Tragické katastrofy velkých dopravních strojů nebývají dílem nekvalitní práce, nýbrž jen nepříznivou souhrou několika náhod

Tragické katastrofy velkých dopravních strojů nebývají dílem nekvalitní práce, nýbrž jen nepříznivou souhrou několika náhod

Letadla padají často z banálních příčin

Bratři Montgolfiérové, Wrightové i Tučkové směřovali k témuž poznání: Co létá, to padá. Daň za ikarovský sen však bývá krutá. Při poslední katastrofě Boeingu 767 společnosti EgyptAir zahynulo 217 lidí. Létat ovšem nadále znamená riskovat zdaleka méně, než jezdit automobilem.
Havárie letadel jsou, byly a dozajista budou jedním z nejvděčnějších filmařských námětů, ostatně jako všechny katastrofy. Leckdy krutou skutečností zůstává, že člověk moderní doby, užívající letadel jako dosud nejefektivnějšího prostředku k dopravě tam a zpět, přichází o život. Lze se ovšem jen domnívat, kolik faktorů ve své předem neodhalitelné součinnosti vede k fatálním haváriím velkých strojů: chyby technologie, pomýlení člověka, třeba i související s jeho krátkodobou či dlouhodobou únavou, nedostatečnost konstrukční koncepce, špatně zabezpečený letový provoz či teroristé? Možná také obyčejná blbost.
Zatím to vypadá tak, že vojenská plavidla námořnictva Spojených států z hloubky kolem 80 metrů v prostředí nepříliš příznivém k hledání čehokoli vyloví "černé skříňky" havarovaného Boeingu 767 egyptské společnosti. Je možné poslat na dno oceánských devadesátimetrových hlubin špičkovou vojenskou techniku a partu odborníků na hledání "divných věcí". Není ani tak důležitý názor jistého představitele americké Federální agentury pro bezpečnost dopravy soudícího, že skříňky "bude obtížné vyzvednout, neboť se nacházejí ve značné hloubce". Prostě tam jsou. Stejně budou vyzvednuty. Z nich se pak konstruktéři letadel, prodejci i provozovatelé strojů mají poučit, co do budoucna není záhodno činit.

Nějaká hora tam jistě bude

Havárie, jak lze pokrytecky označit lidské neštěstí, se u letadel dějí v podstatě jako důsledek banálních příčin. Jsou to často fatální pomýlenosti, kdy se pilot "nabourá" do něčeho velkého v důsledku čehosi selhávajícího. Tím nezřídka bývá on sám. Například indická posádka Boeingu 707 se koncem ledna 1966 dokázala strefit do Mont Blanku, nejvyšší hory Evropy. Britové se svým Boeingem 707 zopakovali totéž, když se v Japonsku 5. března 1966 rozbili o posvátnou horu Fudžijama. Svým způsobem je to mistrný kousek, neboť v Japonsku nelze vybrat něco hodně vysokého, do čeho by bylo možné narazit. Někdy se piloti ovšem nemusí trefovat, protože to kdosi udělá za ně. Jumbo 747 letu 007 u ostrova Sachalin poslala k zemi sovětská stíhačka. Jihokorejský stroj narušil vzdušný prostor SSSR a o život přišlo 269 lidí.

Vojáci se umějí vyznamenat

Co selhává? Moderní airbusy ovládá pilot zprostředkovaným elektronickým systémem "fly-by-wire". Počítačem konstruovaná ochranná letová obálka však vedla k několika leteckým katastrofám. Také piloti si musejí zvykat.
Kromě jiného, na haváriích civilních letadel se všude na světě podepisují vojáci. Nejde o to, že piloti zkoušejí to, co se posléze, ovšem pozdě, ukáže nad síly jejich i stroje. Chrabrý junák kdysi se svou stíhačkou podletěl železniční most, jenž se u Bechyně klene nad Lužnicí. Klobouk dolů. Na rozdíl od svých kolegů dokázal nezahynout a nikoho na svém žertování s peklem nevzal sebou.
To, co neukáznění vojenští letci, často ve fanfarónství nedozrálých mladíků, dokáží předvést, zní až neuvěřitelně. Dal by se sepsat seriál o pomýlené představě, že tím pánem ve vzduchu jsem jen já za kniplem: V Japonsku se v červenci 1971 nad městem Marioka srazil civilní Boeing-727 s vojenským F-86, přičemž 162 lidí přišlo o život. V oficiálním žargonu to byla nekázeň, v běžné řeči směs arogance a blbosti.
Pěkný kousek se v polovině roku 1988 podařil posádce amerického křižníku Vincennes. Hoši z US Navy špatně vyhodnotili situaci a nad Hormúzským průlivem sundali z nebe civilní íránský aerobus A-300.
Čím exotičtější země dopravce a konečná destinace, tím pravděpodobnější potíže: U břehů Dominikánské republiky havaroval turecký Boeinig 757, z jehož (možná) 224 cestujících zahynulo 189 lidí. Mimořádných kousků se lze nadít hlavně tam, kde se provozují přestárlé stroje a posádka si neláme hlavu dodržováním předpisů, pokud vůbec o nějakých ví. Příklad? Plně naložený zairský nákladní Antonov-32 se zřítil na tržiště Simbazikita v Kinshase a vybuchl. Dva ruské piloty odsoudil tamní soud ke dvěma letům vězení. Málo či dost na to, že při neštěstí přišlo o život 350 lidí a údajně dalších 470 lidí bylo zraněno?

Selže, lze na to spoléhat

Pravděpodobně historický, nežádoucí a také nikdy přesně neobjasněný "rekord" si na svůj vrub přičetla íránská armáda. Tamní Tu-134 sovětské výroby letící na vnitrostátní lince Teherán-Mašhad se zřítil po srážce se stíhacím bombardérem Su- 22. Při havárii asi 15 kilometrů od hlavního města Teheránu zahynulo 131 lidí. Agenturní zprávy pak doplnily další havárii: Iránský bojový letoun typu Suchoj se poblíž Teheránu srazil ve vzduchu s íránským Tu-154, přičemž zahynulo 134 lidí. Častou příčinou leteckých katastrof bývá selhání člověka. Patří k nim i květnová havárie obstarožní DC-9 americké společnosti ValueJet, jež se zřítila do močálů na Floridě. Havárii vyvolal požár způsobený kontejnery s kyslíkem nevhodně zabalenými v nákladním prostoru.
Jednu z událostí, jež si opravdu zasluhuje pozornost, byť nejsou přesně známy příčiny, lze datovat do prosince 1997. Ruský obří dopravní letoun Ruslan-124, který převážel do Vietnamu dvě stíhačky Su-27, se po startu zřítil na dům v Irkutsku. Z nádrží uniklo 140 tun leteckého paliva. V plamenech se ocitly tři budovy včetně dětského domova a internátní školy. Bilance: 64 mrtvých, 37 pohřešovaných.
Příkladů, jak selhávala letecká technika a lidé, kteří ji měli obsluhovat, bychom nalezli bezpočet. Existují ovšem také vnější faktory, při nichž neselhává stroj a zpravidla ani člověk na straně stroje: terorismus. Vnitřek letadla totiž bývá ideálním, deset kilometrů nad zemí nezávislým vydíracím prostorem, byť zločinci zpravidla a po zásluze končí svou problematickou pouť v nitkovém kříži policejního odstřelovače.
Ještě snad k letecké společnosti EgyptAir, jejíž havárie opět, a zcela přirozeně, vyvolává otázku "co s tím vlastně dělat?". Lze konstatovat, že EgyptAir se nevymyká průměru. V letectví se však nerozlišují průměrné či neprůměrné havárie. Vždy totiž jde o lidské životy, a o ty je třeba se bedlivě starat, ježto jsou cennější než letadla.

Bořek Otava