Italka v Alžíru, Řekyně ve Vídni

Italka v Alžíru, Řekyně ve Vídni

Pokud jde o operní odkaz Gioacchina Rossiniho, zahraniční dramaturgové už dávno obrátili pozornost i k jiným dílům, než je jen notoricky známý Lazebník sevillský. V rakouské metropoli (ale nejen tam) v tomto ohledu nemálo vykonal Claudio Abbado, který zde triumfálně oživil takřka neznámou Cestu do Remeše. Pod jeho taktovkou tu zní také Italka v Alžíru. Repríza 19. listopadu loňského roku (39. uvedení v tomto nastudování) za řízení Ralfa Weikerta lákala obzvláštním magnetem: Isabellou, tedy onou Italkou, která přicestuje do Alžíru, aby tu nakonec svou chytrostí vysvobodila svého milého Lindora z otroctví a jeho trýzniteli Mustafovi náležitě zchladila rozpálenou hlavu, byla Řekyně Agnes Baltsa, mezzosopranistka, která již delší dobu patří k nejzářivějším světovým operním hvězdám.
Vídeňské hudbymilovné publikum tuto divu, údajně nemálo náladovou a k novinářům, zvláště pak k fotografům pramálo prý vstřícnou, obdivuje už léta. Pěvkyně se ve Vídeňské státní opeře zjevně cítí výborně, jinak by totiž sotva přijala pozvání, aby tu v prvních třech měsících nové sezóny vystoupila ve čtyřech naprosto různých rolích: jako Herodias ve stejnojmenné Massenetově opeře, jako Fides v Meyerbeerově Proroku, jako titulní hrdinka Giordanovy Fedory, a právě jako Isabella ve zmíněné Rossiniho buffě.
K potěše zcela zaplněného hlediště zpívala Agnes Baltsa výborně. Krkolomné koloratury plynuly s tak samozřejmou lehkostí, jako by snad šlo o nenáročné rozezpívání, rozumět bylo ale každému slovu, každé slabice. Připočteme-li k tomu výrazovou propracovanost, přirozený herecký projev kořeněný smyslem pro komickou nadsázku, pak jsme byli svědky kreace po všech stránkách plně odpovídající nejnáročnějším požadavkům. Pěvecky i herecky jí byl rovnocenným partnerem italský basista Ferruccio Furlanetto jako Mustafa, jehož projev bychom mohli v podstatě charakterizovat týmiž superlativy. Z basistova projevu přímo vyzařovala až smyslná radost, že si může na operním jevišti, v atmosféře jindy většinou vážné, zadovádět a s citem pro míru se i "odvázat".
Mladá rumunská sopranistka Simina Ivanová zapadla do sólistického týmu ideálně a nejeden ansámbl korunovala mladistvě zářivou výškou. Nezklamal ani Alfred Šramek (Taddeo), ani Istvan Gati (Haly).
Úsměvná pohoda, kořeněná chytlavým rossiniovským briem, a inteligentní a jemný humor se nesly celou inscenací. Režijně se představení odvíjelo v intencích zemřelého Jeana-Pierra Ponnella, který byl rovněž autorem scény stylizované do světle žlutohnědé barvy i nápaditých kostýmů. Ralf Weikert dal od dirigentského pultu Rossinimu, čeho si jeho partitura žádala.