Nostradamus a jazyky

Slova

Nostradamus a jazyky

Od jistého času - jako by nestačilo to, co se reálně děje - věnuje část lidstva zjitřenou pozornost chmurným vyhlídkám vyřčeným mágy. Mezi těmi se před koncem milénia dostal do módy Michel Nostradamus. Tak se překřtil lékař, spisovatel, astrolog a jasnovidec Michael de Notre-Dame, žijící v šestnáctém století. V osidlech jeho mlhavých předpovědí a vizí s možností bezbřehých interpretací uvízla jistá část člověčenstva dodnes. Jeho veršované dílo Skutečná proroctví a věštby prý v počtu vydání předstihla pouze bible. Nostradamovi věřili vrstevníci i četné generace po něm. V současné době - po letech jisté letargie - prodělává renesanci a poutá zájem postmodernisticky laděných lidí.
Než postoupím dál, pohlédnu do slovníku na termín postmodernismus. Píše se tam: směr ve (filozofii, umění, vědě) hlásající pluralitu způsobů života, relativizaci dosavadních hodnot, konvencí, struktur, tradice. A tak, pokud jde o novináře, mají prý ve jménu relativizace právo psát i hlouposti, a tak se rádi zabývají zcela iracionálními postoji, jež empirický pozitivismus přehlížel, jako transcendentno (od lat. transcendere, převyšovat), magie (od magos, čaroděj, původu staroperského), esoterismus (řec. esó, vnitřní), okultismus (lat. occulere, skrývat).
Rovněž z jazykového hlediska jsou Nostradamova čtyřverší zajímavá; psal je směsí latiny, řečtiny, francouzštiny a své rodné provensálštiny. Ta byla ve středověku literární řečí, kterou opěvovali dámy a hrdinské skutky trubadúři (z provensálského trobador k latinskému tropus, básnický obrat). O znovuzrození se v minulém století zasloužil Frédéric Mistral a další básníci. Výsledkem jejich snažení byla moderní varianta nazývaná lenga d'oc nebo okcitánština. Dnes je v jazykově dosti centralizované Francii považována víceméně za nářečí, i když se od francouzštiny znatelně liší; větší měrou se v ní projevuje souvislost s latinou. Mluví jí asi deset miliónů lidí na jihu státu.
Fantazmagorická (z řeckého fantasma, vidina a agoreuó, mluvím, od téhož také magor) proroctví Nostradamova vážící se ke konci druhého tisíciletí vrcholí chiliastickými (od řeckého chilioi, tisíc) předpověďmi konce světa, apokalyptického (z řeckého apokalyptó, odhaluji) armageddonu (podle Zjevení sv. Jana název pahorku, kde se mají shromáždit králové nižšího světa spolu s drakem, šelmou a falešným prorokem k poslednímu boji proti Hospodinu).
Ty předpovědi se zatím nesplnily - a bohdá ani nejzběsilejší rychlovkou už v tomto tisíciletí splnit nestačí - ale atmosféra očekávání zmaru přetrvává. Přelila se například také do jazykovědy. Tématu se pochopitelně ochotně chopili i naši žurnalisté, a tak jsme nedávno mohli číst katastrofický titulek Devadesát procent jazyků je na vymření. Jakoby v pozadí, pro nás však nejaktuálněji (od latinského actualis, činný, v češtině ve smyslu nejživěji, nejnaléhavěji) číhá nevyřčená hrozba: Tentýž osud může potkat naši mateřštinu!
Nelze popřít, že jisté ohrožení je pociťováno vlastně od jejího nového zrodu v minulém století a u některých škarohlídů to přetrvává i na přelomu dvou tisíciletí. Pravda, během vývoje docházelo k zániku jazyků, ale také ke vzniku či obnovování jiných. Jenom když se budeme držet tak řečené naší klasické ekumeny (z řeckého oikumené, obývaná země), zaniklo oproti starověku na 40 řečí. Pokud jde o osud slovanské větve v pozdějších časech, pak lze mluvit o vymřelé polabštině a pomořanštině; v přítomnosti jsou hodně ohroženy obě lužické srbštiny - zvláště dolní - v Německu a kašubština v Polsku. Naopak v průběhu 19. a 20. století se rekonstituovala či ustálila většina ostatních spisovných slovanských jazyků, nejčerstvěji makedonština (první kodifikace v roce 1945).
Prognóza, jaký osud češtinu očekává, je samozřejmě pouhým dohadem. Jistě bude působit globalizace a vstup do EU. Dnes se zdá, že angličtina přináší novou potopu světa, před níž se mohou zachránit jen goliáši a nejčilejší davidové. Velké jazyky jako čínština, francouzština, indonéština, němčina, ruština, španělština mají nespornou výhodu. Ani na opačné straně množstevní škály to však nevypadá, že by vymizení hrozilo třeba izraelskému ivrit nebo arménštině, ba některým keltským jazykům, donedávna považovaným za odepsané. Do šuplíku "životaschopné" bych řadil i slovenštinu a češtinu. Tlak globalizace asi posílí tendenci k vícejazyčnosti.
Nic nového pod sluncem. Shodou okolností jsem hledal v korespondenci svého otce z první světové války. Vedle češtiny - a byl venkovský maloobchodník - užíval němčinu, srbochorvatštinu, italštinu, obvyklé v mocnářství. Nepřipadá mi, že by to jeho mateřštinu deformovalo. Nějak tak může vypadat i naše jazyková budoucnost.

Ivo Vaculín