Trojúhelník společenské rovnováhy

Hospodářský růst musí být podle OECD spojen se sociální a politickou stabilitou

Trojúhelník společenské rovnováhy

Ekonomický růst musí tvořit podle generálního tajemníka Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Donalda Johnstona spolu se sociální a politickou stabilitou magický trojúhelník.
Když se Česká republika stala před třemi lety členem OECD, byla z toho v Praze sláva. Dříve, než se ČR dostala do NATO, o Evropské unii nemluvě, pronikla podle jásavých výroků tehdejšího premiéra Václava Klause do elitního klubu vyspělých zemí. Avšak OECD je pragmatické zařízení. Od roku 1996, kdy přijala též Maďarsko a Polsko, ji tvoří nezměněný počet 29 zemí. Velmi pokročila jednání o přijetí Slovenska a uvažuje se o Brazílii či Argentině. Protože tam jsou mimo jiné Spojené státy, Japonsko, Mexiko a Kanada, projevilo zájem o členství také Rusko. To si však ještě počká.
Pokud jde o Českou republiku, nepotvrzují statistiky OECD z konce letošního prvního pololetí pocity naší pozitivní výlučnosti. Odhady pařížských expertů hovoří v kapitole o členech ze střední a východní Evropy, že by Maďarsko letos mělo zaznamenat růst asi 4,1 procenta a Polsko kolem 3,5 procenta. U naší republiky OECD předvídá pokles o 0,5 procenta. Vyslovuje naději, že v roce 2000 by u nás mohl nastat opět vzestup o 2,4 procenta. Příčinu, proč nyní zaostává ČR, jež byla v první fázi transformace na vyšších příčkách, vidí OECD v tom, že se zpozdila restrukturalizace klíčových částí českého průmyslu.
Na úterním rozšířeném zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy (RE), která se v posledních letech stala platformou, kde skládá OECD pravidelně účty poslancům, se nejednalo o českých bolístkách, ale o stavu světové ekonomiky. Tady byla znát úleva ze zažehnání loňských krizí od Japonska přes Rusko až po Brazílii. Debaty se zúčastnili se statutem zvláštních hostů i poslanci Evropského parlamentu a rovněž jejich kolegové z USA, Japonska, Kanady, Korejské republiky či Mexika. Radu Evropy si vybrala OECD jako vhodné místo, kde bude napříště dobrovolně skládat účty voličům, hlavně z toho důvodu, že mezi členy RE jsou též Rusko, Ukrajina a další státy přednostního zájmu. Tohle skládání účtů nemá žádné přímé implikace, neboť i vlastní činnost OECD spočívá v analýzách, expertizách a doporučeních pro členské země.
Přesto ze slov generálního tajemníka OECD Donalda Johnstona i ze živé rozpravy vyplynulo, že to není akademické duševní cvičení. Právě proto, že se zde neschvaloval žádný rozpočet, mohli poslanci s pařížskými experty volně a otevřeně diskutovat o vybraných otázkách, které pálí jak vyspělé ekonomiky, tak země v různém stadiu transformace. A třeba i vehementně kritizovat převážně levicové vlády v zóně společné měny euro, že váhají s deregulací a uvolněním trhu práce, které přinesly například ekonomice USA záviděníhodný rozvoj, vytvořením 38 miliónů pracovních míst ve službách od roku 1973 a nyní i gigantický rozpočtový přebytek. Třebaže by v tomto ohledu pociťoval nesporně zadostiučinění dokonce i pár Thatcherová - Klaus, položil Donald Johnston včera ve Štrasburku důraz na jiné aspekty, než jen pouhý ekonomický růst. Šel tak daleko, že označil za základní paradigma OECD rovnostranný trojúhelník, kde se vedle růstu musí uplatnit i kritéria sociální a politické stability. Politika, která sleduje ekonomický růst, musí plně brát v úvahu i sociální dopady. Když hledal Johnston odpověď na to, jaké mechanismy by byly nejvhodnější, aby reformní země mohly svým občanům dát, co jim náleží, prohlásil, že úplně nejlepší by zřejmě bylo umět jim zajistit dobře placená pracovní místa. Nevidí jiný reálný způsob, jak dostat mezi lidi bohatství, jež obvykle přináší ekonomický rozvoj.
Podle jeho úsudku nemá smysl mít sebelepší vzdělávací systém, když lidé nemají vhodnou práci. Vydělá-li podle něho klempíř 30 dolarů za hodinu a systémový inženýr si přijde na 40 dolarů, chybí motiv, aby se kvalifikovaný řemeslník honil za vzděláním. Také pro celoživotní vzdělávání, jež někteří poslanci označovali za nový způsob bytí pro 21. století, by mělo být povzbuzením, dostane-li člověk výměnou za svou vysokou kvalifikaci pořádný plat. Jako příklad nefungující vzdělávací soustavy uvedl zkušenost Kanady, které chybělo 20 000 specialistů na tvorbu softwaru, a tak je tato země musela prostě "importovat".
Jak se ukázalo, OECD chce být sama věrohodná, aby mohla lidem dodávat sebedůvěru. Chce podpořit také nevládní organizace a naslouchat názorům z nitra občanské společnosti. Na půdě Rady Evropy se v tomhle směru udělal důležitý krok. Navíc Johnston slíbil, že názory poslanců vyřídí na nejbližším summitu OECD v Japonsku. Tak se elitní klub obvykle nechová.

Josef Veselý, Štrasburk