Země je prohledávána s pátravou bedlivostí

Osmadvacet století evropského exaktního myšlení

Země je prohledávána s pátravou bedlivostí

* Hutnictví je nejvelkolepějším a po zemědělství nejblahodárnějším výkonem lidského důmyslu a práce. Všechen náš blahobyt nynější záleží na výrobě strojů, železnic, mostů, lodí, staveb a dalších předmětů z kovů a jejich slitin. - Slova českých národohospodářů z konce 19. století není třeba měnit ani příliš doplňovat. Měla by však být co nejčastěji připomínána.
Plinius Starší v prvním století po Kristu píše: "Země je zevnitř prohledávána různým způsobem s pátravou bedlivostí. Tam se kope pro zbohatnutí zlato, stříbro, takzvaný jantar barvy zlata a měď, někdy též pro uspokojení touhy po přepychu i drahé kameny a hmoty na úpravu stěn a ozdobu prstů; jindy se zase z nerozvážnosti kope železo, které je užitečnější než zlato za válek a při vraždění." Z rozsáhlého díla Naturalis historia od římského polyhistora se ještě dovídáme, že počátkem našeho letopočtu byla známa i rtuť, olovo, cín a bronz. O dalších kovech máme podrobnější údaje teprve z poloviny šestnáctého století; jsou v knihách všestranného přírodovědce, humanisty a jáchymovského městského lékaře Georga Agricoly (1494 až 1555).

Rex metallorum

Zlato patřilo k prvním kovům, které lidé poznali a pro jeho stálost a snadné zpracování také odedávna používali. Ke zdobení nejrůznějších předmětů se z něho nechá vytepat fólie o tloušťce pouhé desetiny mikrometru nebo vytáhnout drátek s průměrem menším než mikrometr; pouhý jeden gram zlata stačí na nit tři kilometry dlouhou nebo plíšek o ploše čtverečního metru. Pro své výjimečné vlastnosti bylo zlato považováno za dar nebes; lidem je prý z oblak přinesl zlatý déšť. Řekové věřili, že kov božské dokonalosti musí být dítě Diovo, v jiných částech starověkého světa zastupoval dokonce samotné nezničitelné Slunce.
Zlato bylo atributem příbuzenství s rodinou starověkých bohů. Když např. Théseus prokazoval urozený původ, vstoupil do moře a přinesl od Amfitrité, manželky vládce moří Poseidona, zlatou korunu. Zlato oslavovalo nejen bohy, ale i jejich pozemské představitele. Při reprezentaci mocných panovníků (dokonce i mrtvých) se drahým kovem nijak nešetřilo. Např. rakev faraóna Tutanchamóna, zhotovená z masívního, dva a půl až tři a půl milimetru silného zlatého plechu, měla hmotnost 110,4 kg.
O svou svatost zlato přišlo, jakmile se stalo platidlem. Snad vůbec nejstarší známé zlaté mince jsou starořecké statery z doby kolem roku 670 před Kr.; ve skutečnosti však nebyly ze zlata, ale z jeho přírodní slitiny se stříbrem, tzv. elektronu. Je příznačné, že o moci peněz se nelichotivě vyjadřovali zejména ti, co jejich nedostatkem rozhodně nestrádali. Někdy uprostřed čtvrtého století př. Kr. prohlásil Filip II., otec Alexandra Velikého, že "před oslem, který nese náklad zlata, se otevírají brány každé pevnosti". Podobný význam mají slova připisovaná Kryštofu Kolumbovi: "Zlato je podivuhodná věc. Kdo je vlastní, dostane všechno, co si zamane. I své hříšné duši může zaplatit cestu do ráje." Ani novověká přísloví nemají o morálce v blízkosti zlata valné mínění: Uvidí-li zlato, sejde i anděl ze své cesty. - Pravda se začne topit vždy, jakmile se vynoří zlato.
Vládcové Dálného východu byli přesvědčeni, že zlato může z nepřátel udělat přátele. Snad proto, že jídlo ve zlatých nádobách nesmělo být otrávené, ani když je nabízel sebevětší nepřítel; stolování na zlatě bylo výrazem nejvyšší důvěry. A kdyby se hostitel dávné tradici zpronevěřil, zlato by prý nastražený jed stejně zničilo. Tato víra měla původ v dobré zkušenosti s dlouhodobým uchováváním pitné vody ve zlatých nebo alespoň pozlacených nádobách.
Kromě toho, že královský kov byl znakem moci, důstojnosti a hmotného i duchovního bohatství, hrál významnou úlohu také v mnoha oblastech medicíny a hygieny. Podle dávných představ v sobě skrývá sílu svěřenou životodárným sluncem; zlatá destička na srdeční krajině dokáže zmírnit bolest hlavy a zlepšuje náladu, přidržená mezi rty osvěží dech a zbaví bolení v krku; malé dítě se zlatým řetízkem na krku méně pláče a je chráněno před padoucnicí; zlaté piliny se přimíchávají do léků, aby posilnily nervovou soustavu, zlepšily vidění a v medvědím, jelením nebo sobím sádle léčily tuberkulózu. Relaxační účinky může dnes každý posoudit individuálně při konzumaci některých likérů s rozptýlenými zlatými vločkami.
Zlato dostávalo hlavní role i v antických bájích. Jedna z nich vypráví o frýžském králi Midasovi, který dotekem ruky měnil všechny věci ve zlato. Před smrtí hladem ho nakonec zachránila koupel v řece Paktólos; od té doby je prý zlatonosnou. Díky Diovu zlatému dešti Danae počala Persea a bez zlatého rouna by argonauti neměli důvod hledat bájnou Kolchidu.
Zmínky o zlatě jsou i na mnoha místech Starého zákona. V povědomí máme příběh z 2. knihy Mojžíšovy o zlatém býčkovi, kterému se izraelský lid klaněl, zatímco Mojžíš pobýval na hoře Sinaj (I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho zlatého býčka... Ex 32, 3), nebo svědectví o pohádkovém bohatství krále Šalamouna (Váha zlata, které bylo přiváženo Šalamounovi za jeden rok, činila 666 talentů mimo zlato, jež přinášeli kupci a obchodníci. 2 Pa, 9, 13).
Naleziště zlata měl téměř celý antický svět. Řekové a Římané si je přiváželi hlavně z Malé Asie, Thrákie a Hispánie, Egypťané ze zlaté země Núbie. Zpočátku bylo rýžováno z říčního písku, od 2. tisíciletí začala také těžba v dolech. Ruda rozdrcená v kamenných hmoždířích na kousky o velikosti hrachu byla mleta na jemný písek a ten pak promýván proudem vody tak dlouho, až na dně misek a sít zůstal jen zlatý prach. Příměsi jiných kovů, které zlato obsahovalo, byly odstraněny přetavením do různých přísad, např. kuchyňské soli, cínu nebo olova. Podle vyžadované čistoty mohla být tavba i několikrát opakována.
Za makedonského krále Filipa II. (359 až 336 př. Kr.) dosahovala roční těžba v thráckých zlatých dolech více než 1000 talentů, tj. 26 000 kg. (Některé překlady bible do češtiny nahrazují talent slovem hřivna; stará jednotka hmotnosti pražská hřivna byla ovšem pouze 0,253 kg.) Hispánské doly byly mnohem chudší. Přestože v nich pracovalo 60 tisíc otroků, výtěžek dosahoval sotva 7 tun. Největší valoun ryzího zlata nalezli uprostřed 19. století v australském Ballaratu; měl hmotnost 132 liber (asi 60 kg). Během devatenáctého století zlatých horeček se vytěžilo 11 a půl tisíce tun zlata - zhruba stejně jako po celou předcházející historii lidstva. V roce 1930 byla světová produkce 600 t, o deset let později 14 000 t, roku 1980 asi 1200 t. Více než 800 tun proklínaného i velebeného žlutého kovu je ročně zpracováno ve slitinách s mědí, stříbrem, niklem, palladiem aj. na šperky a téměř 70 000 kg spotřebují stomatologové.

Luna a Diana

Stříbro, které alchymisté nazývali podle měsíčního světla Luna a Diana, se v přírodě vyskytuje buď ryzí, nebo jako součást téměř dvou stovek minerálů. Starověká naleziště stříbra byla většinou tam, kde se těžilo i zlato; jedině do Egypta muselo být Féničany dováženo z Malé Asie. V zemi faraónů se proto ještě za doby měděné cenilo bílé zlato nad zlato skutečné. Řecko mělo nejbohatší stříbrné doly v pohoří Laurion v jižní Attice.
Stříbro je v bibli připomínáno při popisu konkrétních předmětů (nádoby, ozdoby, šperky apod.) a kromě toho, podobně jako zlato, také alegoricky ve významu peníze a bohatství. Podle Plinia jím bohatí římští patriciové obkládali lavice, podlahy v koupelnách a za časů Neronových kovali i kopyta císařských koní. Baktericidní vlastnosti stříbra byly už ve starověku využívány k uchovávání pitné vody při válečných taženích. Kdo si mohl dovolit stříbrnou (nebo dokonce zlatou) nádobu, měl podstatně větší naději, že se vyhne žaludečním infekčním chorobám než ten, kdo pil jenom z bronzu.
Nejobjemnější stříbrné džbány na vodu si nechal roku 1902 zhotovit mahárádža v Džajpuru. Měly výšku 160 cm, hmotnost 242,7 kg a do každého z nich se vešlo 8182 litrů. Ještě více stříbra (přes dva tisíce kilogramů) potřeboval oblíbenec Kateřiny Veliké hrabě Orlov na svůj jídelní servis o 3275 kusech.
Na konci dvacátého století se ve světě těží ročně kolem deseti tisíc tun stříbra. Odhad za celou historii lidstva převyšuje 900 tisíc tun, z toho přes 5200 tun je z Freibergu v saském Krušnohoří.

Saturnus a saturnismus

Vedle zlata a stříbra využívá člověk od nejstarších dob také olovo, alchymisty označované saturnus. Důvodů je více: vyskytuje se v ryzím stavu, lze ho snadno tavit z rud a díky výborné kujnosti i tvářet. Ve starověku byly z olova vyráběny drobné předměty domácí potřeby, nádoby, vodovodní trubky, různé lékařské nástroje, lodní závaží, střely do metacích zbraní, dětské hračky, sošky k votivním účelům; přidávalo se také do slitin na ražení mincí.
O tom, že otroci v dolech na olovnaté rudy předčasně umírají, věděli už staří Řekové i Římané. Symptomy otrav (saturnismu) popsal zřejmě poprvé řecký básník, lékař a gramatik Níkandros z Kolofónu (2. stol. př. Kr.) ve svém díle Alexifarmaka. Dlouhodobá pozvolná intoxikace olovem může prý teoreticky vést dokonce k celkové degeneraci obyvatelstva. Někteří historikové považují tento faktor za jednu z možných příčin rozpadu Římské říše. Zdraví tehdy však neohrožovala jen voda z olověných trubek, ale zejména víno vylepšované sladkou šťávou z hroznů vařených v olověných kotlích. Oběťmi otrav se možná stali jak mnozí patricijové, tak i císařové Claudius, Caligula a Nero; dochované popisy jejich obtíží jsou typickými příznaky saturnismu. Toxický cukernatý roztok se přidával do vína ještě ve středověku. Přislazování olověným sirupem skončilo teprve koncem 17. století, kdy bylo prokázáno, že hromadné otravy mnichů v některých německých klášterech souvisejí s vypitým vínem.
Jedovaté olovo mělo ve starověku i jiné travičské poslání. Měkké olověné destičky se výborně hodily jako ke korespondenci do záhrobí. Zlým silám na nich mohli poslat svůj vzkaz závistivci i ženy, které chtěly ztrestat nevěrného muže. Přání nebo kletby měly větší naději na vyslyšení, když se podařilo destičku s textem (obvykle nepodepsaným) vložit do čerstvého hrobu či ukrýt v aréně, kde ještě bloudily duše nepohřbených gladiátorů. Žádosti o veřejně prospěšnou mstu přijímali za příspěvek na poštovné i někteří kněží. Olovem se dalo snadno také psát; byla z něj odlévána písmena a zviditelňovány nápisy vyryté do kamene. I o tom najdeme zprávu v bibli: Kéž by byly mé řeči napsány, vyznačeny jako nápis rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány... Jb 19, 23.
Starověká medicína používala olovo při přípravě očních mastí, k léčení podagry a povzbuzení růstu vlasů. Podle Plinia Staršího "destičky olova přivázané na bedra zmírňovaly žádostivost". Léčivým účinkům jedovatých olovnatých sloučenin však vzdělaný Říman nevěřil; na milost vzal jen olovnatou bělobu do mastí a octan olovnatý, známý jako olověný cukr.
A ještě odpověď na otázku, proč má olovo pověst nerostu mocnějšího než diamant. Vysoké ocenění mu dali Arabové, když poznali, že diamantový brusný prach mohou nejsnadněji získat rozbíjením drahokamů vložených do olověného obalu (podobně jako hrozinky do koláče). Zatímco se křehké krystaly úderem kladiva roztříštily, mocnější olovo zůstalo připravené k dalšímu použití.

Stranu připravil Ivo Kraus