Mjr. Zeman a dr. Mengele

Mjr. Zeman a dr. Mengele

Naše povrchnost, mělkost a neupřímnost je to, co ve své většině odlišuje diskuse vedené v minulých dnech na stránkách českého a německého tisku nad uvedením dvou sporných děl: televizním seriálu Třicet případů majora Zemana a filmu o osvětimském lékaři Josefu Mengelem nazvaném Nic než pravda.
Seriál o majoru Zemanovi oslavuje práci Sboru národní bezpečnosti z doby, kdy se vehementně podílela na nezákonnostech padesátých a následujících let, snímek o Mengelem dává ve fiktivním příběhu možnost masovému vrahovi, aby se hájil.
Rozdíl je patrný již ze sloganovitého shrnutí: Zatímco my vysíláme staré pořady doplněné občasnými besedami, a kalkulujeme tedy s dobře prodejnou nostalgií, kterou nastavujeme dodatky, němečtí tvůrci - kteří se snaží rovněž vyrovnat s palčivou minulostí - líčí zločince jako člověka, který se cítí sám být obětí, a tak diváky konfrontují s minulostí, která je skoro pro každého nějakým způsobem i přítomností.
My vykřikujeme, že "deset let po pádu komunismu se do našich příbytků vkrádá stín totalitní minulosti" nebo že "film byl natočen na přání Státní bezpečnosti proto, aby ospravedlňoval a heroizoval zločiny komunismu" či že "znovuuvedení majora Zemana přináší proradné peníze ještě proradnějším tvůrcům a má za cíl jen urážet bývalé politické vězně".
Němci se podle listu Frankfurter Allgemeine Zeitung ptají: Má člověk, na kterého byl vydán zatykač pro zločiny proti lidskosti a který je přímo zodpovědný za smrt 400 tisíc Židů v Osvětimi, právo na soudní proces? Film klade divákům prostřednictvím ústřední postavy sugestivní otázku: "Vidíte, já jsem jen člověk z masa a kostí. A když mi pohlédnete do očí, nespatříte tam něco sami ze sebe?"
Zmíněné dva projekty spojuje snad jen jediná skutečnost: Jan Zeman i Josef Mengele jsou z dnešního pohledu zločinci, ale jak už to v mediálním světě chodí, jejich osudy jsou pro diváky zajímavější než příběhy obětí.
Jinak z tohoto srovnání vyplývá jediné: V Čechách se stále ještě bojíme klást si konkrétnější a podstatnější otázky, neboť se vyhýbáme vlastní minulosti.

Karel Hvížďala