Mírové iluze a deziluze

Mírové iluze a deziluze

Madrid: Schůzka konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě se protáhla na tři roky. V jejím průběhu několikrát hrozilo, že se rozejde bez jakéhokoli výsledku. Ovlivnilo ji postupné rozmisťování sovětských raket SS-20 i americká odpověď, která spočívala v tzv. dvojím rozhodnutí NATO z prosince 1979: Buď Sověti nové rakety stáhnou, nebo Američané rozmístí v pěti evropských zemích svých 572 pershingů a cruisů. Samozřejmě se na chladu madridské schůzky podepsala sovětská invaze do Afghánistánu a zejména pak sestřelení jihokorejského civilního letounu s 269 cestujícími na palubě nad sovětskou Čukotkou. Na druhé straně k jejímu úspěšnému konečnému závěru přispělo to, že po Brežněvově smrti v listopadu 1982 nastoupil na jeho místo Jurij Andropov a jeho syn stanul v čele sovětské delegace v Madridu.
Stockholm: Konference o opatřeních k posílení důvěry o bezpečnosti a o odzbrojení v Evropě začala v lednu 1984 pětihodinovou schůzkou ministrů zahraničí USA a SSSR G. Shultze a A. Gromyka. Ve Stockholmu Západ prosazoval především vojensko-technická opatření - omezit manévry, pohyby vojsk a kontrolu na místě. Ač se to zdálo téměř nemyslitelné, už za tři roky přijeli právě na základě dohody stockholmské konference důstojníci NATO do Československa kontrolovat naše manévry.
Ženeva: V listopadu 1985 se ve Švýcarsku konala další sovětsko-americká schůzka na nejvyšší úrovni - po dlouhých šesti letech a pěti měsících. Na této schůzce bylo mnoho výjimečného. Už jen oba aktéři: čtyřiasedmdesátiletý americký prezident Ronald Reagan, původním povoláním herec a poté odborový předák herců a o dvacet let mladší Michail Gorbačov, původně traktorista a poté politický pracovník, představitel nového trendu sovětského myšlení. On to byl, kdo Reaganovi navrhl hned v prvních minutách schůzky, aby odložili papíry i všechna dosavadní obviňování a vzájemně se pokusili pochopit způsob myšlení toho druhého a ujasnili si, v čem se mohou shodnout a v čem nikoli.
Ženeva sice nebyla takovým průlomem v dohodách, jako následující summity, ale znamenala psychologický průlom. Oba muži si povídali spíše o sobě. Ale z těch rozhovorů vyplynulo zásadní shodné stanovisko: nepřipustit jadernou válku. Od toho se pak odvíjely všechny pozdější dohody.
Reykjavík: Gorbačov s Reaganem se znovu setkali v říjnu 1986 v islandské metropoli, přesněji řečeno za městem ve vile Höfdi. Diskuse se pochopitelně točila kolem závodů ve zbrojení. Jak oba státníci přiznali, chybělo tehdy jen málo k tomu, aby svět byl postupně zbavován všech druhů jaderných zbraní. Návrh, který se doslova upekl v "bublině" (podzemní místnosti, která stoprocentně nemohla být odposlouchávána), spočíval v tom, že do pěti let by se počet těchto zbraní snížil o polovinu, do deseti let se zlikvidovaly všechny - za předpokladu, že deset let bude striktně dodržována smlouva o omezení protiraketové obrany. Ale Reagan se nechtěl vzdát programu strategické obranné iniciativy (SDI), překřtěného novináři na program "hvězdných válek"...
Program spočíval ve výzkumu, vývoji a uplatnění protiraketového systému v kosmu, který měl zabránit případnému jadernému útoku na USA. SSSR posuzoval SDI jako porušení dosavadních smluv o protiraketové obraně (jediná základna se sto antiraketami pro každý z obou států a omezení radiolokačního systému) a o zákazu rozmisťovat v kosmu jaderné prostředky.
Projekt za miliardy dolarů vyvolal mnoho diskusí. V zásadě převracel dosavadní logiku odzbrojovacích jednání, jejímž spolutvůrcem byl Henry Kissinger. Americký Kongres však časem stále více oklešťoval finanční prostředky na výzkum. Tím se program stával utopickým. Reagan se ho ale nevzdal do posledního dne v úřadu. Ani jeho následník "hvězdné války" nezavrhl.
Washington: Summit v prosinci 1987 dospěl alespoň k podpisu smlouvy o likvidaci prostředků středního doletu. Ty tvořily sice jen čtyři procenta jaderného arzenálu obou stran, ale likvidovala se tak celá jedná třída zbraní. Tím se ulehčilo zejména Evropě: Smlouva se vztahovala i na sovětské rakety rozmístěné v NDR a ČSSR. Nejpodstatnější na dohodě byl systém kontroly, který umožňoval prakticky neomezený pohyb inspektorů na podezřelých místech. Kromě toho byla povolena letecká kontrola třeba z výše sto metrů. Navíc existoval nepřetržitý pozorovací družicový systém. Na důkaz jeho dokonalosti předali specialisté sovětskému ministru zahraničí Gromykovi vlastní portrét, který vypadal jako by ho pořídil pouliční fotograf. A prezident Reagan naopak dostal snímek opalující se ženy jako vystřižený z Playboye. Otázkou jen je, kterému z obou politiků poskytl takový důkaz větší potěšení.
Moskva: V květnu 1988 si v hlavním městě Sovětského svazu oba státníci především vyměnili ratifikační listiny smlouvy podepsané ve Washingtonu. Jinak se v Moskvě konalo mnoho recepcí, slavnostní představení ve Velkém divadle a další společenské události. Když se na letišti Reagan loučil s Gorbačovem, několikrát zopakoval, že Rusko pro něj přestalo být "říší zla".
Malta: Zima roku 1989 byla pro Michaila Gorbačova politicky velmi složitá. Nově zvolený americký prezident George Bush jej na summitu, který se konal v maltské La Vallette, chtěl podpořit. Hrozilo totiž, že se sovětský systém zhroutí zcela nekontrolovatelně. Tím by pochopitelně byla ohrožena bezpečnost celého světa.
Jednání byla klidná, doprovázelo je však bouřlivé počasí. Státníci, kteří sídlili na lodích, dokonce museli zrušit jednu plánovanou schůzku. Ani jeden z akreditovaných novinářů také nepřijal nabídku mluvčího Bílého domu, že tomu, kdo se odváží připlout na křižník Belknap, poskytne americký prezident rozhovor. Gorbačov byl ubytován také na křižníku, schůzky se ale konaly na sovětské přepychové výletní lodi Maxim Gorkij. Tam se také konala závěrečná tisková konference - v divadelním sále osmé paluby. Prezident Bush na ní řekl: "Maltská schůzka trvala dva dny, ale její význam pocítí celé generace." Během schůzky se objevil slogan: Malta není Jalta. Ale to už svět i bez toho věděl.