Velcí Evropané v cyklu přednášek pod patronací a. s. Economia

Rozměry a limity J. B. Tita

Když 4. května 1980, tři dny před svými osmaosmdesátými narozeninami, Josip Broz Tito zemřel, stal se jeho pohřeb projevem uznání celého světa člověku, kterého na mezinárodní scéně nebylo možné přehlédnout. Nikdy předtím ani potom se žádného státního pohřbu neúčastnilo tolik vedoucích politických osobností. Bylo jich mnohem více než na pohřbu královny Viktorie, Winstona Churchilla či Johna Kennedyho. Uvedl to Václav Kotyk v rámci cyklu Velcí Evropané, který pořádá Nadace Jiřího z Poděbrad ve spolupráci s a. s. Economia.
Tito zajistil Jugoslávii v poválečných mezinárodních vztazích mnohem významnější roli, než by podle běžných měřítek mělo odpovídat jejímu geopolitickému postavení, ekonomickému a politickému potenciálu a zdrojům. Byl to nadprůměrně inteligentní člověk, uvažující realisticky a pragmaticky, se smyslem pro analytické myšlení. Byl cílevědomý, rozhodný. V nejdramatičtějších okamžicích si dokázal uchovat jasnou hlavu. Měl osobní šarm: Rád se dobře oblékal, hrával na klavír, někdy čtyřručně s americkým velvyslancem Cannonem, výborně vařil, znal jazyky (rád pro rodinu překládal cizí filmy), chutnala mu whisky, nezřízeně kouřil (120 cigaret denně), nedokázal odolat krásným ženám.
Opájel se však také mocí. Ve svém sporu o demokracii neváhal odsoudit do vězení svého blízkého přítele a spolupracovníka Milovana Djilase. Byl velký politik, ale nikoliv demokrat. Ekonomika jej nikdy nezajímala a teoretické i praktické otázky ekonomického vývoje Jugoslávie, její reformy, nechával na Edvardu Kardeljovi a jiných. Uvědomoval si národnostní problémy země a dokázal etnické vztahy udržet po desetiletí ve zdánlivé harmonii tak, jako se to nepodařilo v celých dějinách státu. Zásluhu na tom však mělo i jeho oligarchické postavení, které si bedlivě střežil.
Byl současně jediným představitelem mezinárodního komunistického hnutí, který se dokázal veřejně vzepřít Stalinovi. Odmítl jak sovětský vzor, tak podřízenost Moskvě. Stalin jej za to uvrhl do klatby rezolucemi Informbyra. První byla zveřejněna 28. června 1948, ve výroční den bitvy na Kosově poli. Druhá z listopadu 1949 Tita označila dokonce za placeného imperialistického špióna. Faktickou příčinou sporu byla otázka vztahů mezi státy sovětského bloku, protože jinak byla Jugoslávie v té době nejkomunističtější ze všech komunistických zemí. Tito tvrdě hájil suverenitu země a nebál se ani hrozby vojenské intervence.
Krátce po druhé světové válce Tito prohlásil: "Jestliže tato válka byla spravedlivě vedena, musí být spravedlivě ukončena, aby každý byl pánem ve svém domě. Nenecháme se zaplést do politiky zájmových sfér. Jugoslávie dneška není Jugoslávií roku 1919." Spory o tuto koncepci pokračovaly i za Chruščovovy éry. Ten sice v roce 1955 podnikl senzační cestu do Bělehradu, aby se omluvil, ale později opět nazýval Tita "trojským koněm imperialismu".
Tito se ovšem snažil udržet Jugoslávii nezávislou jak vůči Východu, tak Západu. Po počátečním váhání vyšly západní státy v čele s USA Jugoslávii vstříc zejména v hospodářské, ale i vojenské pomoci a poskytly jí potřebné úvěry. Není náhodou, že Spojené státy do Bělehradu poslaly jako velvyslance George Kennana, tvůrce americké poválečné politiky "zadržování komunismu". Pochopily, že neutrální socialistická Jugoslávie bude pro USA užitečnější než pokusy zahrnout ji do své sféry.
Titovou doménou byla zahraniční politika. Jí se věnoval beze zbytku, a to jak v evropském měřítku, kde měl značný podíl na tzv. helsinském procesu, tak v rozvojovém světě, když nově vzniklé státy po rozpadu koloniálního systému pociťovaly potřebu vlastní politiky. V roce 1961 se v Bělehradě konstituovalo hnutí nezúčastněných států, které zahrnulo země tří kontinentů. Jak uvedl americký politolog John Campbell, smyslem této jugoslávské spolupráce nebyla snaha prosadit se na teritoriu rozvojového světa, ale pomocí svého dominantního postavení v tomto světě podpořit jugoslávské pozice v Evropě.
V sedmdesátých letech se stávající ekonomický a politický systém Jugoslávie zřejmě vyčerpal. Tito ale už nebyl schopen jej reformovat. Naopak brzdil podobné snahy a likvidoval své odpůrce. Neváhal plně izolovat i svou o třicet let mladší manželku Jovanku, když chtěla vystoupit z jeho stínu a usilovat o vlastní ambice.
Mezinárodní vývoj, rozpad bipolárního světa, integrační a globalizační procesy nakonec překonaly jugoslávskou politiku a její možnosti. Došlo k zásadním změnám uvnitř země. Důsledky tohoto posunu se staly pro ni tragické. Nahromaděné vnitřní problémy, zejména národnostní, propukly s plnou silou a vyústily v rozpad federace. Někdejší Jugoslávie se v mezinárodním životě ujala zcela jiné role, než o jaké snil Tito. Hraje totiž titulní roli v dramatu, který svými důsledky ohrožuje Evropu a svět.

Milan Syruček

Související