Legendy, nebo dobrý obchod?

Amerika si dnes na Divoký západ většinou již jen hraje

Legendy, nebo dobrý obchod?

* Už za školních let jsme byli poučováni, že jméno Indiáni dostali původní obyvatelé Ameriky omylem. Ale jak jim tedy máme správné říkat? Označení, které často používají pro Indiány ve Spojených státech, zní Native Americans, ale ani to není správné. Může totiž označovat každého, kdo se narodil na americkém kontinentě.
Uprostřed cesty stál starý muž. Prohnutý kovbojský klobouk mu vnášel stín do snědé tváře plné hlubokých vrásek. Jeho boty i vybledlé džínsy byly poznamenány načervenalým prachem. Ohyby pomačkané košile, špína i původní barva, do sebe dokonale zapadaly. Několik metrů opodál stál bílý pick-up, podobný těm, který zde běžně používají farmáři. Vůz byl otlučený ze všech stran. Na korbě měl přišroubovanou dřevěnou lavici. Touto úpravou ho majitel povýšil na "vyhlídkový" vůz pro turisty.
Zeptal jsem se ho, kdy pojede do vesnice. "Až bude víc zákazníků," řekl muž. Byl evidentně potěšen, že mám o jeho vůz zájem.
"Jak dlouho se v údolí zdržíte a kdy jedete nazpátek?"
"Tak hodinu, dvě, možná déle..."
"...pěknej západ slunce... moc romantický," odpověděl starý muž.
"Ale čas letí, už jste sehnal nějaké zákazníky?"
"Zatím nikoho."
Bylo mi ho líto. Jízda po rozbité cestě kamenitým terénem nebyla pro mé auto z půjčovny. Dal bych přednost jízdě s tímto chlapíkem, který se tu evidentně vyzná. Navíc mě přitahoval svým vzhledem. Znovu se snažím získat přesnější informaci o čase odjezdu.
Muž zvedl levou ruku a ukázal na zápěstí. Prstem druhé ruky ukázal na své staré náramkové hodinky. "Až bude ručička nahoře, jedeme, až bude potom tady," vysvětloval.
Zaostřil jsem zrak na sklíčko u hodinek, ale nic jsem neviděl. Přesně uprostřed bylo totiž proražené a od díry se táhla jemná síť paprsků roztříštěného sklíčka z umělé hmoty, na všechny strany. "Chlape, jak můžete vědět, kolik je hodin?"
"Já to nepotřebuju vědět," řekl starý muž upřímně.
Tak skončil můj první rozhovor a americkým Indiánem na místě zvaném Monument Valley. Na území, kterým vede hranice mezi Arizonou a Utahem. Tento pořádný kus země není zahrnut do systému národních parků Spojených států, ale je pod správou navažského národa. Indiáni hranice mezi státy chápou jako záležitost, která je věcí bělochů, ne kmene Navahů. Tak to platí i v jiných lokalitách. Například hlavní město národa Navahů je Window Rock v Arizoně (nikoliv hlavní město "bělošské" Arizony, kterým je Phoenix). Ovšem na světě snad neexistuje tak charakteristický skalní útvar, který by tolik přitahoval tvůrce westernů, počínaje slavným Stagecoach (dostavník), či nepomáhal reklamám na cigarety Marlboro, jako je Monumentální údolí. Také většina lidí sem přijede proto, že chce spatřit ono údolí, které vypadá jako z jiného světa. Jeho nezvyklý vzhled je pro mnohé symbolem Divokého západu.

Takzvaní rudoši

Pokud chcete držet společenský bonton, pak je dobré při komunikaci s Indiány používat správného názvu příslušného kmene. Tak to doporučují americké cestovní příručky. Ovšem pokud si nejste jisti, pak je prý jedině přijatelné použít slova American Indians nebo The First Americans, tedy američtí Indiáni nebo první Američané.
Nejbližší arizonské městečko v oblasti Monumentálního údolí má název Kayenta. Čítá pouze dva motely, jeden velký supermarket, několik benzínových pump a malých restaurací. Kamkoliv vstoupíte, všude se setkáváte s příslušníky kmene Navahů, nejpočetnějšího kmene na severoamerickém kontinentě, jejichž počet je odhadován na 200 tisíc a jsou roztroušeni po celé rezervaci. Tady v Kayentě mladé černovlasé Indiánky pracují v recepci motelu Holiday Inn, obsluhují u McDonaldů, mladíci stejného kmene inkasují dolary za galony benzínu načerpané do chevroletů, pointiaků či packardů jedoucích kolem. Indiánské teritorium je pro Navahy požehnáním i kletbou zároveň: Na jedné straně přivádí turisty, na druhé straně turisté zanášejí do největších rezervací ve Spojených státech civilizovaný život bělochů, který oslabuje indiánské povědomí o udržování starých tradic.
Téměř se přehlíží fakt, jak Navahové přispěli k "bělošské" kultuře. Například jen málo turistů, kteří navštíví indiánskou rezervaci, ví, že Navahové pracovali za druhé světové války jako radisté. Mohli totiž spolu volně komunikovat na rádiových vlnách (v jazyce Navahů athabaskan) o čemkoli a nepřítel byl z toho vedle. Když poslouchali jejich jazyk odborníci na dešifrování umělých jazyků, propadali šílenství. Po válce těmto mužům, kteří pomohli své vlasti, dali pár vyznamenání; někteří žijí dál v rezervacích.

Žádný poslední kovboj

Legenda Divokého západu je stále živá. Vše, co potkáte na cestě Arizonou, Coloradem či Novým Mexikem, má v sobě kus romantiky, téměř každý název motelu nebo ranče se něčím hlásí k Divokém západu. Po freeway vedoucí k městu Cortez (na jihu Colorada) potkáváte desítky takových motelů, jeden z nich se jmenuje Tomahawk. V jeho blízkosti je billboard s nápisem We just don't scalp you (Nebude vás skalpovat). Ona věta má několik významů, například míní, že vás tady nikdo neokrade, neboť slovem skalpery jsou v Americe označováni lidé, kteří využívají situace, kdy je něčeho nedostatek, aby to prodali s vysokým ziskem (například lístky na koncert, na ragby).
Při cestě z Flagstaffu na jih směrem na Phoenix existuje kouzelné místo zvané Sedona. Zavede vás tam dálnice 89 A vedoucí krajinou, jejíž krása je nejdokonalejší na podzim. Listí stromů, od zelené až po všechny žluté odstíny, obklopuje silnici z obou stran a vytváří pohádkovou kulisu podél potoka Oak Creek. Je to jenom předehra ke zvláštní náladě, která vás brzy pohltí s přibývajícími serpentinami: Představte si, že motor vašeho auta tiše přede, sem tam jemně přišlápnete pedál plynu, jindy přibrzdíte, ve voze naladíte oblíbené country, jehož tóny vydržíte poslouchat až do zaparkování v Sedoně.
Sedona je ideální místo na nákup indiánské tematiky: nefalšované obřadní předměty, barevné přikrývky, typické stříbrné šperky zdobené modravými tyrkysovými kamínky, pískové obrázky a všudypřítomné figurky posvátné bytosti kmenů Zuni a Hopiú Kachina. Je tu také jedno lákavé místo, které dokonale imituje legendu Divokého západu. Jmenuje se Cowboy Corral (corral v překladu znamená dřevěnou ohradu pro koně). Jde o sklad zboží, který založili čtyři lidé, jejichž pravá jména už nikdo nepamatuje. Znám jenom jejich přezdívky: Mean Mike, Miss Kitty, Doc Sapp a Texas Bobby Banks. V Sedoně jsem se osobně setkal s Bobby Banksem, má výrazné indiánské rysy po svých předcích. Původ jeho "bělošského" jména mohu vysvětlit jenom tak, že si jeho indiánští rodiče oblíbili slovíčko Banks.
"Naši společnost jsme založili před deseti lety," říká Texas Bobby Banks. "Dnes máme zákazníky po celém světě. Poskytujeme odbornou konzultaci filmařům i expertům, stejně tak sběratelům střelných zbraní. Chodí k nám lidé, které zajímá prostě všechno, co připomíná Divoký západ."
Rozmanitost zboží lze přirovnat ke skladišti filmových rekvizit: Ostruhy na jezdecké boty vedle replik šerifských odznaků s označením Marshal či Deputy Sheriff. Dále krásné barmanské vestičky, které známe z filmů s westernovou tematikou. Kožené rukavice pistolníků. Repliky koltů zavěšené ve zdobených pouzdrech na neméně krásných opascích. Klíče od vězení. Různé typy doutníků rozličných délek. Westernové kšandy, pěkně široké. Sedla na koně a další kovbojská výbava, od kvalitního lasa až po klobouky z bobří kůže od Langenberga, které prý existují déle než slavné stetsony. Hned vedle fotografií na stěně, které se pyšní portréty vzácných návštěv tohoto místa, najdete v jeho policích odbornou literaturu, jsou zde encyklopedie střelných zbraní doplněné o štosy časopisů pro čtenáře, kteří si váží "správného životního stylu kovbojů". Ten je zřejmý již při pohledu na zákazníky, kteří tyto obchody navštěvují. Jsou oblečeni stylově, vždy s koženým kloboukem na hlavě. Velké stříbrné přezky zdobí jejich opasky.
Nejtypičtějším sportem Ameriky není ragby, ale rodeo. Snad nikdo tak tvrdohlavě nebrání práva kovbojů jako ACA (American Cowboy Association). Společnost kovbojů byla založena v roce 1974 a dnes má již přes tisíc aktivních členů. Je největší profesionální společností orientovanou na rodeo na jihovýchodě Spojených státech. Není však zdaleka jedinou. Když je řeč o profesionálech, patří k nim v rodeu také RCBA, tedy Rodeo Clowns and Bullfighters Association (společnost sdružující klauny a zápasníky s býky v rodeu). Sport zvaný rodeo vydělává profesionálním jezdcům statisíce dolarů. Má své stadióny, školy, sázkové kanceláře i věhlasné instituce. Zlomené kosti kovbojů také zaměstnávají četné chirurgy.

Indiánská minulost ve světě bílých

Národní park Mesa Verde na jihozápadě Colorada je jediný ve Spojených státech založený s cílem nikoliv ochránit přírodní krásy, ale památky, které zde vytvořila lidská ruka. Mesa Verde (španělsky zelený stůl, s anglickou výslovností "mejsa verdi", odpovídá zhruba pojmu náhorní rovina) je zvláštní tím, že zde před 2000 lety v kaňonech, pod obrovskými žlutohnědými pískovcovými převisy, žily předkolumbovské kmeny Anasaziů. Později, ve dvanáctém století, zde vybudovaly kamenná obydlí, takzvané cliff dwellings, kde se v několikapatrových domech nacházely dobré dvě stovky místností. Avšak kolem roku 1300 našeho letopočtu lidé své domovy v kamenných domech, vodní rezervoáry a posvátné "kivas" náhle opustili.
Proč se rozhodli k odchodu, zůstává pro historiky a archeology záhadou. Nenechali opuštěné jen své domy, ale zanechali po sobě na místě keramické nádoby, nástroje a veškeré své osobní věci. Názory vědců na důvod odchodu se liší. Někteří tvrdí, že je k tomu přinutilo sucho. S nedostatkem vody se dostavily epidemie. Jiní tvrdí, že důvod k odchodu byl kombinací přirozených událostí, válčící kmeny ukončily jednu z civilizací v zemi.
Překvapující pro současníky rovněž je, že o největším skalním městě Anasaziů Cliff Palace ještě v polovině minulého století nikdo nevěděl. V roce 1888 ho náhodně objevil kaňonem projíždějící kovboj. Je zajímavé tato místa navštívit a ještě zajímavější je poslechnout si nadšený výklad rančera, který práci průvodce skalním městem chápe jako koníčka. Když návštěvníkům vypráví o teoriích, proč lidé toto místo opustili, zní jeho výklad poněkud tajemně: "Anasaziové nezanechali po sobě žádný písemný záznam, ale určité náznaky napovídají, že příčinou mohly být náboženské předsudky či psychologické důvody. Cosi jim naznačovalo, že jejich bydliště proklel zlý duch," říká rančer a pokračuje vlastní vzpomínkou: "Když jsem přednášel na škole, jeden z mých žáků byl Indián. O prázdninách přijel onen student do Mesa Verde, aby jej navštívil se svou babičkou. Pamatuji si, že stará indiánská žena však do těchto míst odmítla vstoupit. Palác s kamennými kivas (posvátná stavba s otvorem "sipapu", kudy se odchází na onen svět) pozorovala jen z dálky. "To není opuštěné místo," říkala."
Po skončení prohlídky se mi rančer svěřil: "Američtí Indiáni nám bělochům, tedy Angloameričanům, nedůvěřují. Existuje hodně nevysvětlených jevů z jejich světa, jejichž tajemství se dědí z generace na generaci. S námi odmítají o tom mluvit."

Petr Podloucký