Kdo je to nezaměstnaný člověk?

Trh práce - Statistiky nezaměstnanosti ukazují většinou jen vrchol ledovce

Kdo je to nezaměstnaný člověk?

Mezinárodní organizace práce (ILO) předpokládá, že letos postihne nezaměstnanost miliardu lidí. Ke správné analýze tohoto fenoménu doby však chybí přesné údaje, protože nezaměstnaní nejsou jen ti, co žádají podporu.
Každý den se člověk v novinách dočte, že tenhle podnik zavřel dveře a další zástup pracujících se octl na ulici, nebo že onen podnik zeštíhlel o pár set lidí, aby akcionáři mohli brát větší dividendy. Ale oficiální statistika už po deset let vykazuje stejný počet nezaměstnaných v západní Evropě: l8 miliónů nezaměstnaných.
Přitom tvorba nových pracovních příležitostí v Evropské unii při nejlepším přešlapuje na místě, když necouvá. Takže vzniká otázka, zda tu není nějaká černá díra, v níž mizí přebytečné ruce a mozky, protože jak jinak by bylo možno vysvětlit tento úkaz?
Pro jeho pochopení připomeňme, že statistiky nezaměstnanosti ukazují jenom špičku ledovce, protože podchycují pouze lidi, kteří berou podporu v nezaměstnanosti a zdaleka ne každého, kdo práci potřebuje a hledá. Někteří lidé bez práce splňují podmínky, ale jejich právo na podporu je krátkodobé (šest až dvanáct měsíců platby příspěvků). Spousty dalších osob, včetně studentů a žen, jimž končí mateřská dovolená, nevyhovují kritériím pro podporu, i když se nesporně ucházejí o zaměstnání.
Každý rok statisíce lidí vyčerpají právo na podporu v nezaměstnanosti a zmizí z evidence. Pak jsou tu mladí důchodci, kteří opouštějí pracoviště předčasně a neradi, kteří rovněž teoreticky patří mezi uchazeče o zaměstnaní. A nezapomínejme na milióny pracujících, především žen, které musí pracovat na zkrácený úvazek, na telefonické zavolání, na pár hodin týdně. Ti všichni také vypadli ze statistiky. Většina z nich by ráda pracovala víc hodin už proto, aby nemusela žít v chudobě, ale nemohou najít žádnou příležitost.
Klub bohatých v OECD vykazuje již několik let 35 miliónů nezaměstnaných - navzdory mrňavému ekonomickému růstu, jenž nestačí k vytvoření pracovních míst ani pro mladé přírůstky, natož pro starší dělníky, kteří ztratili obživu. Mnozí z nich dostávají sociální příspěvek, aby nezemřeli hlady, nebo invalidní důchod, jako v Holandsku nebo Itálii. Krajní nedostatek příležitostí k výdělku se odráží v nárůstu chudoby, která v posledních letech vzrostla o čtvrtinu a překročila stomiliónovou hranici.
Mezinárodní organizace práce v Ženevě oznámila, že v tomto roce bude ve světě miliarda nezaměstnaných. To vypadá strašně moc, ale horší je, že ILO nám pěje ukolébavku. Ohlásila stejně kulaté číslo už v roce l996. Mezitím demografický růst přivedl na pracovní trh téměř 200 miliónů mladých lidí: To všichni našli práci? Zřejmě ne, protože počet lidí v rozvojových zemích, kteří živoří o jednom či dvou dolarech denně, přesáhl l.5 miliardy.
Rusko je také velice zajímavý případ: Vykazuje osmiprocentní nezaměstnanost, ale přitom 80 miliónů Rusů udržuje při životě jenom bezbřehá trpělivost.
Kdyby vlády byly poctivé, nepočítaly by jako nezaměstnané pouze ty, kteří berou podporu v nezaměstnanosti, nýbrž každého, kdo chce pracovat, ale nemůže nic najít.
Paní Rosalie Ducomen, která se dlouhá léta zabývala v ILO statistikou, s odevzdaným povzdechem přiznala, že sbírat spolehlivé údaje o míře nezaměstnanosti je stejně těžké jako počítat hromadu fazolí v temném sklepě bez oken.

Jan Vítek,
Ženeva