Dějiny světa bez kazajky

Další svazek edice Historické myšlení

Dějiny světa bez kazajky

* Historik Eric Hobsbawm působil střídavě ve Velké Británii a ve Spojených státech. Jeho syntetické práce o dějinách 19. a 20. století patří k tomu nejlepšímu, co anglosaská historiografie posledních dvou dekád nabízí.
Upřímně řečeno, k napsání recenze mě vlastně přiměla nevinná noticka na předsádce přebalu. Praví se v ní, že nabízená monografie "představuje brilantní, přitom však velmi subjektivní pohled...", protože "hodnotící kritéria, která používá, často vycházejí z jeho levicového vidění světa, což však... neznamená, že by zastíral negativní působení marxistické ideologie". Dále pak nakladatelství jako by nevtíravě nabádalo čtenáře, že "číst tuto knihu znamená přemýšlet a polemizovat s autorem...".
Zmíněná poznámka mě pobavila, protože mi až příliš připomněla památné výroky někdejších televizních moderátorů o tom, že následující film je sice americký, ale nemilosrdně nastavuje zrcadlo buržoazní morálce, přičemž obrázek o hloubce třídních konfliktů v USA si divák jistě učiní sám. Nevím, zda je Hobsbawmova monografie brilantní, ale subjektivní je v každém případě. Subjektivita historiografické vědy je nesporná a nepochybují o tom ani sami historikové. Práce historika se skládá z heuristické fáze (sběru a třídění pramenného materiálu a literatury), z jejího kritického hodnocení, z uspořádání historických fakt do určitého logického sledu a z jejich interpretace v kontextu již dosud známých souvislostí. Všechny zmíněné fáze jsou objektivní jen tak dalece, jak to dovolují historikovy subjektivní podmínky a pohnutky. Tím spíše to platí o tak vysoce syntetické práci, o "filozofii dějin 20. století", jíž je Hobsbawmova kniha především.
Ptám se dále, co je to "levicové vidění světa". Autor ve své knize klade velký důraz na rozbor klíčových sociálních konfliktů - především revolucí. Není jeho vinou, že "krátké 20. století" je stoletím revolučních zvratů. Není jeho vinou ani to, že bolševická revoluce, jíž se obšírně, věcně a bez angažovaného "pravicového" zhnusení zabývá, dvacáté století zásadně ovlivnila. Stejně tak se Hobsbawm opravdu odmítá dívat na evropské socialistické hnutí jako na jakousi pomatenost mas či historickou deviaci způsobenou nezodpovědnými utopisty a sociálními inženýry, kteří ovládli ulici.
Socialismus je ve své duchovní (teoretické) podobě nejradikálnější formou evropského humanismu. Jeho sociální (politické) projevy akcelerovaly především vzhledem k nehumánní povaze tržního kapitalismu 19. století, agresivitě jeho monopolní fáze a neschopnosti kapitalismu v meziválečném období sociálně zvládnout světovou hospodářskou krizi. Tyto faktory, nikoli socialismus, nakonec přivedly Evropu do dosud nepoznaného masového vraždění za obou světových válek. Jejich nejvýraznějším výsledkem byl dynamický rozvoj socialistických hnutí včetně marxistických.
Eric Hobsbawm (původem německý Žid, narozen 1917) je západní historik. Neví nic o tom, jak nelibě stále ještě našim uším znějí pojmy jako "americký imperialismus", "buržoazie" nebo "revoluční potenciál mas". Tyto a podobné pojmy a spojení zhusta používá stejně bezelstně jako desítky jiných historiků po celém západním světě. Jsou to prostě technické termíny historika, který chce pojednat o příslušném historickém fenoménu.
O "americkém imperialismu" nebo "britském kolonialismu" byly napsány desítky vynikajících monografií a věcně se v nich hovoří o "vykořisťování levné pracovní síly", "dělnické třídě" nebo "osvobozeneckých válkách". Pravda, jejich autoři a čtenáři nezažili formální stranická školení s tenkými a ještě tenčími brožurami vědeckého komunismu v rukou. Přesto si myslím, že ani český historik moderních a soudobých dějin by se dnes už nemusel vyhýbat zavedené pojmové výbavě jen proto, aby nebyl obviněn z "levicovosti". Pro jeho kolegy z berlínské Freie Universität, pařížské Sorbonny nebo vysokého učení v Bologni by to mohlo být k nepochopení. Něco jako "pravicový" či "levicový" historik totiž neexistuje. Je jen dobrý nebo špatný historik a jeho případná tendenčnost nemusí vůbec spočívat ve volbě pojmů.
Zájem historiků o určité období nebo problémové téma může sice podléhat jisté "módní vlně" nebo konjunktuře vyplývající z povahy vnitřní nebo mezinárodní politické situace. Dějiny revolucí, kolonialismu či dějiny sociálních (dělnických) hnutí jsou však na Západě ve flóru stále. Zdokonalují se jen metodologické přístupy, a spolu s tím, jak se svět globalizuje, se historiografie definitivně vymanila z eurocentrické kazajky.
Historik moderních a soudobých dějin zůstává především historikem politických a sociálních dějin, protože historická reflexe procesů (hlavně po roce 1945) je stále naléhavěji diktována společenskou objednávkou. Jako takový se historik sotva může vyhnout humanistickým postulátům v rovině interpretační - a proto je vlastně velmi snadné nazvat ho levicovým a subjektivním. Ostatně soudím, že ikonoklasmem v našich společenských vědách (v žurnalistice či v politice) se už mnozí z nás vyčerpali až k vlastní profesionální smrti. Jestliže je na Hobsbawmově práci něco polemického, pak snad jeho až příliš jednoduchá periodizace světových dějin 20. století. Autor vyděluje tři základní etapy: věk katastrofy (1914 - 1945), zlatý věk 1945 - 1970) a dvě desítiletí krize a nestability 1970 - 1991).
Na druhé straně autor ve své práci obsáhl nejen dějiny "klíčových" oblastí, ale skutečně takřka celý svět. To je jedna z největších předností knihy, ačkoli zobecnění a syntetičnost výkladu jsou místy téměř na hranici únosnosti. Mne jako orientalistu zaujaly zejména podnětné a diskusní (nikoli polemické) kapitoly o pohnutkách sociálních revolucí ve "třetím světě", o kulturních aspektech národně emancipačních procesů v Asii a Africe, o úloze armády v totalitních režimech "třetího světa", specifických rysech politických systémů, případně pokusů o uplatnění západního parlamentarismu v civilizacích, kde pro to nikdy nebyly historické podmínky.
Některé Hobsbawmovy zobecňující interpretace mi připadly až příliš abstraktní a nesrozumitelné, ale nejsem si jist, zda to tak trochu nelze přičíst na vrub odpovědné redakci. Ta totiž na některých místech ponechala bez povšimnutí evidentní prohřešky proti české stylistice. Jinak ovšem nelze popřít, že oba překladatelé, sami historici, odvedli poctivou práci, neboť text je obsáhlý a originál je místy příliš náročný z hlediska větné skladby. V každém případě však nakladatelství Argo patří dík za to, že naší veřejnosti zprostředkovalo další z řady kvalitních historiografických publikací, o nichž musí být předem přesvědčeno, že na nich nevydělá.

Miloš Mendel
Eric Hobsbawm: Věk extrémů. Krátké 20. století 1914 -1991. Z angličtiny přeložili... Vydalo nakladatelství Argo, Praha 1998. Edice Historické myšlení. Váz., 620 stran, doporučená cena 398 Kč.