Tvrze aneb Autentický život středověku

Dějiny našeho státu byly utvářeny nejen na pevných hradech a komfortních zámeckých sídlech

Tvrze aneb Autentický život středověku

* Nahlédneme-li do historických análů, utkví jistě v naší paměti řada zvučných jmen šlechticů, jejichž predikáty odkazovaly na známá šlechtická sídla hradního a později zámeckého charakteru. Avšak pod touto honosnou slupkou historických událostí se odvíjel bohatý a leckdy dramatický život tehdejší společnosti, který probíhal v jiných a neméně zajímavých kulisách.
Kdybychom hledali umělecké dílo, které co nejpřesvědčivějším způsobem evokuje život středověkého člověka v celé jeho syrovosti i magičnosti, aniž by jej však sentimentálně a romanticky přikrášlovalo, jistě by se nám vedle několika výjimečných filmových děl Bergmanových vybavila především Vláčilova filmová adaptace Vančurova románu Markéta Lazarová. V této takřka monumentální fresce tragického konfliktu dvou zemanů, odehrávající se v době neklidného 13. století, mělo bezesporu svou významnou úlohu zobrazení reálií tehdejšího života, především života na tvrzích, které tvořily základní síť opěrných bodů v tehdy postupně civilizované české kotlině.
Právě v prostředí těchto drobných sídel, obklopených hospodářskými dvory, se stýkaly dvě základní společenské vrstvy tehdejšího českého státu, které v podstatě zajišťovaly jeho ekonomické a obranné funkce: Nejnižší stupeň společenské hierarchie "svobodných" stavů, tj. drobná šlechta, sestávající především ze zemanů a rytířů, a poddaní, tedy vrstva osobně nesvobodných lidí, připoutaných k půdě, již byli nuceni obdělávat pro vlastní obživu i pro odvádění poplatků a naturálních dávek. Tato společenská struktura, kterou ještě doplňoval klérus jako "duchovní" stav, trvala v našich zemích prakticky až do 19. století, a proto je její dědictví v mnoha ohledech i dnes dobře čitelné v kultivaci krajiny a architektonických památkách.
Tvrze a dějiny českého státu
Funkcí a strukturou představovaly tvrze malá feudální sídla, ve starší době převážně opevněná, která vznikala v přímé návaznosti na vesnické a městské osídlení nebo jejich nejbližší okolí. V krajině byly tvrze umisťovány nejen s ohledem na svou obrannou funkci, ale též jako výraz hospodářského a společenského postavení jejich vlastníků. Tomu ostatně odpovídala i stavební a výtvarná náročnost tvrzí, neboť - zvláště v pozdějších dobách - nešlo jen o stavby utilitární, ale též reprezentativní, byť tuto funkci plnily v podstatně menší a skromnější míře než sídla špiček feudální hierarchie.
Z hlediska vývoje Českého státu vznikají tvrze v době, kdy došlo k definitivnímu upevnění držby půdy jednotlivými zástupci šlechty. Šlo o mimořádně významný proces, který měl důsledky i na dělbu moci ve státě. V počátcích přemyslovského knížectví byl jediným vlastníkem půdy kníže, který ji uděloval v léno svým družiníkům; vlastnická práva původně vykonával i nad pozemky poddaných, kteří ještě nebyli podrobeni feudály, a nad půdou propůjčenou církvi. Postupem času, především díky značnému nárůstu půdy udělené v léno, se však takový stav stal neudržitelný, a proto roku 1189 byla tzv. Statuty knížete Konráda Oty vyhlášena a potvrzena dědičná práva držitelů pozemků a nezrušitelnost feudální pozemkové držby. Díky tomuto potvrzení vztahu mezi vlastníky a půdou se šlechta pevně konstituovala hospodářsky, a tudíž i politicky. Dějiny českého státu již nebyly napříště utvářeny konflikty představitele vládnoucí dynastie s jednotlivými šlechtickými rody (jako byly v raném středověku konflikty Přemyslovců se Slavníkovci nebo Vršovci), nýbrž s většinou dobře organizovanou a mimořádně sebevědomou společenskou silou "stavů". Tyto konflikty leckdy nabývaly i velmi tragických obrysů, zvláště pak tehdy, když byla šlechta ochotna nadřadit své parciální zájmy zájmům státu, který tím poškozovala a destabilizovala.
Avšak na tvrzích se tato velká politika, tak typická například pro jihočeské "pány z Růže", rozhodně neprováděla. Drobná šlechta žila jinými starostmi, často ryze existenčními, a do popředí vystoupila teprve za husitské revoluce. Lze říci, že jejímu společenskému a politickému významu odpovídala i tvářnost jejích staveb, s nimiž se v našem prostředí začínáme setkávat zhruba od poloviny 13. století. Přestože nejvýznamnější rolí tvrze byla zvláště z počátku obrana proti potenciálnímu útočníkovi, nelze se domnívat, že tuto roli mohla splňovat v míře typické pro hradní stavby. Tvrz mohla poskytovat jen jakousi nejelementárnější obranu jejímu majiteli, jeho rodině a popřípadě i nejbližšímu poddanskému okolí, a jak je známo z historických pramenů, nevydržela se ozbrojenému útoku bránit déle než několik dnů. Tvrz byla dále především obytným prostorem, který měl jejím obyvatelům poskytnout relativně co nejlepší životní podmínky. V tomto směru najdeme mezi tvrzemi velké rozdíly; některé z nich, zvláště pak z období renesance, se svým "komfortem" blížily zámeckým stavbám, jiné sloužily jen k sezónnímu bydlení nebo k uschování majetku, zvláště pak úrody. S tím úzce souvisí, že každá tvrz tvořila centrum malého statku a jeho hospodářského života, ve významnějších lokalitách se pak tvrze stávaly i střediskem společenského života dané lokality.
Stavební útvarnost tvrzí
Nejstarší tvrze, o nichž máme doklady jen archeologického rázu, byly pochopitelně převážně dřevěné, neboť se vyvinuly z původních hospodářských dvorců. Převažují mezi nimi tvrze či hrádky s obvodovou zástavbou, tj. s obytnými a hospodářskými stavbami umístěnými po obvodu hradby uzavírající tvrziště. Nacházíme je často na výrazných výšinách, ale také v rovinách, kde jsou ve velké míře obehnány masívní kamennou hradbou. U těchto staveb byla obranná funkce často zajišťována vodním příkopem nebo možností zaplavit okolí tvrze z přilehlých rybníků. Tvar tvrzí je většinou kruhový, vejčitý nebo polygonální. Tehdy se však začínají budovat i tvrze s izolovanou, často věžovitou stavbou, tzv. obytnou věží, které se rychle stanou typickým představitelem českých středověkých tvrzí. Pro oba typy staveb nacházíme zřetelné analogie i v dobové hradní architektuře.
Z tvrzí s obytnou věží se postupně, zvláště pak v pozdním středověku, vyvinuly poměrně komplikované typy tvrzí na obdélném nebo čtvercovém půdorysu. Z hlavní obytné budovy se stává skutečný palác, jehož hmota narůstá a posléze převyšuje vysoký plášť hradby. Objevují se typické tvrze se dvěma paláci, roste počet věží, bran a bašt, které sloužily k obraně a jimiž se stavitelé tvrzí snažili reagovat na prudké změny ve válečných technikách, dané nástupem palných zbraní. Nový kvalitativní zlom přichází s epochou renesance a uklidněním společenské atmosféry v českých zemích ve druhé polovině 16. století. Obranná role tvrzí citelně ustupuje do pozadí a na místo ní se pozornost soustřeďuje na pohodlí, které skýtá svým obyvatelů, a také na honosnost, kterou působí navenek. Na tvrzích se často setkáváme s architektonicky zajímavými štíty, a především přichází ke slovu univerzálně používaná technika výzdoby fasád - sgrafito. Průčelí nebo celé fasády staveb jsou pokrývány rozličnými vzory vytvářenými touto technikou, od nejjednodušších psaníčkových sgrafit až po poměrně výtvarně náročné figurální kompozice.
Epochou renesance však již začíná i soumrak tohoto výrazného stavebního typu, který se tak nezaměnitelně vtiskl do tváře české krajiny. Dřívější malé statky jsou čím dále tím více scelovány do velkých celků s centrálně vykonávanou správou a tvrze postupně upadají, často se stávajíce - v tom nejlepším případě - čistě hospodářskými prostorami. V případech neméně častých jsou rozebírány na stavební materiál, a proto po nich dnes najdeme v terénu jen nezřetelné stopy. Avšak i přes tento leckdy neodvratný osud se různých tvrzí v Českých zemích zachovala celá řada, a zvláště v jižních Čechách se lze setkat s významnými památkami tohoto druhu.
Čtyři svědkové minulosti
Nedaleko Písku v obci Kestřany se přízní osudu zachovaly dokonce dvě významné středověké tvrze, které svým vnějším i vnitřním uspořádáním, ušetřeným zásadnějších přestaveb, poskytují velmi přesvědčivý obraz života, který zde trávila středověká nižší šlechta a její poddaní. Starší, tzv. horní tvrz, spadá svými kořeny do druhé poloviny 13. století, přičemž původně šlo o typickou ukázku tvrze s izolovanou věžovitou stavbou. V této nejstarší části stavby se v přízemí dochovala krásná raně gotická křížová klenba a pozoruhodné portály, které známe spíše z dobových hradů. Postupem času se tvrz rozrostla o dvě další hranolové obytné věže a menší válcovou obrannou věž a v epoše pozdní gotiky byl dostavěn i palácový trakt, který je umístěn před starší jižní hradbu. Součástí východního křídla paláce byla též kaple sv. Maří Magdalény, sklenutá sklípkovou klenbou. Tvrz byla původně obehnána příkopem napájeným vodou z nedalekých rybníků. Tzv. dolní tvrz v Kestřanech byla vystavěna v průběhu 14. století, a také zde stojí uprostřed obdélného dvora obytná hranolová věž. Tvrz je obehnána hradbou, zesílenou v severním nároží válcovou baštou. Všechny tyto stavby mají stopy po krakorcích, na nichž dříve spočívaly hrázděné ochozy. K jižní hradební zdi bylo později přistavěno jednopatrové obytné stavení a v opačném nároží se dochovala stavba s renesanční klenbou. Na požádání v přilehlém hospodářském dvoře jsou obě tvrze přístupné.
Neméně významnou ukázkou jihočeské tvrze je rozsáhlý komplex v Žumberku nedaleko Nových Hradů. Tato tvrz z konce 15. století, která byla asi o sto let později přestavěna, se dochovala v pozoruhodně intaktním stavu i s větší částí opevnění. Celý areál, jehož součást tvoří i kostel, byl na jižní straně chráněn rybníkem, na ostatních stranách pak válcovými baštami a věžemi. Tvrz sama je tvořena čtyřkřídlou jednopatrovou budovou s pavlačemi na dvou nádvorních stranách, na fasádách se dochovaly zbytky sgrafit. Uprostřed nádvoří je kašna a v patře se dochovaly původní trámové stropy. Citlivě restaurovaný objekt je dnes v majetku Jihočeského muzea a v jeho prostorách návštěvník nalezne expozici lidového nábytku.
Poslední, a snad nejpůvabnější ukázkou z mozaiky jihočeských tvrzí je pozdně gotická tvrz Cuknštejn, která se nachází na konci romantického Tereziina údolí taktéž nedaleko Nových Hradů. Tvrz si takřka dokonale uchovala svou pozdně gotickou čtyřkřídlou dispozici s osmibokou hranolovou věží. Uprostřed jižního průčelí je původní gotická brána s hrotitým portálem a kladkami, jimiž se původně spouštěl padací most. Působivým doplňkem stavby jsou pavlače, které kromě severní stěny obíhají v prvním patře celé nádvoří. Stavba je dnes bohužel nepřístupná a je ve značně zchátralém stavu. Přesto i tak potěší návštěvníka svým půvabným zevnějškem i umístěním v krajině, neboť od západního návrší nad tvrzí je překrásný výhled na panoráma Novohradských hor s výraznou siluetou kostela Panny Marie v Dobré Vodě na jejich úpatí.
Cuknštejn je bohužel i důkazem toho, že nejen doba nedávno uplynulá, kdy řada tvrzí skomírala v neutěšených areálech JZD, nýbrž i doba současná těmto svědkům naší minulosti často nepřeje. Více zkázy než užitku těmto stavbám povětšinou přinesly i restituce, které se z hlediska památkové péče ukázaly spíše jako kontraproduktivní. Přes tuto nepřízeň by si však tvrze - stejně jako řada dalších památkových objektů - zasloužily podstatně více péče a zájmu. Ostatně i podle toho, jak s těmito objekty dnes naložíme, nás budou posuzovat budoucí generace. V zrcadle péče o kulturní dědictví se jednou velmi přesvědčivě ukáže, jak omezený byl leckdy náš současný obzor.

Ivo Purš