství tuto antropocentristickou iluzi nikdy nepodporovaly. Zásadní pozornost byla věnována přírodě, která hrála podstatnou roli v procesu přibližování se k podstatě bytí. Příroda byla ztotožňována s životními (tj. vesmírnými) silami. V ní je obsažena ona opravdová realita (Tao), která není vytvořená člověkem, ale existuje sama o sobě. Je nutné si uvědomit, že pojem realita má v tradiční čínské filozofii zcela jiný význam než v moderním myšlení nás Západoevropanů. Proto i čínská krajinomalba se odvíjela v úzkém vztahu k filozofii a náboženství (je nutné zmínit zejména taoismus a buddhismus) a váže se především k duchovním kvalitám přírody, nikoliv k jejím "fotograficky" jevovým stránkám.

Boty pro cestu za pravdou

Výrazná obliba krajiny v Číně je patrná už v prvních staletích našeho letopočtu. Taoističtí a buddhističtí mniši svým životem v přírodě tehdy ovlivnili například i básníky. Mnoho poetů podnikalo výpravy do hor. Tak třeba básník Ling-yun (385 až 433) mnoho času trávil putováním po horách, aby se zde po vzoru mnichů pokusil nalézt "pravdu". Dochoval se i popis speciálních bot, které si k tomuto účelu pořídil: Boty byly opatřeny zvláštním výměnným kováním, které se dávalo buď na zadní část boty (když se stoupalo nahoru), anebo na přední část boty (když se šlo dolů). Z té doby se dochovaly první malby čínské krajinomalby. Její velký rozkvět následoval pak v období dynastie T'ang (618 - 906). Čínská literární historie nazývá v poezii tuto dobu "obdobím jara". Podobně se dá toto označení použít i ve vztahu ke krajinomalbě. Tehdy se malba krajin formovala v podobě, která tvoří základy představ o čínské "klasické" krajinomalbě tak, jak ji máme uchovanou v našich myslích podnes. Čchiu Š-chua samozřejmě tuto tradici dobře zná. Je také velmi hluboce obeznámen s filozofickou kontinuitou taoismu a buddhismu. Přesto jeho obrazy vybočují z linie tradiční čínské krajinomalby a její podoba není myslitelná bez dialogu s tradicí moderní malby západoevropské.

Proměny obrazu krajiny

Jaké byly cesty evropské krajinomalby v době, kdy tento obor v Číně dosáhl svých prvních vrcholů? Krajina se vyskytla v evropské tradici poprvé v nástěnných malbách starověkého Říma - ovšem jen jako komponované pozadí pro drobné mytologické výjevy. Středověký svět si vybíral z krajiny pouze určité fragmenty, které v náboženské kompozici symbolizovaly obecný pojem krajiny (strom, skála). V 15. století se poprvé objevují obrazy, které v souvislosti s některými scénami zachycují pohledy na konkrétní města, architekturu či jiné krajinné partie. Autory prvních kresebných studií krajin byli Leonardo da Vinci a Albrecht Dürer. Teprve 16. století přináší úplné osvobození: Krajina se stává samostatným obrazovým tématem. Tehdy převládá analytický přístup ke skutečnosti: Životní styl renesance preferoval vědecký zájem o svět. Obraz krajiny nebo veduta města jsou chápány jako objektivní zprávy, které mají dokumentární cenu. Renesanční racionalismus byl v tomto směru důkladný. Toto pojetí krajiny se asi nejvíce vzdálilo způsobu prožívání krajiny, jak je chápali taoističtí nebo buddhističtí mniši, či právě vystavující Čchiu Š-chua.
Další vývoj evropského krajinářství se začal ubírat několika cestami. Jedna z nich rozvíjela realistický přístup a našla uplatnění zejména v Nizozemí, ale pokračovala ještě hluboko do 19. století, kdy realismus se stal na určitou chvíli jedním z hlavních slohů. Zároveň se začaly formovat i další tendence, které otevřely cestu k objevení i jiných hodnot skrytých v přírodě. V 18. století to byl zejména typ tzv. ideální krajiny (N. Poussine a C. Lorrain). Prvky vysněné a viděné se zde prolínají. Důležité bylo, že toto pojetí krajiny vytvořilo prostor pro kontemplaci. Jednalo se o objevení magické síly přírody: Spočine-li naše mysl v klidném rozjímání v krajině, lze dosáhnout duševní harmonie. Další krok, který nás přibližuje k pojetí krajiny prezentované malířem Čchiu Š-chua, učinil romantismus. Caspar David Friedrich vytvořil úchvatné kontemplativně zasněné krajiny, v nichž si všímá dosud přehlížených přírodních jevů, jako je stmívání, mlha, sluneční záře, nekonečné dálky. Přímo revolučně působil W. Turner, který se nechal unést ve své malbě tím, co nemůžeme hmatatelně postihnout a co se stále mění: Ovzduší v krajině povýšil na jediné téma svých obrazů. Zatímco Turner je ještě spjat s romantickým chápáním přírody (krajina - stav rozbouřené duše), impresionisté se na celou věc dívali z jiného úhlu pohledu. Podobně jako Turner se i oni zajímali o atmosférické jevy. Avšak impresionistické studium světelných proměn bylo motivováno vědecky - impresionisté začali malovat čistými nelomenými tóny v barevných skvrnách, které se spojí až na divákově sítnici. Přestože impresionistická kapitola je dnes více než stoletou záležitostí, těžko bychom si dnes představili bez této zkušenosti velkou část krajinomalby 20. století. A i když krajiny Čchiu Š-chua nepoužívají jasné nelomené tóny, jeho mihotavé škály bílých skvrn nám práce impresionistů silně evokují.

A co Čechy?

Vrcholný rozkvět české moderní krajinomalby spadá do konce 19. a začátku 20. století (Antonín Slavíček, František Kaván, Antonín Hudeček, později Jan Zrzavý). Nastoupila generace, která byla někdy ještě ovlivněna doznívajícím impresionismem a malbou v plenéru, ale zároveň je formována nástupem symbolismu. Ten vnesl do krajinomalby nový rozměr: Krajina je prožívána kontemplativně, melancholicky a niterně. Není náhodou, že právě v této době se šíří zájem o východní filozofie (buddhismus v nich zaujímal jedno z předních míst). Člověk je chápán jako součást přírody a příroda jako součást kosmu. Krajina má svou duši, která splývá s duší vesmírnou (Antonín Slavíček, Antonín Hudeček, Max Švabinský).
Poněkud spletitější vývoj nastal v letech následujících: Avantgardy 20. století skoncovaly s tradičním pojetím obrazu a akademickou výstavbou jeho obrazové plochy. Krajinomalba nemá zdaleka tak silnou a vyhraněnou pozici jako dříve. Přesto se v díle nemnohých umělců vyskytuje. Často je nositelem určitých symbolických významů, anebo je výrazovým prostředkem pro vyřčení niterných pocitů člověka pohybujícího se v moderní "odcizené" době, která s přírodou ztratila bezprostřední kontakt. Jsou hledány hlubinné významy a archetypální vazby. Z českých umělců je nutno v této souvislosti jmenovat Josefa Šímu. Jeho obrazy krajin vyrůstají z Šímova názoru o jednotě světa a vztahují se k představám o mýtických prakrajinách. Myšlenku o věčném návratu k neměnnému počátku a o opakování se některých základních archetypů vyjadřoval symboly v podobě vejce, krystalu, stromu ap. Šíma hledal v krajině to podstatné, to, co tvoří její neměnný základ. Zajímaly ho i nehmotné jevy, které přesahovaly z obrazů krajin do představ o kosmu. I když krajiny Čchiu Š-chua jsou po formální stránce odlišné od Šímových, přesto máme dojem, jako by šlo o něco podobného. Dílo Josefa Šímy je důkazem, že dvacáté století připravilo podmínky pro přijetí východního cítění. A naopak dílo čínského malíře Čchiu Š-chua svědčí o tom, že západoevropské školení je možné vnést do tisícileté tradice asijské.
Ivona Raimanová
(autorka je kritičkou a historičkou umění)
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1) je otevřena denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.