Recese posledních let si konečně vynucuje skutečnou transformaci
Strukturální krize teprve přichází
Po deseti letech je jistě vhodná příležitost uvědomit si, nakolik jsme všichni podlehli iluzím a poté rozčarování, sebelítosti a... všeobecnému skuhrání. Samozřejmě, že ještě nejsme v nijak "světové formě", ale zejména ve srovnání s jinými tranzitivními ekonomikami si vedeme značně lépe, než se soudí.
Recese konečně odstartovala reálné adaptační procesy, které stále ještě eufemisticky nazýváme restrukturalizace. Ve skutečnosti jde o bolestivé změny struktur jak na podnikové mikroúrovni, tak v bankovnictví i finanční sféře, ale zejména v neperspektivní struktuře celé národní ekonomiky.
Žádná katastrofa
K čemu reálně došlo? Bezesporu ke snížení tempa hospodářského růstu, později dokonce snad k absolutnímu poklesu výkonnosti. Alespoň měřeno hrubým domácím produktem, který je ovšem ze 70 % závislý na spotřebě. Jistěže klesla i průmyslová produkce, ale to je nezbytné a dokonce perspektivní. V podstatě jako bychom jen přibrzdili značně nehospodárné (dokonce částečně prodělečné) výkony - dříve nazývané "výrobou pro výrobu". Celý loňský pokles HDP znamená jistě ne zanedbatelnou, ale na druhé straně zase nijak podstatnou sumu 40 miliard korun. Navíc domácnosti to, co neutratily, ušetřily - jen vklady obyvatel loni vzrostly z 587 na 660 miliard korun. Ostatně i banky to, co podnikům nepůjčily (byť i na investice), vlastně ušetřily.
Umělá výživa
Nakolik bylo racionální mnoho let držet při životě většinu průmyslu, nelze jednoznačně odpovědět. Některé podniky jistě měly šance - většinou jich ovšem nevyužily. Již v 80. letech bylo zřejmé, že děsivá hypertrofie těžkého průmyslu přinese při nezbytné redukci značné problémy. Rozhodnutí pomáhat těmto odvětvím však nebylo motivováno jen sociálními okolnostmi, ale i tím, že jsme vlastně na začátku transformace neměli jiná konkurenceschopná odvětví. A tak do většiny dolů, hutí, strojírenských podniků (Tatra, Škoda Plzeň, Zetor, LIAZ, o hutích nemluvě) sypaly "záchranné" peníze nejen vlády, ale zejména banky. Asi 300 až 500 miliard korun jsme tedy sice spotřebovali většinou "na dluh", ale zároveň tím trochu i pomohli zahraničnímu obchodu a zejména "rozložili" bolestivost v čase. Měl být "manévr" rychlejší a byl by levnější? Anebo snad měl být ještě pomalejší?
Platily banky
"Daň záchrany" hradily zejména banky, které nám postupně vystavují účty. Celkem půjde asi o 200 až 250 miliard korun, možná i o něco víc. Ani to však není nijak tragická částka, dokonce ani podstatná. Jde jen o zhruba 15 % ročního HDP a navíc je splácení rozložené v čase. Pro srovnání: tzv. krach regionálních bank a pojišťoven v USA koncem 80. let přišel americké daňové poplatníky na 180 miliard dolarů. To bylo sice jen asi 6 % HDP USA, ale jednorázově. Likvidační "komanda" s výjimečnými pravomocemi se tehdy rozjely po Americe a tyto ústavy doslova sprovodily ze světa. Bezbolestně pro drobné klienty. Ani u nás malí klienti bank prakticky o nic nepřišli.
Očistná dieta
V poslední době začal bezesporu očistný proces, po jakém většina ekonomů řadu let volala. Navíc k tomu nedošlo formou laviny bankrotů, ale poměrně racionální vlnou zaškrcení ztrátových úvěrů (credit crunch). Přitom neuvěřitelná suma vyšší než čtvrt biliónu korun (přesně 257 mld. Kč, což je bezmála polovina celoročního státního rozpočtu a zároveň čtvrtina všech vkladů) leží zaparkovaná v České národní bance. Co to znamená? Banky nevědí, kam s penězi - nemají, komu by je půjčily. Proto je raději ukryjí v bezpečí centrálních trezorů. To ovšem také znamená, že máme "v rezervě" více než osm miliard dolarů... třeba na investice. Jenže investovat efektivně u nás není kam. Jakmile by podniky daly bankám "příležitost" a nabídly důvěryhodné a perspektivní projekty, banky by je ihned mohly profinancovat.
Proč cizí dolary
Zahraniční investory potřebujeme ne pro peníze, ale kvůli tomu, aby přinesli know-how, schopnosti řídit, dokonce zejména zodpovědnost. A proto potřebujeme i privatizovat banky - jedině soukromí vlastníci dokáží "ohlídat" své peníze. Podle údajů projektu Czech Sector Avard má našich 3200 podniků ukazatel ROE (= rentabilita vlastního jmění) medián 2,75 %. Kdo by asi do takového "průměrného" podniku investoval svoji vlastní stokorunu?
Poradenská firma Market Service tvrdí, že z hlediska finanční analýzy je 78 % našich podniků v krizi. To však zhruba odpovídá situaci ve vyspělých zemích v letech 1979 - 1983 (období tzv. hluboké deprese po druhém ropném šoku), kdy tam bylo ztrátových 30 - 83 % firem. Ostatně až tato hluboká deprese donutila celou vyspělou ekonomiku k restrukturalizaci (do ní spadá i likvidace celých těžkých odvětví, rozjezd pokročilých technologií, počítačů atd.
(Transformační) bublina nadhodnocených aktiv
Recese posledních let sice jako by rozvrátila ekonomiku, ale reálnější názor tvrdí, že naopak růst let 1995 - 1996 krátkodobě značně "přeskočil" potenciální produkt (output) a nyní vlastně dochází ke korekci či ochlazování tohoto abnormálního "přehřátí". Nafukování bubliny nadhodnocených aktiv bylo zřejmě dále podporováno příliš rychlým čerpáním (konzumací) transformačních polštářů, zejména mzdového a kursového, které vláda před blížícími se volbami nedokázala ochránit.
Dnešní recese je tak sice nehluboká, ale mnohem hůře dopadá na morální klima. Navíc ze strukturálního hlediska se jedná o skutečnou krizi - je ovšem dobře, že konečně otevřela reálná kritéria.
Síla koruny
Od roku 1991 reálně kurs koruny posílil 43 % (v posledních třech letech se posilování zpomalilo a fluktuuje od října 1998 okolo 40 %). Sama problematika měnového vývoje a jeho okolností je do značné míry záhadou. Ale...
Zkrátka síla koruny je dána v podstatě důvěrou v korunu. A tu mají zahraniční trhy evidentně vyšší než my sami. Ne nadarmo si koruna vysloužila přezdívku "Rocky" - po každé ráně se jen otřepe a... zase zvedne. V čem to spočívá? Lze říci, že měna je "nejvyšší abstrakcí" nejen ekonomiky, ale dokonce celé společnosti, celého státu, vzdělanosti či povahy obyvatelstva, očekávání jeho potence. Záleží i na tom, jak se země umí vyrovnat s politickou "slupkou". Svět nám zkrátka ne snad věří (to by bylo příliš silné), ale sází na nás. Takové sázky nejsou vždy optimální, ale bývají povýtce racionální. Silná koruna se pochopitelně nelíbí našim podnikům, ale naštěstí proti tomu nemohou nic dělat. Právě její síla jim utáhla šrouby efektivnosti a rozpoutala tak konečně čistku, ke které dosud nikdo nenašel odvahu.
Cena dezinflace
Evidentně platíme i za zkrocení inflace. Tato cena se nazývá míra oběti (sacrifice ratio) a bohužel také není zcela standardně vyčíslitelná. Jde totiž zejména o mezeru, která vzniká nebo se rozšiřuje mezi skutečným a potenciálním HDP. Ta je pochopitelně způsobena poklesem míry využití výrobních kapacit i růstem nezaměstnanosti.
Propočty ukazují k poměrně vysoké ceně kolem 500 miliard korun. Náklady dezinflace, kdy ekonomika vyprodukuje reálně méně, než by byl její potenciální HDP, odhaduje v USA Samuelson na 800 mld. dolarů (z 9 % v r. 1979 na 4 % v r. 1984, tedy dezinflace o 1 % "stála" 160 mld. dolarů). Těmito miliardami jsme tedy zaplatili a zřejmě si i "předplatili" nízkou inflaci. Ovšem jestli ji neuváženým fiskálním i mzdovým vývojem nepromarníme.
Možná je růst vyšší
Kdo se však pokusí o propočty HDP s ohledem na kurs koruny (např. vyjádřený v dolarech), zjišťuje divné až záhadné věci. Tak například Jan Hanousek (Národohospodářský ústav CERGE) a Miroslav Singer (IS Expandia) publikovali propočet, kdy náš růst HDP podle oficiální statistiky sice za posledních pět let (1994 - 1998) dosáhl pouhých 11 %, ale v dolarovém propočtu neuvěřitelných 37,3 %. To by znamenalo, že naše ekonomika dosahovala v těchto letech průměrný růst 6,5 % ročně!
Vysvětlení není jednoznačné, autoři se přiklánějí ke zkreslení inflace, protože z ní odvozeným deflátorem se vypočítává reálný HDP (ve stálých cenách), jako druhý možný vliv nevylučují ani vliv "měření" zahraničního obchodu. Naše ekonomika tedy zřejmě rostla daleko rychlejším tempem, než jsme si mysleli, přestože se růst v posledních letech podle autorů "nesporně dramaticky zpomalil. Ale k jeho poklesu do záporných hodnot možná ani nedošlo."
Srovnávat srovnatelné
Srovnávat se s Rakouskem či Německem zkrátka nemůžeme. V nejlepším případě snad s Řeckem či Portugalskem. Srovnávání je však na místě spíše s ostatními kandidátskými zeměmi EU, navíc srovnatelné velikosti - nejlépe zřejmě s Maďarskem. Kypr má totiž kromě výjimečné polohy jen 700 tisíc obyvatel (Brněnsko), ale i Slovinsko se dvěma milióny obyvatel je vlastně jen Praha s okolím či polovina Moravy.
Nebo nové spolkové země Německa - výkon ekonomiky (HDP na osobu) tam dosahuje jen 60 % úrovně západních zemí, což odpovídá asi 66 % průměru EU. Je tedy zcela na naší úrovni. A to přesto, že tam ročně přitéká 100 miliard marek. Pro srovnání jde o víc než náš celoroční HDP - nemuseli bychom nic dělat, platit daně, žádné pojistné, jen by nám chodily (dokonce vyšší, čisté) mzdy, důchody, všechno by bylo vlastně "zadarmo". Dovede si to vůbec někdo představit? A po deseti letech takové "pomoci" je na tom bývalá NDR jako my, pouze s dvojnásobnou mírou nezaměstnanosti. Jen západní Němci si uvědomují, že transformace nových spolkových zemí bude trvat mnohem déle, než si mysleli.
Petr Fejtek
