Staré zlaté časy (v zemích Koruny české)

1901 - 1910:

Staré zlaté časy (v zemích Koruny české)

* Prvních deset let našeho zvolna odcházejícího století bývá v obecném povědomí chápáno jako idylická doba spojovaná s teskným vzpomínáním, kterak "za starého Rakouska...". Idyla o to větší, že poslední pamětníky, schopné vydat podrobná svědectví, lze málem spočítat na prstech a že psané dějiny skutečně neuvádějí žádné katastrofy přesahující rozměr jedné generace.
Ze všech desetiletí, která si v příštích měsících budeme připomínat, toto první bylo nej-méně krvavé; konflikty, pro které bývá 20. století označováno jako kruté, teprve nazrávaly. Kdyby však měl dnešní ctitel starých zlatých časů svůj osud do oné doby přenést, jeho nadšení by se nepochybně vytratilo. Tehdejší svět by mu právem připadal jako krajně nepohodlný a nebezpečný. Zhrozil by se toho, jak infekční nemoci, z dnešního hlediska až banální, kosily statisíce nikoli nejstarších lidí, skutečnosti, že více než čtvrtina dětí se nedožila pěti let, nebo úmrtnosti rodiček, z nichž jen každá sedmdesátá přiváděla své dítě na svět ve zdravotnickém zařízení (tehdy, snad po příkladu blázinců či chudobinců, nazývaném porodinec).
Pokud by si sám sebe nepředstavoval jako jednoho z obyvatel paláců, proti nimž Petr Bezruč zdvihal zaťatou pěst, musel by se smířit s bydlením, v němž mu nepřipadne víc než čtyři metry bytové plochy a kde zdaleka ne každý měl svou postel. V pražské tržnici by v roce 1903 kupoval brambory sice jen za šest haléřů, litr mléka za 0,24 K, máslo za 2,46 K a kilo hovězího masa za 1,3 koruny, jenže s týdenním výdělkem 1,5 až 3,9 koruny by maso příliš často nekupoval. V zápisech rodinné kroniky tehdejšího evangelického kazatele v Duchcově (2 dospělí, 4 děti) je maso uváděno jen jednou týdně - čtvrt kila vepřového na nedělní oběd pro všechny. Pracoval by samozřejmě šestkrát do týdne, ve vzácných případech devět, většinou však deset a víc hodin denně, a spolu s ním by se na výdělečné práci podílela celá třetina všech dětí starších jedenácti let. Bylo by možné uvést celou řadu dalších skutečností, nad nimiž by současníkům hrůzou vstávaly vlasy.
A přece to ani z dnešního hlediska nebyla doba nešťastná, tím méně kriticky bědná. V hospodářství panovala konjunktura, za toto desetiletí se výroba zvýšila o čtvrtinu, v oblastech významných pro další rozvoj ještě výrazněji, a na počtu osob činných ve veškerém rakouském průmyslu se české země podílely téměř 70 procenty.
Snad i mravnost nebo bázeň z trestů, pozemských či posmrtných, byla větší než dnes, uvážíme-li, že v Čechách bylo roku 1905 za urážku Veličenstva odsouzeno dvakrát víc lidí (52) než za vraždu (26), za zpronevěry 154 pachatelů a že jeden chycený zloděj připadl na 2256 Čechů poctivých. Učitelů bylo dvakrát víc než vojáků, nemocnice, většinou soukromé, disponovaly 11 tisíci lůžky, v roce 1904 už vyzvánělo v Čechách 11 360 telefonů, motocykly Laurina a Klementa proslavovaly po Evropě českou práci a v roce 1908 je dokonce vystřídaly mladoboleslavské automobily.
Svou premiéru měla Dvořákova Rusalka, ve stejném roce 1901 nastoupila slavnou uměleckou dráhu Česká filharmonie. Příchod nových časů stvrzovaly reprezentativní stavby - pražské hlavní nádraží, Obecní dům - a také v řadě dalších českých měst vyrůstaly honosné domy nesoucí dosud znamení své doby.
Česká společnost měla mnoho důvodů k narůstajícímu sebevědomí. Přikrčenost, provázející národ po většinu 19. století, byla ta tam. Slova Manifestu moderny (Březina, Sova, Machar, Šalda a osm dalších) "jsme národnostně tak daleko, že nám to žádná moc na světě nevyrve", životaschopnost nedávno ještě "druhořadého" národa jen stvrzovala. Bylo to víc než uspokojivé, uvážíme-li, že většina tehdejších společenských zápasů byla vedena pod národním praporem. Vlastenectví, za které se ještě nedávno platilo strádáním, však získávalo pivní charakter a měnilo se v dosti omezený nacionalismus. Dnes víme, že mu v českých dějinách sice ještě připadne kladná úloha, ale že se časem změní v negativní zátěž provázející téměř celé další století.
Na českou historickou scénu již zcela viditelně vstoupila nová společenská vrstva - organizovaní dělníci. Počátky jejich sdružování byly sice již staršího data, ale dlouho byly spojené s perzekucí a přehlížením. Protějšek dělníků, jejich zaměstnavatelé, sice již v době, kterou se zabýváme, upustil od extrémních forem vykořisťování a "sociální otázka" dávno již nebyla zakázaným či pohoršujícím pojmem, jenže v představách o jejím řešení se jedna i druhá strana značně rozcházely.
Nejvýraznějším představitelem organizovaných dělníků byla na počátku 20. století stejně jako v desetiletích dalších Českoslovanská sociální demokracie. Kromě půl miliónu odborářů exis-tovaly už v roce 1900 více než tři tisíce dělnických spolků a sama česká sociální demokracie patřila ve střední Evropě k nejsilnějším. Ani stávky nebyly už pouhým projevem zoufalého radikalismu, ale obvyklým a dost častým prostředkem k prosazování sociálních požadavků.
Aniž by bylo třeba opakovat teze dřívějšího, marx-leninského dějepisectví, odvozujícího každý sociální pokrok od ruských revolucí, skutečností zůstává, že to byli právě organizovaní dělníci, a zejména sociální demokracie, kdo se nejvíce zasloužil o uzákonění všeobecného volebního práva v roce 1906. Šlo patrně o nejvýraznější společenský posun, k jakému v prvním desetiletí našeho věku došlo. Předchozí volební systém, pro naši část Evropy sice obvyklý, stával se už zjevně neudržitelným. Cítila to i vídeňská ústřední vláda, která dosavadní soustavu, rozdělující voliče do "kurií" podle jejich daňového přínosu, hodlala vylepšit kurií pátou, všeobecnou; měla zahrnout asi třetinu do té doby nevolícího obyvatelstva, jejichž hlasy měly mít ovšem šestnáctkrát menší váhu než hlasy voličů z kurie první. Taková úprava široké vrstvy, tedy zejména námezdně pracující, neuspokojovala, a není proto divu, že podle toho vypadala i volební účast. V roce 1901 se k volbám dostavilo jen 40 procent oprávněných voličů, v páté kurii necelých 30 procent.
K požadavku rovného a tajného volebního práva, předloženého sociálními demokraty, se koncem roku 1905 připojila řada poslanců českých občanských stran, ale jen sociální demokracie byla ochotna podpořit ho masovými demonstracemi. Právem se totiž obávala, že vídeňský parlament, vděčící za své složení nerovnému volebnímu právu, nebude spěchat se svou proměnou v parlament demokratický. Vedení sociální demokracie proto vyhlásilo na 28. listopad 1905, kdy se scházel vídeňský parlament, v našich dějinách první generální stávku. Byla úspěšná, ulicemi Prahy pochodovalo na sto tisíc dělníků, ve Vídni tři sta tisíc. Za necelý měsíc byla pak volební reforma přijata. Přinesla volební právo všem mužům starším 24 let. Vítězství podstatné, nikoli však úplné. Ženy se svého politického zrovnoprávnění dočkaly teprve v republice a také rozdělení volebních obvodů nebylo objektivní, ale účelové. Ke zvolení sociálnědemokratického poslance bylo zapotřebí 13 537 hlasů oproti 7239 hlasům dostačujícím pro kandidáty jiných stran. Jisté je, že sociální demokracie jak v Čechách, tak v celém Rakousku ve volbách roku 1907 jednoznačně zvítězila a dala najevo, že s novou, dynamickou složkou společnosti bude nutno napříště počítat.
Zabývali jsme se lety 1901 - 1910, a je proto nutné dodat, že většina historiků nepovažuje toto období za počátek nového, ale za doznívání devatenáctého století. Všeobecně je přijímán názor, že 20. století a jeho osobitý charakter zahájila teprve první světová válka. A co příští, jedenadvacáté století? Jaká událost jím započne? Nebo už začala? I když nikdo z nás nemůže dnes na tyto otázky odpovědět, je užitečné o nich přemýšlet.
Jiří Vančura
"...století dvacáté, pevně doufáme, bude ve všem stoletím pokroku, zastíní svého předchůdce a oblaží lidstvo... dále ještě doufáme do století XX., že hrozné války pominou... Zcela jistě přestanou hádky národnostní: lidstvo 20. věku nedá sluchu křiklounským radikálům a každá národnost v míru a spravedlnosti vzájemně snášeti se bude."
Pražský ilustrovaný kurýr, 1. ledna 1901