Historik Ivan Pfaff se pokusil rozbít mýtus o jedné z nejdůležitějších konferencí druhé světové války

Velmi nebezpečná legenda o Jaltě

* Konference tří spojeneckých mocností na sklonku druhé světové války patří bezesporu k nejdůležitějším událostem moderních dějin. Dosud byla vžitá představa, že právě Jalta rozdělila Evropu na téměř půl století na dvě mocenské sféry vlivu. Vždyť v hodnocení konference se zpočátku mýlil i Winston Churchill. Dne 27. února 1945 v britské Dolní sněmovně prohlásil: "Z Krymu stejně jako ze všech ostatních styků jsem si odnesl dojem, že maršál Stalin a sovětští vedoucí představitelé chtějí žít se západními demokraciemi v čestném přátelství a rovnosti. Rovněž mám za to, že jejich slovo platí..." Historik Ivan Pfaff, který působil na heidelberské univerzitě, se pokusil jaltský mýtus rozbít. Z jeho článku zveřejněného v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung přinášíme podstatnou část.
V západní i východní politice a publicistice do dneška panuje přesvědčení, že Evropa byla rozdělena do dvou mocenských sfér, do dvou bloků už před koncem války. Tato interpretace je jednou z nejnebezpečnějších legend, jaké se v poválečné době vytvořily a pevně zakořenily. Jádro legendy: Během osmi dnů jaltské konference šéfů tří velmocí (4. - 11. února 1945) prý Roosevelt a Churchill výslovně vydali východní a střední Evropu do rukou Stalinových, buď v prohlášení, které nebylo zaznamenáno písemně, nebo v podobě tajného dodatku ke smlouvě, který ovšem dodnes nikdo neviděl. Tím údajně na dlouhá léta zavázali západní politiku, aby respektovala rozdělení Evropy na mocenské sféry.
Legenda má svůj původ u Rooseveltových a Trumanových republikánských protivníků v americké vnitřní politice, kteří chtěli najít právě v Jaltě zdroj veškerého poválečného napětí s Moskvou, počínaje jarem 1947, přes berlínskou blokádu až po korejskou válku. Nejen na přelomu čtyřicátých a padesátých let, nýbrž ještě mnohem později, když už se objevily silné pochybnosti a když vystupovali přímí svědci, vyvracející tuto teorii, prohloubil a rozšířil legendu o Jaltě i generál de Gaulle, který tím ovšem sledoval vlastní specifické zájmy. Je typické, že tezi o "rozdělení světa" údajně dohodnutém v Jaltě nejhorlivěji pěstovala hlavně americká - jak historická, tak politologická - literatura právě v letech 1950 - 1956, tedy na vrcholu studené války.
Legendou neotřásla ani jednoznačná svědectví amerických diplomatů Averella Harrimana, Charlese Bohlena a Georgese Kennana, kteří se zúčastnili i těch nejdůvěrnějších jaltských jednání, ba ani sovětská dokumentace z roku 1973, v níž se o rozdělení Evropy nenajde jediné slovo.
Nebyla to náhoda, že Stalin stále znovu odkládal konferenci velké trojky, opakovaně navrhovanou západními velmocemi od července 1944. Stalin chtěl sovětské mocenské aspirace podpořit vojenskými úspěchy Rudé armády v Polsku a Rumunsku, částečně i na východě Maďarska a Slovenska. Mezi červencem a zářím 1944, kdy z Londýna a z Washingtonu docházely do Moskvy stále nové návrhy na uspořádání konference a kdy Rudá armáda operovala ve východní části Polska a také už obsadila první rumunská města, blížili se Angličané a Američané k předválečné hranici Německa. Jejich vzdálenost od Berlína byla často menší než vzdálenost Berlína od ruské fronty. Proto Stalin vyslovil souhlas s konáním konference až koncem října 1944. Bylo příznačné, že se to stalo teprve tehdy, když se zářijový postup spojeneckých vojsk v Belgii a Nizozemsku zpomalil a u německých hranic pak skoro zastavil.
Po přechodném průlomu spojeneckých linií německým wehrmachtem v Ardenách (17. prosinec 1944) se důsledky úmyslně odkládaného Stalinova souhlasu projevily obzvlášť negativně: Na přelomu ledna a února 1945, v předvečer konference, byl váhavý spojenecký postup k Rýnu zastíněn nejen sovětskými průlomy na Visle a Odře, nýbrž i obsazením nejvýchodnějších oblastí Maďarska a Slovenska.

Pouze vojenské okupační zóny

Na konferenci s Rooseveltem na Maltě 2. února 1945 se Churchill snažil prosadit stanovisko stojící v příkrém protikladu k jaltské teorii: "V každém případě musíme být schopni využít německou kapitulaci v Itálii k tomu, abychom obsadili co největší část Rakouska, protože není žádoucí, aby Rusové pronikli do střední Evropy hlouběji, než je bezpodmínečně nutné." Tuto myšlenku stvrdil Churchill v Jaltě výrokem, že "kdokoli dorazí do Berlína, Prahy nebo Vídně jako první, ten má město obsadit", o čemž v Jaltě údajně panovala všeobecná shoda.
Ve dnech Jaltské konference, pouhé dva týdny po likvidaci německé ofenzívy v Ardenách, ovládaly angloamerické armády jen jižní třetinu Nizozemska a na německém území nepronikly za linii Cáchy-Trevír, kdežto sovětská vojska už stála na dostřel před Budapeští a Vratislaví. Tato skutečnost však nepředstavovala pro spojeneckou pozici v Jaltě takovou zátěž, jak si myslí zastánci jaltské legendy. Nerovnoměrnost postavení jednotlivých front - Sověti byli pětkrát blíž k Berlínu, šestkrát k Vídni, dvaapůlkrát k Praze než Angličané a Američané - měla jen psychickou, nikoliv mocenskopolitickou dimenzi. A jedině ta byla rozhodující. Proto spočívá těžiště celého problému ve výkladu zón. Jsou to přechodné vojenské okupační zóny, nebo trvalé politickomocenské zóny? Ať tak či onak, byly zóny dohodnuty v Jaltě či jinde zcela přesně, nebo jen všeobecně?
Z veškeré dostupné dokumentace o Jaltě jednoznačně vyplývá, že šlo výlučně o vojenské okupační zóny, omezené na Německo a Rakousko, dohodnuté nejdříve mezi západními spojenci v srpnu 1944 a pak mezi západní koalicí a Sovětským svazem v listopadu 1944, tedy nikoliv v Jaltě. Předpoklad, že okupační zóny byly i mocenskými zónami, je názorným příkladem záměny obou druhů zón.
Toto pojetí rozvinuli dál jaltští ideologové, neboť faktické ztotožnění obou typů zón, jak je po válce provedli Sověti, jim posloužilo jako teoretický základ pro legendu o stavu před koncem války. Zatímco Západ byl připraven mluvit výlučně o "okupačních zónách", Moskva tento pojem interpretovala postupně jako "zájmové zóny" nebo "zóny vlivu", později dokonce jako "mocenské sféry". Jediný ruský pokus přeměnit okupační zóny v zóny mocenské dokládá Churchillův dopis Rooseveltovi z 22. října 1944: "Stalin si přeje, aby Československo, Polsko a Maďarsko tvořily zázemí nezávislých, antifašistických, prosovětských států a aby tyto tři státy vymezovaly sféru ruského vlivu... Ujišťuji vás, že jsme během třídenních rozhovorů nedošli v tomto směru k vůbec žádnému závěru."
Tento jediný, navíc odmítnutý náznak "dělení Evropy" však pochází ze zprávy o bilaterálním jednání mezi 9. a 13. říjnem 1944, tedy čtyři měsíce před Jaltou. Sovětům se v Jaltě podařilo prosadit alespoň minimální cíle ze svých plánů jen proto, že důvěřivý Roosevelt byl ochoten zaplatit jakoukoli cenu za souhlas Moskvy s jeho plánem světové mírové organizace (OSN). Avšak vůbec se jim nepodařilo docílit, aby rozdělení Evropy a sovětizace její východní poloviny dostaly nějaký smluvní či jiný základ. Západní diplomaté se třikrát střetli se Stalinem v otázce malých států, jejichž zájmy chtěli prosadit. Stalin prohlásil, že nikdy nepřipustí, aby jednání velmocí bylo kdy podřízeno tomu, co si o věci myslí malé státy.

Údajné rozdělení světa

Pro údajné "rozdělení světa" v Jaltě je však podstatná jiná otázka: Jestliže Churchill pouhé čtyři měsíce před Jaltou kategoricky odmítl o takovém projektu se Stalinem třeba jen diskutovat, je možné, že by se začátkem roku 1945 změnil poměr sil tak značně, že by západní mocnosti přijaly něco, co ještě před čtyřmi měsíci zavrhovaly? Také zřetelné napětí panující mezi sovětskou a anglickou delegací je závažnou indicií proti jaltské legendě.
V Jaltě přijatá "Deklarace o osvobozené Evropě" říká: "Nastolení pořádku v Evropě ...musí být dosaženo takovými postupy, které umožní osvobozeným národům, aby si vytvořily demokratické instituce podle vlastní volby ...Toto je zásada atlantické charty - právo všech národů zvolit si takovou formu vlády, pod níž by chtěli žít - znovunastolení suverénních práv a samosprávy pro ony národy, které o ně byly násilně oloupeny agresorem. Aby se napomohlo vzniku poměrů, v jejichž rámci by mohly osvobozené národy tato práva vykonávat, budou tři vlády společně podporovat všechny národy té které osvobozené země, aby si ...vytvořily dočasné vládní úřady, v nichž by byly zastoupeny pokud možno všechny demokratické složky obyvatelstva a jejichž povinností by bylo, aby v zemi začaly co nejdříve fungovat svobodně zvolené a vůli lidu odpovídající vlády."
Tato deklarace, vypracovaná západními delegáty, zpočátku narazila na výraznou nechuť Sovětů. Ve skutečnosti však způsob, jakým byly formulace v deklaraci transponovány do rozvoje sociálních struktur oněch osvobozených států, jež měla deklarace na mysli, znehodnotil, či přinejmenším zrelativizoval zásady, jež sice samy o sobě byly jednoznačné, avšak byly popsány tak neurčitě a tak všeobecně, že Sovětům dovolovaly naprosto opačný výklad jejich smyslu. Demokracie, právo na sebeurčení, suverenita, vůle lidu, široké zastoupení, svobodné volby - to všechno byly pojmy, které měly pro západní státníky jasný význam a které při jejich způsobu uvažování nepotřebovaly žádné bližší určení. Byly to však zároveň pojmy, které - protože nebyly naprosto přesně vymezeny - pro Sověty nepředstavovaly žádnou velkou překážku, aby je zneužili, překroutili, popřeli.
Takovéto "dialektické" rozpětí ve výkladu a hlavně při aplikaci Jalty poskytuje už v základních dokumentech konference doklad o tom, že chyby z Jalty v podstatě vůbec netkví v jejích ujednáních, nýbrž v tom, že nebyla uzavřena smlouva, která by byla závazná, že úmluvy, které požadovaly jasná, konkrétní řešení, byly příliš abstraktní, příliš neurčité, příliš obecné. Údajnou "nedotknutelnou platnost" Jalta nikdy neměla, nejen proto, že k "dělení světa" nebo "obětování východní Evropy" nedošlo ani nepřímo, nýbrž i proto, že se v následujících posledních čtyřech válečných měsících naskytlo několik vhodných příležitostí ke korektuře "důsledků Jalty", která by Sovětům znemožnila jakékoli zneužití. Že v Jaltě nedošlo k "rozdělení světa", dokazuje později Churchill ještě jednou. Dne 15. května 1945 se poprvé zmínil o sovětském zneužití Jalty - ale jak by mohla Moskva porušit jaltské úmluvy, pokud by už tam dosáhla rozdělení Evropy?

Američané nechtěli řešit nepříjemné problémy

Zjištění, že Jalta nemá s poválečným rozdělením světa nic společného, pro analýzu nestačí. Toto zjištění totiž nikterak neznamená, že Západ a zejména Amerika skutečně nehodily východní a střední Evropu přes palubu a nevydaly ji Sovětům. Základy k této vědomé zradě byly položeny už dávno před Jaltou, v dobách, kdy Moskva o rozdělení Evropy ještě vůbec nemusela usilovat. V průběhu příprav anglo-sovětské smlouvy o spojenectví, uzavřené v květnu 1942, požadoval Stalin v prosinci 1941 v Moskvě od britského ministra zahraničí Edena vydání celého území mezi Finskem a Rumunskem. Eden to tvrdě odmítl a 24. ledna 1942 varoval britský válečný kabinet před sovětskou expanzí do východní a střední Evropy, požadoval co možná brzké, pro Sověty závazné smluvní záruky, které by vylučovaly, že by se Sovětský svaz mohl zmocnit východní a střední Evropy. Současně ovšem uvedl, že Amerika jeho názory nesdílí a že vůči takovýmto sovětským plánům projevuje shovívavost, která by mohla mít těžké následky. Opravdu nebyli Američané schopni posoudit situaci realisticky a podle toho jednat? Nebo už předem odmítali všechno, co navrhoval Londýn? Nebo snad zvažovali již tenkrát koncept "atlantické civilizace", do něhož se jim nehodily žádné oblasti mimo západní Evropu v užším smyslu, a "euroasijské civilizace", jíž obětovali tato území? (...)
Americká argumentace skutečně zavdávala podnět ke skepsi. Americký velvyslanec v Moskvě Stanley viděl 28. dubna 1943 "jádro každého evropského mocenského uspořádání v Sovětském svazu a zejména v těch státech, na nichž má Sovětský svaz geografický nebo strategický zájem". Sovětský velvyslanec v Londýně Majskij se pokouší Londýn oklamat a neutralizovat britský odpor. Proto koncem srpna 1943 postaví Edena před alternativu: Buď rozdělení Evropy na východní a západní sféru vlivu za předpokladu, že každý z partnerů by byl naprosto vyloučen ze sféry vlivu toho druhého, nebo sjednocení Evropy za předpokladu, že zájmy každého z partnerů budou uznány v každé části Evropy. Eden pochopitelně souhlasil s druhou alternativou, uniklo mu však, že ani ona nevylučuje sovětizaci střední Evropy. (...)
Chceme-li hledat motivaci chybné americké politiky vůči střední Evropě v letech 1941 - 1945, musíme zdůraznit následující faktory:
1. nekritický americký obdiv k trpícímu Rusku;
2. sklon americké politiky neřešit nepříjemné problémy, případně je nebrat na vědomí;
3. nedůvěra Ameriky vůči Velké Británii; dávná americká snaha vyřadit Anglii ze světové politiky a převzít její pozici i funkce ve smyslu globální bipolární koncepce světové politiky, která by se omezovala na dvě supervelmoci, a tudíž by rozdělení světa přímo podporovala.

Politická mytologie

Teprve evidentní zhroucení halucinací a autosugescí, jimž americká politika podléhala skoro čtyři roky, vytvořilo jaltskou legendu jako iracionální pokus dodatečnou politickou mytologií zdůvodnit a ospravedlnit evropskou katastrofu. Tvůrcům legendy ovšem unikla ona rovina, kterou by opravdu mohli kritizovat - totiž ztráta a negace demokratické identity v americké politice. Americká politika před Jaltou byla po celá léta ve znamení regresívního odvratu od střední Evropy: Globální podjatost americké politiky způsobila, že nebyla schopna odhalit ve střední Evropě epicentrum rozdělení světa.
Odpověď na otázku, zda rozdělení Evropy bylo "dohodnuto" na konferenci v Jaltě, zní tedy záporně: Nikoliv Jalta, nýbrž jedině vývoj vojenských operací v posledních měsících druhé světové války na straně jedné a na straně druhé americká ochota vykoupit fiktivní udržení válečné koalice se Sovětským svazem i za cenu největších obětí determinovaly rozdělený svět. Snahy překonat toto rozdělení by měly vycházet ze skutečného stavu věcí, a ne z neudržitelné legendy, která již po pět desetiletí zamlžuje realistický politický pohled stejně na Východě jako na Západě. Na tom nic nezmění ani absurdní tendence usilující po roce 1989 o "přezimování Jalty".
Roku 1975 řekl Averell Harriman: "Obrovitý oblak z mýtů a falešných informací zakryl pravou podobu jaltských úmluv. Poválečné problémy nevyplývají z dohod dosažených v Jaltě, nýbrž ze skutečnosti, že Stalin tyto dohody nedodržel, a z agresívních akcí ze strany Kremlu." Že základním problémem Jalty není rozdělení světa, nýbrž rozpínavost Sovětského svazu, o tom podal přesvědčivé svědectví sovětský náměstek ministra zahraničí Vyšinskij už za dva týdny po ukončení jaltské konference. Když se Rumuni bránili sovětskému vměšování do rumunské vnitřní politiky a odvolávali se na jaltská ujednání, prohlásil Vyšinskij 27. února 1945 v Bukurešti: "Jalta? Jaká Jalta? Jalta, to jsem já!"
Přeložila Eva Pátková