historie

Osmadvacet století evropského exaktního myšlení
Pomíjí slyšený hlas, trvá napsané slovo
Písmo je nejduchaplnější a nejpotřebnější vynález lidstva; díky němu mohlo být pomíjivé slyšené slovo uchováno až do našich časů. Poselství starověkých národů přetrvala na pálené hlíně, papyrových svitcích i pergamenových blanách. Na papír začali Číňané psát už v roce 105 před Kristem; evropští písaři se ho však dočkali teprve ve 12. století.
Psát vzkazy a dělat si poznámky mohli naši dávní předkové třeba na listy rostlin, kůru stromů, destičky břidlice nebo špalíčky dřeva. Prvním cílevědomě vyrobeným psacím materiálem byly však tabulky z pálené hlíny. Jsou tak trvanlivé, že přečkaly nejen své tvůrce, ale zůstaly často jediným svědectvím zaniklých civilizací. Jejich rozměry a tvar (čtvercový nebo obdélníkový) se lišily podle oblasti svého vzniku i účelu použití. Běžné tabulky z obyčejné hlíny měly zpravidla takovou velikost, aby je písař mohl vzít do ruky. Pro důležité záznamy nebo literární díla byly připravovány formáty A4 až A3 s jádrem z jemně plavené červené hlíny a žlutou povrchovou vrstvou. Evropa poznala klínové písmo sice už v 17. století, první souvislý klínopisný text se ovšem podařilo rozluštit až roku 1802 profesoru göttingenského gymnázia Grotefendovi. Šlo o nápis na podstavci sochy v Persepoli: "Xerxes, velký král, král králů, syn krále Dareia, Achajmenovec."

Jubileum egyptologie

Celá tisíciletí zůstaly uchovány také záznamy na žule, pískovci, vápenci, destičkách z perleti i různých kovů. Letos 2. srpna tomu bylo právě dvě stě let, kdy při stavbě opevnění v nilské deltě našli Napoleonovi vojáci téměř půldruhometrovou čedičovou desku, do níž byly vytesány dva identické staroegyptské nápisy v hieroglyfickém a démotickém (zjednodušeném hieroglyfickém) písmu a zároveň i jejich řecký překlad. Deska, nazvaná podle místa nálezu rosettská, je spojena se jménem francouzského historika a orientalisty Jeana Francoise Champolliona, který v roce 1822 staroegyptský text dešifroval. Nešlo však jen o prosté vyhledání řeckých ekvivalentů k neznámým hieroglyfům; zatímco řecká verze textu má 468 slov, je hieroglyfů celkem 1419. Egyptské obrázkové písmo, vynalezené podle tradice bohem Thovtem - pánem spisů a knih a ochráncem písařů, není totiž běžným písmem slovním, ale také souhláskovým; některé znaky vyjadřují hláskové skupiny nebo i jednotlivé hlásky. Nápis na rosettské desce - rozhodnutí egyptských kněží z roku 196 př. Kr., jak bude uctěna památka krále Ptolemaia Epifana - není už dávno aktuální, přesto se stal klíčem k porozumění řeči jedné z nejvyspělejších starověkých civilizací. Po Napoleonově porážce rosettskou desku od Francouzů odkoupili Angličané. Je tak mohutná, že ji při návštěvě Britského muzea v Londýně určitě nepřehlédnete.
Ve srovnání s hlínou, kamenem nebo kovem poskytovaly mnohem větší možnosti k psaní materiály organické. Písaři ve staré Indii uchovávali prý slovo na březové kůře. Její pásy asi metr dlouhé a dvacet centimetrů široké byly nejdříve zvláčněny vložením do oleje a pak sušeny a leštěny. Na Sumatře přetrval až do novověku psací materiál získaný složitou úpravou palmových listů (máčení ve vodě, vaření v mléce, leštění kamenem nebo mušlemi); písmena načrtnutá rydlem na povrch listu je ovšem třeba zviditelnit sazemi.
K psaní se osvědčily také destičky z kůže, dřeva přírodního, bíleného křídou nebo potaženého sádrou, hliněné střepy (ostraka) i vosk nalitý do vyhloubených dřevěných rámečků. Číňané psali na hedvábí, Římané na plátno, slonovou kost, stříbro, zlato, bronz a olovo; bronz byl vyhrazen k archivaci právních rozhodnutí (např. udělení římského občanství), tepané olověné plátky ke vzkazům do záhrobí, pro magické formule a zaříkávání. Tisíce latinských textů zůstalo uchováno v mramoru, travertinu a tufu.
Na destičky se psalo rydly ze dřeva, železa nebo kostí, na savé materiály různými druhy inkoustu. Egypťané ho už ve 14. století př. Kr. připravovali ze šťávy indigovníků.

Také papyrus přetrval věky

Za to, co dnes víme o starověku, vděčíme především papyru, africké vodní rostlině podobné rákosu, kterou byly kdysi oba břehy Nilu hustě zarostlé. Jeden z posledních papyrových hájů popsal koncem 19. století Guy de Maupassant. Jeho vzpomínky však nepatří Egyptu, ale cestě po Sicílii. "Ostrov v řece byl porostlý zvláštním křovím. Křehké a trojhranné stvoly, dva a půl metru vysoké nebo o něco vyšší, měly na vrcholu chomáč zelených vláken, hebkých a pružných, podobajících se lidským vlasům. Vypadaly jako hlavy, které se proměnily v rostliny, jež snad byly vrženy do tohoto posvátného toku nějakým pohanským božstvem, které zde v pradávných dobách žilo. A toto byl ten starověký papyrus, nazývaný sicilskými venkovany parucca (paruka). O kus dál se chvěl a ševelil celý prales tohoto rákosí, ohýbal a splétal své vlasaté hlavy, vypadající, jako by spolu rozprávěly o neznámých a tajuplných věcech. Není divné, že tato podivuhodná rostlina, která nám zprostředkovala myšlenky mrtvých a jež bývala strážcem lidského génia, nese na svém starobylém těle obrovskou hřívu hustého a poletujícího vlasu, jaký milují básníci?".
Podobně jako bambus v jihovýchodní Asii nebo agáve v Mexiku sloužil také papyrus (šáchor papyrus, šáchor papírodárný) k jídlu, na přípravu léků, byl stavebním materiálem, vyráběly se z něho oděvy, obuv, rohožky, koše i odolné čluny. Když Xerxés spojil mostem břehy Bosporu, aby vpadl do Řecka, užil prý lan zhotovených z papyrových vláken. Sotva někdo také vyvrátí, že právě díky papyru přežil tříměsíční Mojžíš chvíle, než jej v ošatce uprostřed papyrového rákosí na břehu řeky nalezla faraónova dcera. Největší užitek ovšem přinesl papyrus lidstvu tím, že po zpracování na archy a svitky čekal na zápisy moudrosti, aby je potom nesl dál po proudu času.
Spolehlivý návod na výrobu papyru zůstal uchován v díle Plinia Staršího. Stvoly je třeba oloupat a bílou dřeň rozřezat na tenké proužky o délce dvaceti až čtyřiceti centimetrů. Dvě vrstvy proužků (položené na sebe jako mřížka) se pak lisováním mezi dřevěnými deskami stmelí do relativně spojitého listu tlustého kolem desetiny milimetru; vodorovné proužky tvoří líc listu, svislé jeho rub. Ke slepení vrstev stačilo prý šťávu rostliny vylepšit nilskou vodou. Po usušení byly jednotlivé listy, latinsky později nazývané charta (karta, kartón), hlazeny mušlí, achátem nebo pemzou a pro větší trvanlivost někdy ještě nasyceny cedrovým olejem. Plocha pro rozsáhlejší texty byla získána slepením více (15 až 20) listů dohromady. Popsané pásy stočené do svitků balili Egypťané do plátna impregnovaného proti vlhkosti smolou, nebo ukládali do válcovitého ochranného koženého pouzdra. Průměrný papyrový svitek z řeckého nebo římského období měl délku sedm až devět metrů. Z doby faraóna Ramesse IV., který vládl koncem 12. století př. Kr., pochází papyrus dlouhý 40 a půl metru. V Cařihradě měli v byzantských dobách svitky ještě o 5 metrů delší; na každý z nich se vešla celá Homérova Odyssea.
Egypt byl nejen první zemí, kde papyrus začali užívat, ale i hlavním výrobcem a vývozcem papyru na Blízký východ, do Řecka i Říma. Suché klima a egyptský písek zachránily tak rozsáhlý písemný materiál na svitcích, že mohla vzniknout zcela nová věda, papyrologie, zabývající se téměř výhradně řeckými a latinskými papyry z Egypta. Římskokatolická církev používala papyru na své buly a jiné významné listiny až roku 1057, kdy skončil pontifikát papeže Viktora II.
Za římských císařů byl papyrus nabízen v osmi různých provedeních. Nejlepší, na který psali kněží posvátné texty, měl barvu vosku a označení charta hieratica; k jeho výrobě se vybírala kvalitní střední vlákna dřeně papyrového stvolu. Vyhledávanými druhy byly dále charta Augustea a charta Liviana pojmenované po císaři Octavianu Augustovi a jeho ženě Livii Drusille. Dobrou pověst měly i papyry ze Sebennytu v nilské deltě a z Théb v Horním Egyptě (charta thebaica). Nejhrubší papyrus, charta emporetica (emporium je latinské pojmenování tržiště), užívali obchodníci na balení svého zboží. Papyrologové rozlišují dnes téměř tolik typů papyru jako labužníci různých druhů vína. Každý z nich má své přednosti, odstín, stylové použití a rozměry.

Charta italica a theutonica

Na jemně vydělané ovčí, jehněčí, oslí, kozí nebo telecí kůže se psalo už od přelomu 3. a 2. tisíciletí. Používali je Babyloňané, Féničané, Židé, Řekové i Římané. Od 7. století, kdy byl po podmanění severní Afriky Araby zcela přerušen dovoz egyptského papyru, se kůže stala základním psacím materiálem celé středověké Evropy.
Náhrada papyru dostala jméno místa, které její výrobou nejvíce proslulo. Vypráví se, že když pergamský král (Pergamon je dnešní turecká Bergama) Eumenés II. začal svou sbírkou papyrových svitků nebezpečně konkurovat egyptskému vládci Ptolemaiovi V. (210 až 180 př. Kr.), byl vývoz papyru z Egypta zakázán. Pergamon však embargem papyru neobyčejně získal; po zdokonalení zastaralých postupů zpracování kůží se město stalo nadlouho nejdůležitějším střediskem výroby velmi pevných a trvanlivých pergamonských blan. Protože měly v přírodním stavu světlejší barvu než papyrus, dalo se na ně lépe psát a napsané snadněji číst. Důležitou předností byla také stejná jakost obou stran pergamenu. Papyry měly totiž vhodnou jen stranu s vodorovně uloženými vlákny dřeně.
Podle použité suroviny jsou rozlišovány dva hlavní druhy pergamenu: charta italica a charta theutonica. První byl připravován ve Středomoří z ovčích a kozích kůží. Střední a severní Evropa používala většinou hrubší kůži telat. Výroba pergamenu není snadná ani rychlá. Kůži je třeba zbavit srsti, tři až čtyři dny máčet v hašeném vápně, potom důkladně proprat a pečlivě upnutou do dřevěných rámů nechat zvolna schnout. Suché kůže jsou natírány křídou nebo zinkovou bělobou rozdělanou v oleji a leštěny pemzou. Aby se inkoust při psaní nerozpíjel, je povrch pergamenu zpevňován voskem nebo lepidly.
Ještě v císařském Římě smotávali pergamen do svitku. Pro středověk jsou však už typické přeložené listy, po obou stranách popsané a naskládané na sebe do složky; text byl stejně jako na svitcích členěn do sloupců. Dva dvojlisty tvořily binio, tři dvojlisty ternio, čtyři quaternio, z patnácti, dvaceti i více dvojlistů vložených mezi dřevěné desky vznikl kodex (původní význam latinského slova caudex je špalík). Tuto formu mají např. díla Vergiliova, Liviova, Ciceronova nebo slavné rukopisy bible ze 4. století - Vatikánský kodex a Sinajský kodex. Za stěhování národů (od konce 4. do 6. století), kdy výrazně poklesly stavy dobytka, se stal pergamen velmi vzácný. Z úsporných důvodů bylo proto ze starých listů původní písmo mechanicky odstraňováno nebo smýváno. Nový rukopis napsaný přes starší text je nazýván palimpsest.

Výroba papíru z "hader starých"

První zmínka o výrobě papíru je v čínské ročence z roku 105 př. Kr.: "Hadry se nechají vyhnít ve vodě a pak rozmělní v hmoždíři. Ze získaného prášku vznikne po smíchání s vodou kaše, kterou je třeba síťkou nabrat, lisovat, vysušit a vymandlovat. Aby získaná vrstva pozbyla vlhkosti, musí být nakonec ještě potažena škrobem." Podle jiných pramenů se do hadrové kaše přidávaly drobné kousky lýka získaného z morušových větví.
Výroba papíru byla po dlouhá staletí přísně střežena. K vyzrazení tajemství došlo víceméně náhodou v roce 751, když při jakési šarvátce u řeky Talasu ve Střední Asii zajali Arabové několik Číňanů s papírenskou kvalifikací. Nejdříve dostali papír písaři v Samarkandu, od 10. století jej uměli udělat Syřané, za dvě stě let začala výroba v marockém Fásu a brzy nato i na Pyrenejském poloostrově. První evropská papírna byla založena roku 1150 ve španělské Játivě nedaleko Valencie. Arabové vyráběli papírovinu výhradně ze starých lněných nebo konopných hadrů a provazů a před nabíráním do sít z tenkých měděných drátů ji na přání zákazníka také barvili. Zlatožlutý a červený papír byl určen pro příjemné zprávy, modrý na smuteční sdělení a rozsudky smrti.
Naši nejstarší papírnu v Chebu založili roku 1370 Italové povolaní Karlem IV. O tom, jak se papír vyráběl za života J. A. Komenského, podává stručnou informaci jeho Orbis pictus. Podle vydání z roku 1685 "papírník dělá papír v papírni z hader starých, na kaši potlučených, čehož v formách nabraného rozšiřuje na archy a do povětří vykládá, aby se vysušilo." K podstatnější změně technologie došlo teprve počátkem osmdesátých let 19. století, kdy byly u nás postaveny první továrny na výrobu buničiny ze dřeva.

Stranu připravil Ivo Kraus