Román Bílá velryba inspiroval hrůzostrašný pravdivý příběh

Román Bílá velryba inspiroval hrůzostrašný pravdivý příběh

(čtk/afp)
Ztroskotání lodi Essex zůstávalo na americkém ostrově Nantucket, jež byl v 19. století světovou metropolí lovu velryb, dlouho tabu. Nový bestseller dnes oživuje tento hrůzostrašný příběh, který inspiroval amerického klasika Hermana Melvilla k jeho románovému vyprávění o Moby Dickovi.
Daleko od chilských břehů byla 20. listopadu 1820 potopena velrybářská loď Essex dvěma tvrdými údery obrovitého vorvaně. Z dvaceti členů posádky jen osm přežije tříměsíční peklo na člunech uprostřed Tichého oceánu poté, co jedli mrtvé a pak vylosovali a zabili jednoho ze svého středu, aby ho snědli.
"Nikdy předtím nebyla v dějinách rybolovu řeč o velrybě útočící na loď," vysvětluje Nathaniel Philbrick, jehož kniha V srdci oceánu (název anglického originálu zní: In the Heart of the Sea) vyšla nyní ve Francii pod titulkem Skutečný příběh Moby Dicka.
Autor, který na ostrově Nantucket u břehů Nové Anglie vede ústav mořského výzkumu, se opírá o vyprávění několika přeživších pamětníků katastrofy včetně dlouho opomíjeného čtrnáctiletého námořnického učně. Nabízí hypotézu: Vorvaně mohly rozzuřit údery kladiva námořníka z paluby, který opravoval poškozenou velrybářskou loď.
"Signály, které vydává vorvaň při dorozumívání, se natolik podobají úderům kladiva, že mu námořníci začali přezdívat ryba-tesař," píše Philbrick.
Dva útoky do boku lodi pod hladinou otevřely neopravitelný přístup vodě. Essex se v několika minutách potopil. Nedaleké dvě skupiny rybářů byly zaskočeny, zděšeny, zkoprnělé. "Bože můj, Chasi, co se stalo?" - ptá se kapitán George Pollard svého pobočníka Owena Chasiho, který zůstal na palubě a skočil do třetího člunu. "Prorazila nás velryba."
Poté začala jedna z nejdelších a nejstrašnějších odyseí námořní historie. Důstojníci Essexu věřili, že na Tahiti, které přitom bylo vzdálené jen týden plavby, žijí lidožrouti, a proto se rozhodli plout proti větru a proudům ve snaze dosáhnout peruánského nebo chilského pobřeží, které bylo vzdálené 2000 mil.
"Rychle upadli do stavu, který psychiatři zkoumající nacistické tábory smrti nazvali divošské společenství," vysvětluje autor. Utíkali před (nepodloženou) fámou o kanibalství, ale na samé hranici přežití do něho upadli.
První čtyři, kteří zemřeli a byli snědeni, byli černoši. Tento zneklidňující prvek dlouho strašil kolektivní paměť obyvatel Nantucketu, potomků kvakerů, kteří byli velmi hrdí na svou roli v čele boje proti otroctví před občanskou válkou Severu s Jihem.
Koncem února 1821 byli přeživší, podobni zjevením, objeveni a zachráněni nedaleko Velikonočního ostrova. Námořníci lodě Delfín poté nikdy nezapomněli na zarostlé a roztěkané ztroskotance ve člunech plných lidských ostatků.
"Tento příběh byl dobře známý dříve, než ho zaslechl Herman Melville," vypráví Philbrick. "Ve dvaceti letech sloužil na velrybářské lodi. Jeden námořník mu vyprávěl o Essexu. Na moři jednou potkal syna Owena Chasiho. Mladík přinesl ze své skříně příběh, který jeho otec napsal krátce po svém návratu. Melville ho přečetl za jednu noc a řekl, že ho to hluboce dojalo. Za deset let napsal Moby Dicka." Na Nantucket Herman Melville poprvé vstoupil až rok po vydání svého obřího románu, který byl ve své době velkým neúspěchem. "Použil neštěstí jako vyvrcholení svého románu, ale témata člověka proti přírodě, moci tříd a ras jsou přítomné v Moby Dickovi a v Essexu. Jde o významnou stránku amerických dějin. Chtěl jsem vytrhnout Essex z Moby Dicka," dodává Philbrick.
Nyní je ostrov Nantucket věhlasným turistickým místem pro bohaté. Jen muzeum velryb připomíná návštěvníkům, že zde žili ti, o nichž Melville tvrdil, že "vlastní moře jako císaři vlastní říše". Heslo těchto chrabrých, kteří trávili střídavě tři roky na moři a čtyři měsíce na souši, znělo: "Mrtvá velryba, nebo proražená loď."