Osudová rodinná oslava

Dogma 95 odstartovalo novou dánskou vlnu

Osudová rodinná oslava

Slib čistoty
1. Filmování musí být provedeno přímo na místě. Na místo filmování není možno přinášet jiné věci, než které tam jsou, a místo se nesmí upravovat. (Pokud je pro natočení filmu zapotřebí určité předměty, je třeba místo filmování zvolit tak, aby na něm předmět byl.)
2. Zvuk nesmí být nikdy zaznamenán odděleně od obrazu a naopak. (Nesmí se použít hudba s výjimkou případů, kdy taková hudba zní přímo na místě natáčení.)
3. Kameru je při filmování nutno držet v ruce. Jakýkoliv pohyb nebo nehybnost, zachytitelné rukou, jsou povolené.
4. Film musí být barevný. Zvláštní osvětlování není povoleno.
5. Optické efekty a filtry jsou zakázány.
6. Film nesmí obsahovat povrchní scény. (Nesmí obsahovat zabíjení, zbraně atd.)
7. Přesuny z hlediska času a místa nejsou povoleny. (To znamená, že film se musí odehrát na jednom místě a v jednom časovém plánu.)
8. Žánrové filmy nejsou povoleny.
9. Formát filmu musí být akademický - 35mm.
10. Režisér si na film nesmí vzít úvěr.
* Film natočený podle manifestu Slib čistoty se přibližuje realitě a životní pravdě. Velkolepý ohlas zaznamenal snímek nejen v zemi svého vzniku, ale i u mezinárodního publika a kritiky. Emocionálně silné drama o všudypřítomné smrti a pokrevních svazcích.
(lík)
Film dánského režiséra Thomase Vinterberga Rodinná oslava vznikl na základě manifestu Dogma 95 - Slib čistoty, který před čtyřmi lety zformulovali čtyři mladí dánští režiséři, z nichž jeden byl právě Vinterberg. Dogma 95 vzniklo jako protiváha vyumělkovaných, od reality odtržených a lacině líbivých pohádkových příběhů vznikajících nejen v Hollywoodu, ale pod jeho vlivem i v Evropě. Čtyři dánští tvůrci se rozhodli točit filmy blíž k životní realitě a především k pravdě. Vytvořili proto pravidla, která je nutí soustředit se nikoliv na vnější efekty, ale na hloubku výpovědi. Ač Slib čistoty působí velmi omezujícím dojmem, vznikly na jeho podkladě už tři filmy, které zaznamenaly obrovský mezinárodní ohlas a které odstartovaly vznik nové vlny v dánské kinematografii.
Příběh Rodinné oslavy napsal režisér společně se scenáristou Mogensem Rukovem. Odehrává se během jednoho víkendu na velkém panství, kde slaví 60. narozeniny hlava rodiny. Přijíždí nejstarší syn Christian, který žije ve Francii, mladší Michael, černá ovce rodiny, a dcera Helene, která konvenční společnost provokuje svými antirasistickými postoji. Sjíždějí se další hosté, příslušníci dánské, ale i evropské společenské elity. Ve formálně zdvořilých vztazích je cítit zvláštní napětí, které se zprvu zdá být důsledkem nedávné sebevraždy Lindy, Christianovy sestry-dvojčete. Uprostřed oslavy Christian vyřkne pravdu o své rodině a označí otce za vraha své sestry. Situace rozehraná jako banální rodinné drama se rázem změní v tragedii. Děsivou nejen vyřčeným obviněním, ale i faktem, že společnost včetně Christianových rodičů se zprvu snaží celou věc přejít jen jako drobné nedorozumění.
Rodinná oslava je budována na půdorysu antické tragédie. Postavy se střetnou v osudovém konfliktu, který zcela změní je samotné i jejich vztahy. Christian, Michael i Helene najdou sami sebe, zbaví se letitých traumat a dospějí k větší soudružnosti. Jejich otec, původně tvrdý a sebevědomý představitel úspěšného a ctěného muže se mění v trosku a odchází do jakési dobrovolné izolace.
Film je neúprosným pohledem do intimních vztahů pokřivených bezcitností otce a lhostejností matky, která si po léta nechtěla přiznat pravdu o své rodině, aby k ní nemusela zaujmout stanovisko. Je však stejně neúprosným pohledem na morálku společenské vrstvy, pro niž je podstatnější zdání než skutečnost a které jde především o to dělat dobrý dojem.
Vzhledem k přijatým tvůrčím postupům film klade důraz na hereckou akci. Herci skvěle a přirozeně zahráli výborně napsané, precizně vybudované charaktery. Vynikající jsou všichni představitelé hlavních rolí, zejména pak Henning Moritzen jako otec Helge a Ulrich Thomsen jako Christian.
Rodinná slavnost (uvádí CinemArt) je film, který nabízí mimořádně silný emocionální zážitek. Stejně emocionální bývá i reakce diváků, kteří z kina odcházejí jakoby v transu. Výborného přijetí se filmu dostalo i u odborné poroty loni na MFF v Cannes, která mu udělila svou Zvláštní cenu, i u kritiků v USA, kteří ho jako nejlepší zahraniční film odměnili Zlatým globusem, podobně jako jejich kolegové ve Francii Césarem.