Legenda zvaná Spitfire

Legenda zvaná Spitfire

Pro mnohé piloty znamenala stíhačka Supermarine Spitfire lásku na první pohled.
"Byla nádherná. Když se do ní posadíš, staneš se její součástí. Prostě sen," prohlásil Robert Doe, jedno z britských stíhacích es Bitvy o Británii. Spitfire chytil za srdce nejen piloty, ale i tehdejší širokou veřejnost. Rychle se stal symbolem naděje a pomáhal přeměnit nejtemnější chvíle Spojeného království v "jeho nejskvělejší hodinu". Také doba od pádu Francie v červnu 1940 do začátku "blitzu", tedy masových nočních náletů Luftwaffe zejména na Londýn, bývá často označována jako "léto spitfirů". Není proto divu, že heslem celonárodní sbírky kovů pro válečný průmysl bylo "Hrnce pro spitfiry!"
Mnozí ale tvrdí, že jeho společník na válečném nebi, věrný hurricane, byl lepším letounem. Na počátku července mělo ostatně RAF k dispozici 347 hurricanů a jen 160 spitfirů a oficiální záznamy dokazují, že hurricany měly během Bitvy o Británii na svém kontě více sestřelů nepřátelských letadel než jejich legendární rival. Na druhé straně na spitfiru již 16. října 1939 pilot 603. squadrony sestřelil první německý bombardér nad územím Británie.
Stíhačka Spitfire je výtvorem jediného muže, Reginalda Mitchella, šéfkonstruktéra malé letecké továrny Supermarine v Southamptonu. Proslavil se svými závodními plovákovými letouny, které před válkou překonaly řadu rychlostních rekordů. Z jejich konstrukce také vycházel při návrhu nové stíhačky, jejíž prototyp vzlétl poprvé 5. března 1936 pod továrním označením K 5054. Ministerstvo letectví sice objednalo již 3. června 1936 310 spitfirů, ale zároveň také 600 hurricanů. V květnu 1938 ministerstvo zvýšilo objednávku spitfirů na 500 kusů, ale zpoždění již nešlo tak rychle dohnat. První jednotkou RAF vybavenou spitfiry se stala 19. squadrona na základně Duxford, která byla později také prvním domovem československých stíhačů. Největší slávy své stíhačky se ale Mitchell nedožil, 11. června 1937 prohrál čtyřletý boj s rakovinou.
Celkem bylo vyrobeno na 22 tisíc kusů spitfirů (oproti asi 14 tisícům hurricanů), 200 z nich "přežilo" až do dnešních dnů. První typy spitfirů dosahovaly rychlosti až 570 kilometrů v hodině, poslední dokázaly překonat i hranici 700 kilometrů za hodinu. Staly se jedněmi z nejlepších a nejúspěšnějších stíhacích letadel druhé světové války. Svojí elegancí, obratností a rychlostí však stále udivují i současné návštěvníky leteckých dnů.
Největšího uznání se jim ale dostalo zřejmě z úst nepřítele. Když během Bitvy o Británii dostávala Luftwaffe stále větší rány, zeptal se říšský maršál Göring svého stíhacího esa Adolfa Gallanda, co by pomohlo bitvu vyhrát. Gallandova odpověď byla stručná: "Dejte nám spitfiry!" (JB)