Budoucností světa je kulturní pluralita

ROZHOVOR
S Ryszardem Kapuścińskim o globalizaci a kultuře

Budoucností světa je kulturní pluralita

Příští týden začne na Pražském hradě další diskusní setkání Fórum 2000. Významní světoví intelektuálové na něm mají jednat o místě kultury v globalizujícím se světě. Stejnému tématu se v nedávném rozhovoru pro literárně publicistickou přílohu polského Nowego dziennika věnoval známý publicista a spisovatel Ryszard Kapuściński.

V poslední době se hodně hovoří o globalizaci jako svého druhu válci, který nivelizuje kulturu v celém světě. Jak vidíte a hodnotíte tento jev jako znalec kultur zemí třetího světa, které jsou dnes údajně zvlášť silně ohroženy postupující unifikací světa?

Globalizace je fenomén relativně nový. Hovořit se o ní začalo až po skončení studené války, tedy od chvíle, kdy se začala rýsovat nová konfigurace světa. Prakticky až v poslední dekádě.
Lze ji posuzovat v mnoha rovinách, omezme se však na dvě protikladné: Na globalizaci jako fenomén ekonomický a jako fenomén kulturní a společenský. V prvním případě pokročila globalizace nejdál. Je to trend, který prosazují z centra, tj. ze Spojených států, velké finanční instituce. Globalizaci umožnil zejména rozvoj elektroniky a rychlé přemísťování velkých finančních prostředků po celém světě. Z hlediska třetího světa, slabších zemí je tento proces vnímán jako určitá forma ohrožení.
Obecně lze říci, že globalizační trend se mohl zrodit díky dvěma faktorům. Prvním, politickým, byl konec studené války, zhroucení komunismu, kdy se začala rýsovat - alespoň teoreticky - perspektiva vzniku globálního společenství. Druhým faktorem byla revoluce v oblasti elektronického přenosu informací.
S tímto fenoménem, který se zdá být trvalý, vstupuje lidstvo do 21. století. V rovině finančně-ekonomické přichází se dvěma základními hesly. Prvním je přístup na volné trhy, druhým je právo operovat financemi přes hranice. V této oblasti postoupily integrační procesy nejdále a budou dále postupovat. Naproti tou v oblasti politicko-kulturní naráží globalizace na neustále sílící odpor. Pramení z toho, že souběžně s krachem komunistické ideologie sílí to, co lze označit za nacionalismus, který obvykle dostává podobu etnonacionalismu.

Termín nacionalismus obvykle vyvolává negativní asociace...

To nemám na mysli. i když jevy, o nichž hovoříme, mohou mít silně negativní ráz. Především je to obrana vlastní identity. Totožnost se najednou ukazuje být důležitým faktorem identifikace člověka, jeho existence ve světě. Člověk nesnáší anonymitu, hledá ve světě opěrné body.

Jinak řečeno, nechceme se prostě ztotožňovat s McDonaldem, kterého v tomto případě chápeme metaforicky jako zkratku pro označení všech globálních jevů v kultuře.

Člověk prostě nechce být něčím zcela pohlcen, nesnáší to. Představitelé méně prominentních kultur se obávají, že je pohltí silnější kultury. Vstupování do globálního světa znamená pro milióny lidí totéž jako rozplynutí se v něm. Odpor proti tomuto procesu, jak jej vidíme ve světě, je velmi rozhodný. Vidím v tom i určitý návrat, zejména zesílení religiosity chápané jako určitá dimenze lidské osobnosti, jako určitá úcta k hodnotám, jako potřeba žít ve světě určitých hodnot. Francouzi tomu říkají "náboženství bez boha".
Tento odpor má ještě jinou dimenzi. Kulturní globalizace totiž vyžaduje i obrovské investice, které však bohaté země nechtějí financovat. Globalizace v oblasti kultury by vyžadovala rozvoj televize, internetu, telefonu nebo školství, na což bohaté země nechtějí platit.
Takže jak důvody pramenící z kultury (odpor společnosti), tak důvody technicko-finanční povahy způsobují, že globalizace v oblasti kultury nezaznamenala dosud větší pokrok a pro nejbližší budoucnost nevidím možnost nějaké velké revoluce v tomto směru v planetárním měřítku.

Převažuje názor, že souběžně s odporem proti globalizaci sílí náboženský fundamentalismus, což se považuje za nebezpečný vývoj.

Nevěřím ve fundamentalismus jako masový jev. Lidstvo šlo obvykle "střední cestou", krajnosti nikdy neměly v žádné společnosti masovou podporu a ani také nikdy příliš dlouho netrvaly. Naopak vidím spíše opačné tendence (týká se to např. Íránu i hinduismu) - oslabení a zánik fundamentalismu velkých světových náboženství. Fundamentalismus dnes všude prožívá velkou krizi. A to proto, že v masových společnostech sílí - jak v politické oblasti tak v sociální politice - tendence k pragmatismu.
Nevěřím tedy ve vítězství globalizace jako celkového procesu. Bude nepochybně postupovat dále v rovině ekonomicko-finanční. Vyvolávacím heslem globalizace je přístup na trh. To je však heslo velkého kapitálu, bohatého člověka, protože jaký význam může mít např. pro Čad, Nigérii nebo Afghánistán? Pro ně mohou být všechny trhy zcela otevřené, co však z toho mohou mít, když nemají nic, s čím by na ten onen trh mohly přijít. Pro tyto společnosti je to nic neříkající heslo.
Silná expanze a rostoucí úloha finančního kapitálu ve světovém hospodářství povedou k tomu, že globalizace bude dále postupovat. V oblasti kultury však naproti tomu budou sílit domácí kultury a svého druhu hrdost na ně.
Při svých cestách po zemích třetího světa pozoruji v poslední době zajímavý jev. Všude dochází k výraznému poklesu zájmu o západní kulturu. Přijedete-li např. do Súdánu, nikdo se vás už neptá na to, co se děje v Evropě. Lidé se tam dokonale realizují ve vlastní kultuře.
Potvrzuje se tak teorie, kterou již v roce 1912 formuloval sociolog Bronislaw Malinowski, že každá kultura je soběstačná, že plní všechny funkce a v rámci své struktury uspokojuje všechny potřeby. Zmíněné společnosti v těchto vzdálených periferiích světa dnes žijí bez potřeby importování jakékoliv jiné kultury. Navíc ani import některých prvků cizí kultury nemá větší vliv na podobu vlastní kultury, na chování lidí. Jako příklad vždy uvádím situaci, kterou jsem pozoroval v Senegalu. Dodám ještě, že obdobná situace je i v jiných koutech Afriky. Co se tady odehrálo? Různé zahraniční nevládní organizace, poskytující humanitární pomoc, přivezly do několika senegalských vesnic televizory. Vesničané se před jejich obrazovkami scházeli a sledovali televizi tak dlouho, dokud přístroj fungoval. Když se pokazil, vyhodili jej a vrátili se klidně ke svému dřívějšímu způsobu života. Tento předmět neměl pro jejich existenci žádný význam. Byla to jen zajímavost, nic víc.

Chcete tím vším říci, že globalizace má být svého druhu novou ideologií Západu jak organizovat světové společenství po skončení studené války?

Ano, ale jednotlivé národy tomu budou klást rezolutní odpor, proti globalizaci budou stavět široce pojímaný kulturní nacionalismus, který může dostat nejrůznější formy etnického, náboženského či nějakého jiného nacionalismu.

Věříte v tomto případě v budoucnost Afriky? Vždyť odpor tamních společností nebude překonáván. Výsledkem bude, že budou prostě opomíjeny, že se ocitnou na vedlejší koleji.

Mám dojem, že si plně neuvědomujeme demografické změny, jaké ve světě probíhají. Loni v září jsem byl v Indii, která v onom roce překročila hranici jedné miliardy obyvatel. Na konci současné dekády bude mít i Afrika více než miliardu obyvatel. Vznikají silná společenství, která nelze ignorovat a neuznávat. Budou se dožadovat místa pod sluncem. Na druhé straně je třeba mít na paměti, že Evropa stárne. Naděje, že Evropa bude nadále hospodářsky významným kontinentem, spočívá jen v dovozu pracovní síly ze zemí třetího světa. A takový import znamená otevření bran přílivu lidí vyznávajících islám. Budoucností Evropy je tedy islamizace. Touto úmyslně nadnesenou formulací chci upozornit na rozsah probíhajících změn. Už dnes je islám druhým vyznáním v největších evropských zemích - ve Francii, Německu a v Anglii.

A nelze si představit - alespoň pro náš kontinent - i takovou variantu, že střední a východní Evropa budou svého druhu třetím světem pro její bohatou západní část?

Západní Evropa žije stále minulostí, vzpomínkami na zlatou druhou polovinu 20. století. Žije ovzduším spotřebitelské euforie - dát si ještě dnes dobrý oběd, zítra odjet na báječnou dovolenou. A na to, co bude pozítří, raději nemyslí. Pevnost západní Evropa je pod tlakem dvou mocných sil: Střední a východní Evropy a třetího světa. Dnešní situace je ale taková, že události, které jsou nevyhnutelné a které přijdou, jsou odsouvány ze dne na den.

Politici tyto procesy opravdu nevidí?

Začínají si je stále víc uvědomovat. Loni v listopadu mě pozval švédský král do Stockholmu na diskusi o stavu světa. Bylo to velmi zajímavé setkání skupiny dvanácti pozvaných hostů - představitelů Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, velkých organizací. Já tam byl pozván jako člověk, který se orientuje v problémech Latinské Ameriky.
Myšlenka podobné schůzky se zrodila z toho, že v posledních deseti letech vstoupil svět do období rychlého rozvoje, ale jeho plody jsou rozděleny značně nerovnoměrně. Podíváme-li se na osudy světa v 20. století, pak prvních čtyřicet let jeho druhé poloviny se skládalo z osmi konfliktů Východ-Západ. Největší a nejtragičtější se odehrával mezi diktaturou a svobodným světem. Pádem komunismu tato konfrontace skončila a konflikt se přesunul z vertikální osy na horizontální. Začala se rýsovat nová osa rozdělení světa na Jih a Sever, na zámožné a chudé. Toto rozdělení dnes dominuje všemu, co se dnes ve světě odehrává.

A ještě tu jsou společnosti střední a východní Evropy, které se snaží nalézt pro sebe místo mezi nejbohatším "prvním světem" a zaostalým "třetím". Takže o opravdové dichotomii nelze zřejmě hovořit.

Jsme v určitém konfliktu se zeměmi třetího světa, které si myslí, že všechny fondy směřují do střední a západní Evropy, zatímco by tyto prostředky měly být poskytnuty na prvním místě jim. Např. pomoc pro uprchlíky z Kosova činí měsíčně na osobu 350 dolarů, zatímco pomoc pro uprchlíky z Rwandy jen 12 dolarů. Podobně je tomu i ve zdravotnictví. Farmaceutické firmy daly v posledních dvaceti letech na trh zhruba 1200 nových léků, ale jen 12 z nich byly léky na tropické choroby. V dané chvíli je nás na zeměkouli šest miliard. Každý rok přibývá 80 miliónů lidí, ale 76 miliónů jsou obyvatelé zemí třetího světa.
Zeměkoule se v dané chvíli nachází v neobyčejně dramatické situaci. Základním problémem je chudoba a demografický růst. Přitom nejde o to, že by se nedostávalo potravin. Těch je ve světě dostatek. Problém je ale v tom, že není pro tyto lidi na světě místo - nemají ani práci, ani střechu nad hlavou. Přitom počet lidí žijících na okraji společnosti každým rokem roste.

V Evropě tento problém také známe i když v jiném měřítku. Jsou tu např. pokusy nedovolit, aby se někdejší komunistické země mohly podílet na vymoženostech (a blahobytu) Západu.

Obyvatelstvo západní Evropy zestárlo v posledních padesáti letech víc než v předchozích pěti tisíciletích. K tomuto šílenému skoku došlo v důsledku technického pokroku, lepší lékařské péče a vyšší kvality života.
Polsko je dnes v typické situaci země nacházející se na rozcestí. Za prvé proto, že jsme v procesu hospodářských a společenských změn. Na rozcestí jsme i z hlediska našeho místa v budoucí Evropě. Kde se nakonec ocitneme? Nakolik je polská společnost připravena na vstup do Evropské unie? Politici - protože je to pro ně výhodné - neustále mluví jen o hospodářské oblasti. Naproti tomu ticho panuje kolem otázky, nakolik jsme na to připraveni v oblasti kultury. O tom se nemluví, protože zcela připraveni nejsme. Proto si myslím, že náš vstup do EU je ještě velmi vzdálený proces. Je tu však dilema: Jestliže do západní Evropy nevstoupíme, ocitneme se ve velmi nepříznivé situaci. Vstoupíme-li ale příliš rychle, bude to civilizačně, kulturně velmi bolestivý krok.

Takže si spíše myslíte, že globalizace chápaná jako vytvoření jednoho uniformního světa není v podstatě možná.

Myslím si, že vstupujeme do světa, v němž vedle sebe bude existovat řada kultur. To, a nikoli jakési ujednocení pod heslem globalizace, bude hlavním rysem 21. století. Technické vymoženosti si žádnou uniformitu nevynutí.
Mám také dojem, že nejrůznější obavy, fobie a frustrace spojené s globalizací, jsou obavami jen těch sytých, bohatých společností. Většina světa jsou stále společnosti spíše podvyživené, hladové, které po restauracích McDonald's stále jen touží. Tam by mohly konečně sníst hamburgra a napít se Coca-Coly. Osobní zkušenost mi říká, že je možno jíst v jídelnách McDonald's a přitom zůstat věrný národní kultuře. Důkazem může být i celý islámský svět. Tam probíhá naprostá mcdonaldizace a přitom stále víc žen tam chodí v tradičních čadorech.
Překlad (pk)