Kostel v Luhačovicích

Dům, architekt, lokalita

Kostel v Luhačovicích

Církevní stavby neměly ve druhé polovině 20. století u nás dlouho na růžích ustláno. Ať z pohledu péče o dochované (velmi bohaté) historické dědictví, nebo pokud šlo o novostavby. Pečovalo se víceméně jen o objekty historicky významné, dbalo se spíš o reprezentativní stavby než o drobné, všední; nové se stavěly tak minimálně, že skoro unikaly pozornosti. Více se bouralo, ať v zájmu dopravního ulehčení komplikované situace, pro zchátralost nebo z jakéhokoli jiného důvodu.
Po roce 1989 začal ve výstavbě především nových kostelů a modliteben nebývalý ruch. Začalo se stavět skoro překotně, byť s vědomím, že čtyřicetiletou ztrátu stejně nelze dohnat. Navíc, přiznejme si, že jsme společnost přece jen více profánní než třeba před dvěma sty lety, také věřící jsou mnohem více rozděleni do různých náboženství. A některým stačí velmi málo...
Dokonce se mnohé kostely začaly stavět na základě architektonických soutěží. Přitom se ovšem ukázalo, že architekti ztratili kostel ze svých typologických studií a nevědí si s ním jako s novou úlohou vždycky rady. A někde zase vědomí, že konečně můžeme postavit kostel, vedlo ke ztrátě soudnosti, ke ztrátě toho, čím se většina českých historických kostelů vyznačuje, totiž ke ztrátě citu pro prostředí. Což je ovšem obojí jen výsledek všeobecné nezkušenosti a opojení z netušené možnosti.
Tím nikterak nechci říci, že všechny nové kostely jsou špatné. Jsou mezi nimi zajímavé stavby, které se úspěšně pokusily zvládnout problém přece jen jiného postavení církve v životě člověka - již ne církev všemocná, vítězná, rozhodující, ale církev poskytující prostor pro duchovní život, v němž je dnes mnohem více soukromí, než tomu bylo kdysi. Jedním z novějších a velmi přívětivých kostelů je ten, který byl postaven v Luhačovicích. Je zasvěcen sv. Rodině a byl postaven podle návrhu architektů Michala Brixe a Petra Franty. Našel si místo v centru Luhačovic, v centru města, ne lázní, a přitom jakoby na rozhraní obou, velké lázeňské domy jsou v dohledu stejně jako nákupní střediska, ale vlastní prostředí kostela formují rodinné domy a vilky na nábřeží říčky Šťavnice a ve svahu stoupajícím vzhůru k lesu. Místo nedaleko rušných dění, a přitom místo klidové, skutečně kontemplativní. Kostel si před sebou vymezuje poměrně rozlehlé náměstí, ovšem jen z výkresu půdorysu se pozná, že půdorys stavby a půdorys volného prostranství dohromady tvoří jeden celek ve tvaru mandorly. Kostel sám má půdorys trojúhelníkový, s vypouklými stěnami, hladkými, čistými, s okny jen v horní části, pod střechou, protože dřevěná konstrukce krovu je tady rozhodujícím architektonickým prvkem, jehož vyznění je vše ostatní podřízeno. Kostel ovšem není jen jednoduchá stavba; kolem něj se ovíjí a náměstíčko lemuje nízká stavba doprovodného objektu s kancelářemi, bytem, ale především s klubovnami - kostel je mnohostranným společenským centrem. Tato část ze strany náměstí je nesena v duchu výrazové jednoduchosti kostela - jen hladká stěna s prosklenými dveřmi a s pásovými okny pod vystupující konstrukcí krovu. V místě spojení obou dílů stavby je nasazena štíhlá věž zvonice, opět s trojúhelníkovým půdorysem, na vrcholku zakončená právě dosedajícím rogalovým křídlem a subtilním symbolickým křížem. Zvnějšku, tam, kde se kostel a jej objímající objekt obracejí do uličního prostoru, je stavba velmi skromná, v dlouhé zatáčející se stěně se v pravidelném rytmu řadí prostá okna; tady má celý soubor velmi civilní tvář. Jak je vnějšek velmi uměřený, uvnitř, ve vlastním prostoru svatyně, zůstane každý okouzlen. Nádherný prolamovaný dřevěný strop se vznáší nad světlým pásem oken, šedivě natřená ocelová táhla a nosníky se brzy rozplynou pod velkolepou klenbou, je tu pocit veliké rozlehlosti a veliké přívětivosti, strop je laskavý, touží všechny skrýt pod svou ochranou, a přitom má v sobě nečekanou dávku vznešené slavnosti, člověk se koupe v jasu, v čistotě přehledného prostoru - pocit, na jaký přisedlá a skoro usedlá vnější podoba vůbec návštěvníka nepřipravuje.
Kostel byl navrhován tak, aby mohl být postaven tradičním způsobem kostelů v malých městech - za spoluúčasti věřících. Proto jednoduchá cihelná omítnutá konstrukce stěn, proto jednoduché tesařské prvky dřevěných částí. Jen konstrukce střechy jako hlavního nositele architektonického výrazu je složitější.
Výsledkem je kostel, který není místem pyšně omamujícím, ale místem přívětivým, poskytujícím prostor rozjímání, prostor pro soukromé setkávání se s Bohem.
Radomíra Sedláková
(autorka je kurátorkou sbírky architektury Národní galerie v Praze)