Fotografie jako způsob doteku

Galerie Rudolfinum zpřístupnila retrospektivu významné americké umělkyně

Fotografie jako způsob doteku

* Při definování nového pojmu umění hrál od sedmdesátých let důležitou roli fotoaparát. Dokladem je tvorba Nan Goldinové.
Ve druhé polovině šedesátých let napsal Lou Reed pro undergroundovou zpěvačku Nico písničku s názvem I'll Be Your Mirror (Budu tvým zrcadlem). Nico jednou řekla, že se nikdy nemohla s tou písničkou ztotožnit: "Nelíbí se mi - všímá si jenom krásy a zapomíná na ošklivost." Stejný název má i retrospektiva díla americké fotografky Nan Goldinové, ale v jejím případě by podobná výtka byla dosti nepatřičná. Rozsáhlý výběr z tvorby za posledních pětadvacet let zahrnující rané černobílé portréty, barevné portréty, krajiny a interiéry ze sedmdesátých let i práce z poslední doby představuje ode dneška až do 14. března 1999 Galerie Rudolfinum. Výstavu uspořádalo Whitney Museum of American Art (kurátoři: Elisabeth Sussmanová a David Armstrong).
"Jde o to nechat věci být tak, jak jsou. A nesnažit se je zredukovat nebo vyhrotit nebo změnit. Zajímá mne zachycovat život tak, jak ho žijeme, jeho chuť a vůni, a uchovat to ve svých fotografiích... Chci vidět pravdu a přijmout ji spíše než se snažit vytvářet její vlastní verzi." Těmito slovy Goldinová prozrazuje základní princip své tvorby, v proudu života zachycuje okamžiky, které se vrší do příběhů lásky, přátelství, touhy a jejich dozvuků. Odhaluje vše, co je jedinečné, intimní a důvěrné, nikdy však nesklouzává do vulgarity. Jsou-li v životě každého z nás chvíle, kdy bychom nechtěli být pozorováni, pak jsou to přesně ty situace, které si vybavíme tváří tvář jejím fotografiím.
Nan Goldinová se narodila ve Washingtonu, D.C., v roce 1953. Jen obtížně se vyrovnávala s požadavky tradiční školy a rodinného života. V důsledku sebevraždy starší sestry se v roce 1964 od rodiny odloučila. V Lincolnu, kde nalezla náhradní rodinu, navštěvovala alternativní školu Satya Community. Tam také začala ve svých šestnácti letech fotografovat a pracovat v temné komoře. Černobílé momentky z tohoto období zachycují přátele Goldinové a jejich proměny během dospívání. Inspirováni filmy a módními časopisy nacházejí její přátelé na portrétech novou identitu nezávislou na konvenční společnosti. Vytvářejí si vlastní svět kýčovité módy a laciné elegance a rozkošnicky si zde užívají. Nan si velmi oblíbila estetiku těchto snímků právě pro jejich neformálnost a intimitu.
Na počátku 70. let Goldinová navštěvovala bar The Other Side v Bostonu, kde fotografovala soutěže krásy transvestitů. S některými se spřátelila a později se z nich stali i její spolubydlící. Nan je začala fotografovat v domácnosti, nenamóděné na přehlídku, přesto stále žensky důstojné. "Fotografování pro mne znamená určitý způsob dotýkání se - je to pohlazení. Můj pohled je vřelý, nikoliv chladný. Neanalyzuji, co se děje - to jen krása a zranitelnost mých přátel mne inspirují k fotografování."
Ve večerních kursech New England School of Photography Goldinová s pomocí učitele Horensteina začíná vnímat fotografii jako prostředek uměleckého výrazu. Rozhodla se studovat na bostonské School of the Museum of Fine Art, kde se naučila používat širokoúhlé čočky a blesk s příslušenstvím. V roce 1973 začala fotografovat barevně. Intenzívní barvy uměle osvětlených interiérů se stávají pro její další tvorbu charakteristické, obdobné světelné aranžmá se objevuje i v pozdějších snímcích fotografovaných při denním osvětlení.
Důležitým mezníkem v životě Nan Goldinové je rok 1978, kdy se přestěhovala do New Yorku. Pronajala si byt poblíž čtvrti East Village, kam směřovali mladí lidé lhostejní ke komfortu a lační po univerzální svobodě, kterou nabízely drogy, sexuální experimenty a umělecká tvorba. Když americký umělecký kritik Arthur C. Danto komentoval tehdejší atmosféru Lower East Side na Manhattanu, ústřední roli ve vytváření nového pojmu umění v sedmdesátých letech přisoudil fotografii. Částečně i proto, že fotoaparát se stal něčím, co může nějakým způsobem používat kdokoliv. Překonávání uměleckých hranic probíhalo podle Danta současně s překonáváním společenských, a dokonce i morálních hranic v životě umělců. Hranice jakéhokoliv druhu byly pociťovány jako útlak, zejména hranice vymezené společenskou definicí pohlaví. Být mužem nebo ženou už nebylo závazné, stejně jako umělecké dílo ztrácelo přesnou definici.
Ještě na škole v Bostonu začala Nan Goldinová předvádět své snímky jako diaprojekce, původně z materiálních důvodů, když neměla k dispozici temnou komoru. Naučila se tak vyprávět příběh, tok jednotlivých obrazů získává silný emocionální náboj. V New Yorku prezentovala své diaprojekce i na veřejnosti, v roce 1980 poprvé s živým hudebním doprovodem. V kapele hrál také Jim Jarmusch, který se později proslavil jako filmový režisér. Goldinové performance ve filmových projekčních sálech a hudebních klubech působily po technické stránce amatérsky, ale o to bezprostředněji. V roce 1981 získal soubor diapozitivů výstižný název Balada o sexuální závislosti. V průběhu času se jeho podoba proměňovala, ale základ vyprávění zůstal nezměněn. Každé nové uvedení je vždy premiéra stejného příběhu. Zvukový doprovod obsahuje blues, reggae, rockovou hudbu i úryvky z oper, texty jsou nasyceny erotikou. Ženy hledící do zrcadla, ženy o samotě, ženy v posteli, spící ženy, ženy rozrušené a zmlácené, nahé ženy v koupelně, prostitutky, muži v zamyšlení, v autech, pijící, holící se, masturbující, lidé beroucí drogy, nahé dvojice při souloži, prázdné pokoje, hroby... Arthur C. Danto charakterizuje Goldinovou jako umělkyni, která drží pohromadě svůj svět a svou osobnost tím, že je zachycuje na film. "Uzavřené tmavé interiéry, v nichž většinou zobrazuje své modely, jsou metaforou hranic, které z jejího světa vylučují ty, kdo nejsou jeho součástí. Povrch fotografie je jako skleněná stěna, skrze niž můžeme spatřit člověka svázaného s jiným člověkem v aktu sexuální závislosti."
Goldinová se v osmdesátých letech stává stále závislejší na drogách, s léčbou však začala až v roce 1988. V tomto období vznikla další diaprojekce s názvem Všechno já sama. Soubor autoportrétů otevřeně vyjadřuje individuální životní zkušenost a s ní spojené emoce. Danto zde nabízí srovnání s další význačnou fotografkou stejné generace - Cindy Shermanovou: "Nikdy nevidíme Shermanovou opravdu jako Shermanovou, protože vždycky hraje roli někoho jiného, a co se zdá být jejím nahým tělem, je ve skutečnosti iluzí vytvořenou z falešných částí těla, které nosí jako masky. V díle Nan Goldinové není maskováno nic: Ona je to, co vidíte."
Po návratu z léčení připravovala Goldinová jako kurátorka výstavu tematicky zaměřenou na problematiku lidí postižených AIDS. V době zahájení výstavy v New Yorku zemřela na AIDS dlouholetá přítelkyně Nan - spisovatelka a herečka Cookie Muellerová. Příběh jejího života byl Goldinovou sestaven do cyklu patnácti fotografií The Cookie Portfolio, s nímž jsme se měli možnost seznámit již na loňské přehlídce současné fotografie Odveta Veroniky v Galerii hlavního města Prahy. "Vždy jsem si myslela, že nemohu nikdy ztratit člověka, když ho budu dost často fotografovat. Ale mé snímky mi ukázaly právě to, kolik jsem ztratila."
Na snímcích z let 1986 až 1994 se objevuje Nanina milenka - herečka Siobhan Liddellová. Obrazy jsou výrazově jednodušší, barvy střízlivé. Emoce jsou vyjádřeny decentněji, ale stejně naléhavě jako v tvorbě předcházející.
Celoživotní přátelství s Davidem Armstrongem, jehož Goldinová portrétuje již od 60. let a on naopak fotografuje ji, se možná stalo určující pro název současné retrospektivní výstavy. Jejich upřímný vztah je zachycen ve společné knize Dvojí život, publikované v roce 1994.
Tvorba Nan Goldinové v devadesátých letech je kontinuální - autorka fotografuje transvestity, homosexuály, přátele umírající na AIDS, sexualitu mládeže. Neopominutelnou část díla tvoří krajiny, vylidněné městské scenérie a interiéry. Prostor je zde metaforou duševního stavu, často je to pocit ztráty blízkého člověka. Je to paměť vědomí, na snímcích Goldinové stejně hmatatelná jako fyzické podoby jejích přátel.

Jiří Holna
Galerie Rudolfinum připravila k výstavě Nan Goldinové bohatý doprovodný program zahrnující semináře, filmy, přednášky, kulaté stoly... Namátkou z něho vybíráme:
14. ledna (15.00) - kulatý stůl Drogy a naše děti (pro rodiče)
20. ledna (12.30) - Představuje se: DROP IN
21. ledna (15.00) - kulatý stůl Jak vypadá situace po prvním lednu v souvislosti s novelou zákona o drogách?
21. ledna (18.00) - seminář Mládež a drogy
3. února (12.30) - Představuje se: SOHO
4. února (18.00) - seminář Současná fotografie a nová témata
11. února (15.00) - kulatý stůl Co může krizové centrum nabídnout Pražanům?
17. února (12.30) - Představuje se: SNAD
17. února (18.00) - Film, AIDS a drogy - filmová přehlídka
24. února (15.00) - kulatý stůl na téma abstinence
25. února (18.00) - seminář Prostituce a obchod se ženami dnes
3. března (12.30) - Představuje se: Open Society Fund
10. března (12.30) - Představují se: Výtvarné časopisy
Veškeré informace lze získat na tel.: 2489 3274, 2489 3205.