Kultura a každodenní život v raném novověku

Ukázka z knihy Richarda van Dülmena, kterou vydává pražské Argo v historické řadě Každodenní život

Kultura a každodenní život v raném novověku

* Raný novověk (16. až 18. století) zrodil moderní Evropu. Jaký byl každodenní život v této svébytné epoše? To se snaží jedinečným způsobem vykreslit obsáhlá studie německého historika Richarda van Dülmena. Sleduje život v šlechtických rezidencích, ve městech i na venkově v katolickém i protestantském prostředí. Přibližuje bydlení, oblékání, stravování, vzdělávání i prožívání volného času. Přibližuje rituály uzavírání sňatku, podoby manželského života a v neposlední řadě i problémy sexuality a emocionálních vztahů. Při pročítání Dülmenovy knihy jsme vtaženi do doby, která se nám (ovšem jen na první pohled) může jevit jako vzdálená.
Z českého překladu prvního dílu práce, která vychází v nakladatelství Argo, citujeme část kapitoly o oblečení a hygieně.
Zdaleka nejvíce prostředků vynakládala společnost raného novověku na oblečení. Oblékání samozřejmě nepatřilo pouze k oblasti domácího života, ale bylo i součástí stavovské kultury. Musíme sice odlišovat oblečení sváteční od všedního, z velké části se však ty samé šaty nosily na ulici, na trhu či v kostele, stejně jako doma, ať už šlo o ženy nebo o muže. Jen opravdové "pracovní" oděvy se převlékaly. Skutečné domácí oblečení se vyvinulo až s vytvořením volného času na konci 18. století.
Oblečení mohlo daleko více než sváteční jídlo a bydlení odrážet individuální, resp. stavovský vzestup. Pro šlechtu a měšťanstvo se stalo přímo symbolem kulturní odlišnosti a nadřazenosti. Ani extravagancím se obvykle nikdo nevyhýbal, v látkách se cenila barevná pestrost a zdobnost, jistě však více v 16. než později v 18. století, kdy se už počíná klást důraz na jednoduchost. Střihy byly přes všechny rysy stavovské příslušnosti individuální, jedinečné a vždy přizpůsobené konkrétní postavě, časem pak stále více podléhaly rychle se měnící módě. Obzvlášť názorně je to vidět na kloboucích: "Dnes klobouk jako máselnice, zítra jako homole cukru, dnes tvrdý kardinálský, pak zas měkký splývavý, s krempou na loket širokou, dnes z kozí plsti, pak z velbloudí srsti, pak zase z chlupů bobra, opice či blázna, dnes klobouk jako bochník schwarzwaldského sýra, zítra jak kolo sýra holandského, pak zase homolka, tentokrát sýr z Münsteru." Od oblečení se nevyžadovala pohodlnost, mnohdy bylo doslova nepraktické; šlo u něj výhradně o vnější dojem. Vyšší stavy se přitom chtěly výrazně odlišit od ostatních a vyjádřit své sociální postavení, zatímco u nižších vrstev, pokud si takový přepych mohly dovolit, svědčil ráz oblečení o jejich úsilí přiblížit se lepší společnosti či dokonce prolomit stavovské přehrady a stát se jejími členy. Cena, kterou za to musely zaplatit, je zdaleka nemohla odradit.
Oblečení bylo velmi rozmanité, dokonce i uvnitř jedné vrstvy, a lišilo se podle pohlaví, vyznání a stavu, nejenom sociálního, ale také rodinného; kromě toho se při různých příležitostech, o svátcích a ve smutku, nosily zvláštní oděvy. Dovoz nových materiálů, např. měkce poddajného vlněného sukna či umně potištěné bavlny, hedvábí, umožněný intenzívnějšími obchodními kontakty, zlepšená technologie výroby, vznik velkých textilních manufaktur či rozšiřování domácké předindustriální výroby, to vše příznivě ovlivňovalo úroveň módy, stejně jako z opačného pohledu i stoupající nároky na módu významně přispívaly k rozvoji textilní výroby.
Ne všichni lidé doby raného novověku se mohli oblékat stejně vybraně. Široké vrstvy venkovské a městské chudiny se ve svých nárocích a možnostech podstatně lišily od příslušníků šlechty, měšťanstva a od majetných sedláků. Oděv chudých lidí často představoval jen to nejnutnější; bez nároků na zdobnost si ho tito lidé zhotovovali sami, obuv byla spíše výjimkou. Vážení muži nosili zpravidla boty a punčochy, kalhoty a kazajku, přes ni obvykle plášť nebo kabátec. Důležitou roli hrály pokrývky hlavy a nezřídka také velký nůž jako symbol mužské autority, který byl u příslušníků vyšší vrstvy brzy nahrazen dýkou. Ženy nosily boty, spodničku a sukni, dále živůtek, na hlavě šátek nebo čepec. Čepec označoval vdanou ženu, závoj byl vyhrazen šlechtičnám. Jak oblečení konkrétně vypadalo, o tom se mnohé dovídáme z dochovaných zatykačů či soudních poznámek. Hledaný vrah byl roku 1654 např. popsán takto: "Jakob Friz, nosí malý límec, červené kalhoty a šedý plášť, má málo vlasů a hnědé vousy." Jakýsi tulák měl na sobě "ohrnutou hučku, černé, kožené kalhoty, černou kazajku, hnědý kabátec s černou podšívkou, šedé filcové punčochy, pár špičatých škorní s přezkami z bílého kovu a žlutý, hedvábný šátek".
Zatímco v 16. století bylo mužské oblečení všeobecně barevnější a nápadnější než oblečení žen, začíná se v 17. století výrazně prosazovat dámská móda. Navzdory vlivu puritánských myšlenek, které tu působily od dob reformace, se lidé nestyděli pomocí oblečení zdůrazňovat svou tělesnost a odívat se co nejhonosněji.
Módu ponejvíce určovala šlechta. V poreformačních dobách převládala na dvorech, především v jižní Evropě, ale také v jižním Německu 16. století, móda španělská. Během politického vzestupu Nizozemska a především Francie začaly módě v západní a severní Evropě udávat tón právě tyto země, což je důkazem, jak úzce byla již tehdy móda spojena s politickou a ekonomickou silou.
Ten, kdo chtěl být počítán ke šlech- tické, měšťanské, ba i selské vyšší vrstvě, se mohl jen těžko vzepřít společenské nutnosti být vždy reprezentativně oblečen. Stejně uvažovaly i nižší vrstvy společnosti. Vyznání zde přitom nehrálo žádnou roli; pouze v měšťanských pietistických kruzích se prosazovalo záměrně skromnější oblečení, jež zdůrazňovalo střídmost a spořádanost. Avšak i zde mělo oblečení vyjadřovat sociální postavení: od šatů "spodiny" se lišilo čistotou, od nádhery šlechtických kostýmů zase prostotou. Těžiště společenského vkusu se kolem roku 1800 přesouvalo do měšťanského prostředí.
Přehnaný luxus v oblékání a nenasytná touha po nádheře, která se samozřejmě týkala i staveb a kultury bydlení, a měla tudíž sloužit k vyjádření stavovských rozdílů, se nakonec míjely cílem; stále více totiž mezi stavy působily jako nivelizující faktor. Četná nařízení týkající se oblečení a přepychu se pokoušela tento vývoj usměrnit. Proti stále se zvyšujícímu luxusu se brojilo z různých hledisek - sociálních, morálních a ekonomických, aniž by však byla napadána základní představa o stavovském uspořádání společnosti, jejímž byl výrazem. Přepych v oblékání stírá stavovské rozdíly, namítalo se, podněcuje ješitnost a pýchu a podrývá křesťanskou morálku, která se zakládá na pokoře a prostotě. Finančně ruinuje rodiny a podporuje obchod s cizími zeměmi na úkor domácích výrobců.
"Náklady na oděvy mezi rytíři, šlechtou, měšťany i sedláky stouply takovou měrou, že nejenom jednotlivé osoby, ale i celé kraje jsou kráceny na potravě, jestliže se totiž nesmírné množství peněz odčerpává z německého národa na výdaje za zlatohlav, samet, damašek, atlas, cizokrajná sukna, skvostné birety, perly, mnoho zlata pochybné kvality a kdo ví čeho všeho je dnes třeba na zhotovení nádherných oděvů, probouzí se tím zároveň i závist, nenávist a zlá vůle vedoucí ke zkáze křesťanské lásky. Tato nemírnost v přepychu při odívání má pak ještě za následek, že už nelze rozpoznat knížete od hraběte, hraběte od zemana, zemana od měšťana a toho zase od sedláka."
Všechny takové výnosy a kázání proti přepychu v oblékání však příliš nepomáhaly. Jejich časté opakování až do 18. století je spíše dokladem toho, že se nákladnost oblékání přes hrozby různými tresty nedařilo světským ani církevním autoritám podstatnějším způsobem ovlivnit. Nádherného oblečení se však s výjimkou puritánského duchovenstva nechtěl vzdát nikdo. Nadále však mělo zůstat privilegiem horních vrstev, zatímco prostý lid se měl spokojit s jednoduchým oděvem domácího původu. Nápadná na oblečení té doby nebyla jen rozmanitost forem a materiálů, ale i jeho topornost a nepřirozenost. Podle šatů mělo být poznat, kým člověk je. A kvůli tomu se obětovalo ledacos, i pohodlí.
"Charakter lidí oné doby se dobře odráží v jejich nepřirozeném a omezujícím oblečení, které jistě ovlivnilo i topornost jejich povah. Nohy byly sevřeny v těsných botách s velkými přezkami, jež při jakékoliv jiné než úzkostlivě opatrné chůzi zraňovaly kotníky až do krve; punčochy byly nad koleny pevně přivázány a nohavice kalhot zase končily pod koleny pevně utaženou přezkou; nahoře kalhoty nesahaly až do pasu, ale jen do výše beder, kde musely být připevněny buď těsným zapnutím knoflíků, nebo co nejúžeji obtočeným pásem látky; kabátec přesně obepínal ramena a paže a s velkým jej úsilím bylo možno přes prsa zapnout na malé háčky; krk byl svírán pevně utaženým šátkem, vlasy potřeny tukem a posypány moukou, v zátylku trčel do tuha spletený cop; dílo korunoval třírohý klobouk - těsný jako vše ostatní - naražený na hlavu. [...] Tak tu stála živá lidská loutka, takřka neschopná se předklonit či se pohnout jinak než strnulými kroky. [...] Neznám výmluvnější obraz pro tuto dobu než pohled na oblečení, které tehdy lidé nosili."
Čistota v domě a hygiena nestála v raném novověku v centru pozornosti, což platí od selského až po šlechtické prostředí. Udržovat dům v čistotě se pokoušelo nejprve měšťanstvo. Obecně tehdy jednak chybělo povědomí o nezbytnosti hygieny, jednak měly v bezprostředním dosahu vlastní zdroj vody jen ty nejbohatší domy. Ta se často musela nosit až ze vzdálené studny. Především pedagogové a lékaři sice od 16. století poukazovali na nezbytnost čistoty a umývání, ale do 18. století se tyto zásady do obecného povědomí neprosadily. Nejdříve se rozšířilo praní oděvů i prádla a mytí nádobí. Kolik námahy a úsilí to u řeky nebo ve zvláštní prádelně stálo, nám ilustruje řada žánrových obrázků z této doby. Zcela zjevně souvisela tato péče o oblečení s povinností reprezentovat vlastní stav. Daleko menší význam zde mělo udržování čistoty. V domě se zcela jistě zametalo a drhla se podlaha (jak často, to ovšem nevíme), ale čistota, příslovečná pro Holandsko, zůstávala zřejmě omezena jen na tuto zemi. Podobně to vypadalo s osobní hygienou. Zda si lidé pravidelně myli ruce a obličej, není jisté, zvláště uvědomíme-li si, že se maso jedlo většinou rukama, které se pak obvykle otíraly chlebem. Ubrousky a servítky byly totiž známy pouze ve vyšších kruzích. Pravidelné týdenní koupele byly však především v 16. století běžně rozšířeným zvykem. Existovalo hodně veřejných i soukromých lázní, které ale sloužily spíše k osvěžení a pomáhaly v obraně proti nemocem. Provozovaly se tedy především z důvodů zdravotních. Kultura veřejných lázní však byla od 17. století, zdá se, na ústupu.
Vyslovená špína v raně novověkých domácnostech jistě nevládla, měřítka čistoty odpovídající měšťanstvu 18. a 19. století však byla této době vzdálená.

Překlad z němčiny Martin Všetíček
(pro časopisecké otištění byly vynechány odkazy a poznámky)