Smrt muže, jehož pouhé jméno vzbuzovalo panickou hrůzu, zůstává i po půl století obestřena tajemstvím

Smrt muže, jehož pouhé jméno vzbuzovalo panickou hrůzu, zůstává i po půl století obestřena tajemstvím

Berija nebude rehabilitován

Jmenoval se Lavrentij Berija. Teoreticky vzato se mohl stát pokračovatelem krvavého díla J. V. Stalina. Existují však zřetelné důkazy, že po tyranově smrti hodlal sáhnout k reformním opatřením, jež by učinila bolševismus přijatelnějším.
Prokazatelně se narodil dne 29. března 1889 v gruzínské vesnici Mercheuli, ani zdaleka však není jisté, že byl popraven zastřelením dne 23. prosince 1953 po prohraném souboji o moc s příštím vládcem sovětského impéria Nikitou Sergejevičem Chruščovem. Jeho syn Sergo Berija (narozen roku 1924), který byl až do Gorbačovovy perestrojky vyššími místy nucen užívat matčina příjmení Gegečkori a zcela smyšleného jména po otci Alexejevič, je dodnes přesvědčen, že jeho otec byl zavražděn již při svém zatčení dne 26. června 1953 a následný proces je pouhá fraška.

Dva extrémy

Pohled na postavu krvavého, krutého, leč (navzdory tvrzení četných nepřátel i sovětského režimu) inteligentního Stalinova pobočníka dodnes osciluje mezi dvěma extrémy. Pro ty, kdo jsou ochotni bez váhání přijmout zjednodušující přístup, užitý Chruščovem a jeho dočasnými spojenci, jež ve snaze o získání moci ve státě odstranili svého nejzáludnějšího soka, zůstává Berija sexuálním maniakem, jenž zneuctil a v mnoha případech i zbavil života přes dvě stovky žen a nezletilých dívek. Navíc údajně pracoval pro zhruba čtrnáct zahraničních rozvědek a provinil se i likvidací "poctivých komunistů, bezmezně oddaných nehynoucím idejím Vladimíra Iljiče Lenina".
Tento pohled v mytologizované, metaforické podobě zaznívá ve skvělém filmu gruzínského režiséra Tengize Abuladzeho výstižně nazvaném Pokání. Je však třeba mít na paměti, že iniciativu, ne-li povel k vytvoření tohoto filmu dal svého času Eduard Ševardnadze, v 70. a 80. letech energický a mimořádně tvrdý šéf silových resortů sovětské Gruzie, za Gorbačova pak první muž sovětské diplomacie. I tento film ostatně vznikl jako úporná snaha sovětské moci omezit obžalobu zločinů spáchaných bolševickým režimem jen na Stalina a jeho nohsleda Beriju, na druhé straně pak zaštítit původní myšlenku revoluce a "morální čistotu" Lenina (o Trockém a jeho roli v budování sovětského státu se tehdy mluvilo jen okrajově a byl-li Trockij jakkoli hodnocen, pak jen jako oběť Stalinova teroru).
Pro ty opatrnější a vůči oficiální propagandě sovětského režimu méně důvěřivé se však Berija stává předchůdcem perestrojky nastolené Michailem Gorbačovem, "liberálním reformátorem" nuceným užívat násilí jen proto, že Stalinova hrůzovláda jakékoli jiné řešení prostě neposkytovala.
Kdesi uprostřed se skrývá věcnější pohled na jednu z nejstrašlivějších postav sovětských dějin. Také podle této verze byl Berija krvavým katem odpovědným mimo jiné i za vyvraždění polských důstojníků internovaných po porážce Polska na počátku druhé světové války, za deportaci Čečenců, Ingušů, Balkarů, ale i Krymských Tatarů. Byl také mužem, který své nezměrné moci využíval k pronásledování žen. Byl však také mimořádně schopným organizátorem, manažerem v moderním slova smyslu - schopným řešit mnohé úkoly, na něž jiní zřetelně nestačili. Jeho reformní snahy o "oživení" sovětského systému, vysíleného vyčerpávající světovou válkou a předcházejícími politickými a etnickými čistkami, na nichž se ostatně Berija až příliš aktivně podílel, se pro Chruščovův tým logicky staly hlavními body obžaloby ze "zrady komunistických idejí".

Ztělesnění ďábla

Ruský historik Vladimir Žuchraj ve své knize Stalin - pravda a lež (Moskva 1998) cituje hlášení generála Alexandra Džugy, který na Stalinův rozkaz tajně sledoval činnost a styky všech členů politbyra, tajemníků ÚV KSSS a silových ministrů. Berija je v Džugových hlášeních Stalinovi veden pod kódovým označením Sexuální maniak v galoších (Berija totiž trpěl nutkavou obavou z nachlazení a galoše nosil téměř za každého počasí). Výčet obětí sexuální náruživosti Lavrentije Beriji je obrovský a oficiální seznam přesahuje dvě stovky jmen. Syn známého revolucionáře Vladimira Antonova-Ovsejenka ve své knize Berija (Moskva 2000) navíc připomíná, že ačkoli se nepříliš vybíravý Berija v roce 1944 nakazil syfilidou, své sexuální aktivity s pochopitelnými následky nepřerušil ani v době léčení.
V době perestrojky se objevily zprávy, leckdy v beletrizované formě časopiseckých povídek, podle nichž bylo ve sklepě Berijova moskevského domu zřízeno výkonné krematorium, v němž byly spalovány nezletilé oběti jeho orgií. Jiná verze hovoří dokonce o drtiči, jehož bylo užíváno k likvidaci obětí. Nelze vyloučit, že podobné "sexuální horory", začasté postrádající základní míru vkusu, nebyly pouze projevem šoku literátů a novinářů z nabyté svobody. Sexualita byla po dlouhých osm desetiletí tím nejstřeženějším tabu.
Berijův syn Sergo, jenž nyní působí jako vedoucí vědecký pracovník v kyjevském výzkumném ústavu raketových motorů, se v knize Můj otec Lavrentij Berija (Moskva 1994) proti podobné démonizaci otce ohrazuje. Podle něj se mu otec jednou přiznal, že kromě své Nino měl v životě jedinou skutečnou láska, s níž měl také dceru, Sergovu nevlastní sestru.
Buď jak buď, "milostné eskapády" Stalinova pobočníka Beriji jsou ničím v porovnání s jeho činností kata, realizátora hromadných deportací a "repatriací" sovětských vojáků, jež se za války dostali do německého zajetí.
V únoru 1945 se Spojenci v Livadii u Jalty začali zajímat o osud více než 20 tisíc polských důstojníků, které Sověti uvěznili poté, co spolu s nacistickým Německem v souladu s tajnými dodatky smlouvy Ribetropp - Molotov v září 1939 napadli a rozdělili Polsko. Edvard Radzinskij v knize Stalin (Praha 1999) uvádí, že Stalin se tehdy v Livadii obrátil na Beriju a tehdejšího ministra zahraničí Vjačeslava Molotova s otázkou: "Byli všichni Poláci propuštěni?" Oba odpověděli bez váhání: "Ovšemže byli." Není člověk, není ani problém - tvrdíval Stalin s oblibou a v případě polských důstojníků, představujících výkvět polského vlastenectví a inteligence, nabyl diktátorův cynický bonmot až mrazivě realistické konkrétnosti. Odhalení z dob perestrojky navíc uváděla, že polští zajatci byli v rámci "úspory munice a racionalizace procesu" popravováni po třech jediným výstřelem. Zahrabáváni do společných hrobů tak byli i zranění muži.
Svalovat veškerou vinu jen na Beriju je však předčasné. Podle Radzinského se zachoval dopis šéfa KGB Šelepina adresovaný roku 1959 Chruščovovi, v němž čteme: "Z rozhodnutí NKVD bylo zlikvidováno celkem 21 857 osob, z toho v Katyňském lese 4421, v Ostaškovském táboře (Kaliningradská oblast) 6311 a ve Starobylském táboře (poblíž Charkova) 3820." Šelepin dále v dopise Chruščova žádá o povolení dokumentaci týkající se polských důstojníků zničit, neboť "postrádá jakoukoli operativní či historickou hodnotu". Chruščovova požehnání se tehdy Šelepinovi samozřejmě dostalo.
Jako "Otec všech národů" si Stalin osoboval právo rozhodovat o osudech svých "dětí". V srpnu 1941 byla například zrušena německá autonomní republika Volga a statisíce Němců byly násilně přesídleny na Sibiř a do Kazachstánu. Týž osud postihl také Němce z Ukrajiny, Krymu, Kubáně a Zakavkazska. V listopadu 1943 byl jako první vyhnán národ Karačů (celkem 68 938 mužů, žen dětí a starců) ze severního Kavkazu. Na počátku ledna 1944 bylo přesídleno 93 139 Kalmyků.
Dne 23. února téhož roku pak 19 tisíc příslušníků NKVD a jednotek SMERŠ (Smrt špiónům) za podpory sta tisíc vojáků NKVD zahájilo obludnou deportaci 500 tisíc Čečenců a Ingušů do Kazachstánu a Kyrgyzstánu, z nichž mnozí (zvláště děti a starci) cestu ve vymrzlých dobytčích vagónech nepřežili. Dne 9. března byla ukončena deportace 337 103 Balkarů a 20. května bylo zahájeno přesídlení 180 tisíc Krymských Tatarů do Uzbekistánu. V červnu 1944 bylo na listinu deportovaných zapsáno 33 tisíc Bulharů, Řeků a Arménů, jež dosud žili na Krymu. Lví měrou se na těchto nelidských akcích nejen organizačně, ale i formou návrhů předkládaných Stalinovi ke schválení, podílel Lavrentij Berija.
Nepříliš známá dohoda Spojenců (únor 1945) z Jalty o vzájemné repatriaci sovětských a amerických vojáků, kteří upadli do zajetí, znamenala pro statisíce vojáků sovětské armády tragedii. Spojenci až příliš ochotně plnili dohodu a Berijovi podřízeným jednotkám často násilně předávali sovětské vojáky usilující o azyl v západní Evropě ještě v průběhu roku 1947. Nezůstalo však jen u občanů SSSR. Začasté byli do rukou NKVD předáváni i ruští a ukrajinští emigranti první vlny (tedy ti, kdož opustili Rusko po převratu 1917 a měli cizí státní příslušnost). Historik Michael Heller v knize Utopie u moci (Londýn 1970) uvádí, že tímto způsobem bylo do SSSR násilně "repatriováno" celkem 2 272 000 Rusů. I v tomto případě měl lví podíl na realizaci krvavé akce Lavrentij Berija.
Také sovětské výzvědné služby za Berijova vedení podávaly úctyhodné výkony. Sergo Berija uvádí, že v Teheránu byl roku 1943 dokonale zajištěn odposlech spojeneckých lídrů Franklina D. Roosewelta a Winstona Churchilla. Pro zajímavost, americký velvyslanec Averall Harriman, jenž působil v SSSR v letech 1943 - 1946, dostal darem od sovětské vlády překrásnou sošku Abrahama Lincolna. Až mnohem později se Američanům podařilo zjistit, že soška obsahovala vůči běžným detektorům zcela imunní mikrovysílačku, umožňující odposlech všeho, co se na americké ambasádě dělo.

Bomby a reformy

Mimořádně významný je Berijův podíl na sovětském jaderném projektu. Působil tu především jako organizátor, třebaže také jeho profese šéfa špiónů sehrála významnou úlohu. Pomoc, kterou ochotně Moskvě poskytoval německý jaderný fyzik Klaus Fuchs, jenž ve 30. letech emigroval z Německa do Velké Británie a potom působil v týmu jaderných expertů v USA, lze těžko přecenit.
Američané, kteří ve 40. letech soustředili tým předních atomových vědců a vytvořili přísně tajný projekt Manhattan, pokusně odpálili jadernou nálož v nevadské poušti již 17. července 1945. Ve dnech 6. a 9. srpna 1945 se pak válkou vyčerpaný svět téměř nepozorovaně přesunul do atomové éry svých dějin. V těch dnech dopadly jaderné bomby na japonská města Hirošima a Nagasaki.
Američané o svém východním spojenci neměli valné mínění. V červenci 1948 zaslal ředitel CIA R. H. Hillenkoetter prezidentu Trumanovi memorandum, z jehož textu plynulo, že SSSR by mohlo svou první atomovou bombu zhotovit v červnu 1950, pravděpodobněji však až v červenci roku 1953. Skutečnost, že první atomový výbuch na sovětské střelnici se uskutečnil již v srpnu 1949, Američany proto překvapila. Ještě varovnější byla skutečnost, že Sověti uskutečnili zkušební výbuch termojaderné (vodíkové) zbraně již 12. srpna 1953, zatímco Američané teprve 1. listopadu téhož roku.
Perestrojkové a postperestrojkové publikace Berijovi přisuzují také vytvoření tajné laboratoře, v níž byly vyvíjeny a na lidech testovány vysoce efektivní drogy a jedy. Existují hlasy, které tvrdí, že z Berijovy iniciativy byla v SSSR založena první laboratoř, jež se zabývala zkoumáním a využitím jevů, označených až mnohem později jako psychotronické a energetické zbraně.
Byl to dost možná sovětský jaderný program a setkání s vědou, co Beriju přesvědčilo, že sovětský systém není schopen fungovat. Andrej Sacharov, jenž se podílel na vytvoření sovětské vodíkové pumy, se při setkání s Berijou naivně otázal, proč SSSR tak dramaticky zaostává za vyspělým Západem v technologii. "Chybí nám výrobní základna," odpověděl stručně Berija.
Lavrentij Berija byl možná psychopat, byl však v rozporu s tvrzením řady sovětských a nyní ruských pramenů obdařen značnou inteligencí. Byl také jedním z mála sovětských předáků, kteří Stalinem opovrhovali a trpělivě vyčkávali jeho konce. Berija toužil po moci a hodlal ji bezostyšně uchvátit. Moc bez radikálních změn systému však pro něj neměla smysl. Hodlal prosadit reformy. Hned po Stalinově smrti v březnu 1953 začal Berija usilovat o podporu sovětské veřejnosti, neboť dobře chápal, že neproduktivní vláda totálního strachu musí odejít spolu se Stalinem.
V době, kdy mezi ním a Chruščovem probíhal boj o rozhodující vliv ve straně, usiloval Berija o prosazení změn. Zastavil asi dvacet stavebních superakcí, mimo jiné výstavby kanálu Volha - Baltik a kaskády elektráren na dolním Donu. Prosadil velkou amnestii, neboť podle něj ze 2 526 402 vězňů bylo jen 221 435 zvláště nebezpečných. Tato akce byla rovněž jedním z bodů jeho časově již velmi blízké obžaloby. Invaze propuštěných vězňů do Moskvy a dalších měst prý měla vnést do života chaos a umožnit Berijovi hladké převzetí moci.
Berija se také jako první pokusil o destalinizaci. Stalinovo jméno se objevovalo v sovětském tisku stále méně. Pokusil se navíc zvrátit Stalinův patologický antisemitismus a rázně odmítl teorii "lékařského spiknutí", odstartovanou provokatérkou KGB Lidijí Timašukovou, jež židovské lékaře označila za škůdce a vrahy. Již tyto první příznaky přiměly amerického novináře Harrisona Salisburryho, aby ve svých článcích žasl nad rychlostí, s níž rostly v zemi příznaky tání.
Berija rovněž požadoval větší pravomoci pro ministry, což by omezilo dosud všeobjímající moc strany. Postavil se ovšem i proti výstavbě agrokomplexů - zemědělských "měst", jež byly hýčkaným snem Nikity Chruščova. Svého úhlavního protivníka popudil i dosud nevídanou snahou o derusifikaci, či spíše o odstranění převahy ruského prvku v národních (neruských) republikách. Změny, při nichž byli ruští šéfové nahrazeni domácími lídry, prosadil Berija v Gruzii, Bělorusku, ale i na Ukrajině, jež byla v té době Chruščovovým lénem.
Zvláště závažná a pro sovětský systém zcela nepřijatelná však byla Berijova výzva ke změně sovětské politiky ve východním Německu. Podle něj se mělo upustit od násilného budování socialismu v zemi, jíž byly tyto myšlenky cizí. Zde Berija narazil na rázný odpor šéfa sovětské diplomacie Molotova i jeho náměstka a posléze sovětského oberdiplomata Andreje Gromyka, známého jako "Mister No". Ještě větší však byl odpor německých "soudruhů", zvláště Waltera Ulbrichta, kteří se nikoli bezdůvodně obávali o svou budoucnost.
O Berijově příštím osudu bylo rozhodnuto. Obvinění z vlastizrady se dalo v intencích doby lehce zdůvodnit.

Když 29. května 2000 odmítlo Vojenské kolegium Nejvyššího soudu Ruské federace Beriju rehabilitovat, postupovalo naprosto správně. Odpovědnost masového vraha bývá o to vyšší, oč je inteligentnější, neboť míra inteligence by měla vymezovat také míru odpovědnosti.
Berijovy reformní pokusy lze nyní s odstupem času vnímat jako pokus o vylepšení image země a systému, jako snahu vyvolat na Západě větší důvěru. Rozhodně však nebyly pokáním, jehož nebyl Berija, stejně jako Stalin, schopen.
Pokání však odmítali i ti, kteří na Beriju uspořádali hon. Pokud by byl obviněn ze zločinů, které skutečně spáchal, museli by na lavici obžalovaných vedle něj usednout i ti, kdož jej v roce 1953 soudili. Připomeňme si, že děsivý hladomor na Ukrajině, který odnesly životy tisíců lidí, se odehrával v roce 1947, kdy za tuto zemi zodpovídal Nikita Chruščov. Odstranění Beriji mělo pro jeho odpůrce klíčový význam. Jednak jako šéf silových struktur příliš mnoho věděl také o nich, jednak jim byl až příliš podobný. A co bylo zvláště nebezpečné, byl energický.
Dimitrij Běloševský