"Dům se má líbit všem..."

Praha se může pyšnit renovovanou stavbou, kterou navrhl architektonický klasik Adolf Loos spolu s Karlem Lhotou

"Dům se má líbit všem..."

Střešovická vila vybudovaná na sklonku dvacátých let pro stavitele Františka Müllera je ukázkou originální prostorové kompozice, která v kunsthistorické terminologii dostala název "Raumplan".
Mezi dárky a dárečky, které si Praha nadělila v souvislosti s programem "evropské metropole kultury", je i jedna z významných památek moderní architektury. Vila, které se někdy říká Müllerova - podle zadavatele stavby a jejího prvního majitele, někdy Loosova - podle jednoho ze spoluautorů projektu, se navrátila ke své původní podobě vnější i vnitřní. Vydává jedinečné svědectví o svých tvůrcích, o atmosféře doby, o jedinečném konceptu. Tím by mohla přispět ke kultivaci obecného povědomí o moderní architektuře. Protože zatímco jedna stavba byla obnovena, desítky dalších (i v relativně blízkém okolí) chátrají. Neměly totiž to štěstí, že by se staly muzeem - slouží svému původnímu poslání a jen málokdo si uvědomuje, že jde vlastně o památku.
Vila stojí v ulici Nad Hradním vodojemem, přímo nad zastávkou tramvaje, která směřuje na Petřiny. Kdyby z ní doslova nečpěla novota, mnohý kolemjdoucí či kolemjedoucí by si jí ani nepovšiml. Je zvnějšku maximálně strohá, oživují ji jen travertinové průčelí, okna a terasy.
Müllerova vila je zmiňována ve všech důkladnějších dějinách moderní architektury. Kvůli své mimořádné hodnotě byla roku 1995 vyhlášena národní kulturní památkou. Tehdy již byla v majetku hlavního města, které ji počátkem 90. let odkoupilo od dědiců původního majitele. Správcem budovy se stalo Muzeum hlavního města Prahy, které se ujalo její obnovy. Ta započala roku 1997. A nebyla to obnova ledajaká - původní stav byl restaurován do nejmenších detailů. Mluvme tedy raději o rehabilitaci, která - na to můžeme být hrdi - nemá ve světovém měřítku mnoho pandánů. Navíc průzkum, který obnovu vily doprovázel, se mnohdy podobal spíše archeologickému průzkumu středověkého hradiště. Byly shledávány zbytky původních tapet, malby, instalace atd. atd. Přizvány k tomu byly desítky odborníků z nejrůznějších oblastí. Pro každou součást domu byla zřízena zvláštní inventarizační karta - databáze obsahuje 3862 položek.

Hledá se anglické umyvadlo

V odborném jazyku autorské zprávy se o principech obnovy říká: "Pro stanovení koncepce rehabilitace domu a odpovídajícího využití po obnově byla rozhodující nejen výjimečná hodnota architektonického díla, unikátní prostorové sklady Raumplanu, ale i intaktnost původního stavu a vysoká míra autenticity celku. Jednou z důležitých zásad přístupu k obnově bylo vědomé přiznání stejného významu a pozornosti, jak hodnotám zjevným a obecně uznávaným (zejména prostorové uspořádání interiérů obytné a společenské části), tak i všemu ostatnímu, co tvořilo součást originality domu (například prostorové uspořádání kuchyně, hygienické zařízení, provozní zázemí v suterénu domu včetně kotelny, prádelny, sušárny a dalších provozů). Díky vysoké zachovalosti původního stavu bylo reálné uvažovat o rehabilitaci převážné části interiérů domu a o jejich zpřístupnění formou instalované památky."
Ovšem obnovit řemeslný výrobek je snazší než restaurovat výrobek průmyslový či novou technologii. Autorská zpráva říká: "Náročnou operací bylo restaurování a kompletace výrobků průmyslového vzniku (sanitární vybavení, instalační materiál a některé další druhy výrobků). Při restaurování bylo nutno provést repasi, obnovu povrchové úpravy či doplnění chybějících součástí. Chybějící prvky byly buď dohledány v jiných lokalitách (například získání elektrického kuchyňského sporáku z 30. let), nebo provedeny formou rekonstrukce (například obnova kuchyňského dvoudřezu dle starší fotodokumentace a zhodnocení nálezové situace)." K nejsložitějším problémům prý patřila výroba kopií anglických umyvadel značky Twyford.
Naštěstí se dochovala důkladná dokumentace, množství dobových fotografií i svědectví návštěvníků. Podle nich bylo znovu instalováno i vnitřní vybavení.
Staré fotografie a dochované plány posloužily i při obnově zahrady, která vilu obklopuje. Původní vzhled jí v letech 1929 až 1932 dali tehdy slovutní zahradní architekti Camilli Schneider a Karl Foester.

Iluze? Vzor!

"Rehabilitace Müllerovy vily představuje zcela novou konzervátorskou filozofii," píše na stránkách Architekta Demjan Prelovšek, historik umění a v současné době slovinský velvyslanec v ČR. "Autoři se spolu s odborníky rozhodli zachránit vše, co ještě připomínalo původní stav. S uplatňováním měřítek, která jsou obvyklá při obnově starších uměleckých památek, nastala pochybnost, zda takové mimořádné, dlouhotrvající a drahé zásahy vůbec mají smysl a zda by nebylo jednodušší místnosti znovu vymalovat než prozkoumat zbytky staré povrchové úpravy omítek. Otázka výměny značně zašlých tapet nebo jejich čištění a oprava za předpokladu, že stěny ložnice nebudou již nikdy takové jako kdysi, představuje základní dilema celkové obnovy. Máme tady co do činění se dvěma konzervátorskými stanovisky: Lákavou představou o ideálním památníku a s principem prezentování autentičnosti."
Odpověď na toto dilema souvisí nejen s výjimečností stavby, ale i s jejím dalším využitím. Vila, která je domem stejně tak jako svébytným uměleckým dílem, se stala muzejním objektem a zároveň střediskem loosovského bádání. Prelovšek správně ve své stati připomíná, že by již nevydržela ekonomický či "jiný podobný agresívní program." Jen tak může vila žít dál - ve své původní podobě. Jen tak se mohla stát vzorem, jak zacházet s architektonickými památníky moderní doby. Muzeum hlavního města Prahy pro ni ovšem zvolilo velmi striktní návštěvní řád.
Prohlídka objektu Müllerovy vily je možná pouze s lektorským výkladem. Maximální počet návštěvníků v jedné skupině je sedm. Vstup je možný pouze po předchozí rezervaci na pražském telefonním čísle 24 31 20 12. Základní vstupné činí 300 Kč, snížené (pro důchodce, studenty, invalidy) 200 Kč. Návštěvními dny jsou v letní sezóně (od 1. dubna do 31. října) úterý, čtvrtek, sobota a neděle - vždy od 9 do 18 hodin. V zimní sezóně (od 1. listopadu do 31. března) je vila přístupná v úterý, ve čtvrtek a v sobotu od 9 do 17 hodin.
Všechna tato omezení jsou o to pochopitelnější, že řada více i méně zachovalých Loosových staveb není dlouhá: většina objektů či interiérů byla buď znehodnocena dalšími zásahy nebo chátrají nedostatkem péče. V relativně dobrém stavu je osada Babí u Náchoda, navržená pro firmu Katzau. Ale ani okolní svět na tom není ve vztahu k Loosovi lépe: Vídeň se pyšní především obchodním domem Goldman & Salatsch hned proti Hofburgu či pěticí vil na okraji. U Ženevského jezera stojí vila Karla Krause, v Paříži dům Tristana Tzary.

Bez ornamentů

Všem svým stavbám dal původně Adolf Loos (rodák z Brna - 1870, který zemřel roku 1933 v Kalkoburgu) pečeť svého originálního stylu, který lapidárně zjednodušil do hesla: "Ornament je zločin." Nehledejme v těch slovech nějaké obrazoborectví. Absence ornamentu není pro Loose prvkem slohotvorným, ale služebným, jak připomíná historik umění Jan Sekera: "Jejím smyslem je zaostřit pozornost člověka k bytostné kráse a vlastní řeči materiálů, jichž člověk užívá k tomu, aby si učinil obydlí ke své ochraně, ale také k tomu aby amorfní a neutrální prostor učinil určitým místem k svému životu, svým domovem."
Sám Loos pak svůj vnitřní program velmi pregnantně vyjádřil ve stati Architektura z roku 1910. Píše zde: "Dům se má líbit všem. Na rozdíl od uměleckého díla, jež se nepotřebuje líbit nikomu. Umělecké dílo je soukromou věcí umělce. Dům jí není. Umělecké dílo je posláno do světa, aniž je kdo potřebuje. Dům vyhovuje určité potřebě. Umělecké dílo není odpovědné nikomu, dům komukoli. Umělecké dílo chce vytrhnout lidi z pohodlí. Dům má sloužit pohodlí. Umělecké dílo je revoluční, dům je konzervativní. Umělecké dílo ukazuje lidstvu nové cesty a myslí na budoucnost. Dům myslí na přítomnost. Člověk miluje vše, co slouží jeho pohodlí. Nenávidí vše, co jej chce vytrhnout z navyklého a zajištěného stavu a co jej obtěžuje. A tak miluje dům a nenávidí umění." Ten citát nejen, že osvětluje mnohé z Loosova architektonického přístupu. Dává také tušit, že jeho autor byl nejen architekt, ale i kritik moderní kultury, esejista, filozof, zastánce a mecenáš malíře Kokoschky a skladatele Schönberga. Loosovo dílo, jak praví Bohumil Markalous, "respektovalo prosté lidství a jeho základní potřeby", v úctě mělo "přírodní dary, materiál, hmotu, již člověk konce devatenáctého století, tvor nešetrný, snobský, znásilňoval její přirozenost." Máme štěstí, že v českých zemích vytvořil několik svých realizací. Některé, jako právě Müllerovu vilu, s přispěním českého architekta Karla Lhoty.
Ve střešovické vile se mu podařilo do důsledku naplnit svoji koncepci obytného prostoru. Tzv. Raumplan pochopíme, když vilou procházíme. Každá místnost má svůj vlastní rozměr, jenž je přizpůsoben funkci a stupni požadované intimity. Malá schodiště návštěvníka vedou rytmizovaným pohybem. Nejdeme tu z přízemí do patra, ale stále stoupáme či sestupujeme, aniž bychom přitom byli nějak znásilňováni.
O Müllerově vile se často hovoří jako o ukázce funkcionalistické architektury. Historik architektury Jindřich Vybíral ovšem na stránkách Architekta upozorňuje: "Funkcionalistickým krabicím se bílá kostka Müllerovy vily podobá pouze na první pohled. Nejenže Raumplan byl pravým opakem Le Corbusierova plan libre s jeho volným půdorysem a důrazem na horizontálu. Loos nesdílel ani zálibu avantgardy v nehmotných prostorových vitrínách a ve svých interiérech naopak navozoval pocity bezpečí a útulnosti." Znovuzpřístupnění pražské vily by proto mohlo navíc pomoci větší diferenciaci v onom obřím celku, který dnes shrnujeme pod pojem moderní architektura první poloviny 20. století.
Ivan Matějka