České jednotky SFOR a KFOR se starají o víc než jen o vojenské úkoly

České jednotky SFOR a KFOR se starají o víc než jen o vojenské úkoly

Naše výkladní skříň i zrcadlo

Česká účast v mezinárodních mírových, dohlížecích a pozorovatelských misích není nejnovějšího, ba ani nového data. Seznam vojáků i civilistů, kteří za existenci poválečného Československa a poté České republiky od Koreje přes Afriku až k Balkánu bděli nad dodržováním příměří či míru, nebo se snažili zabránit nejhoršímu, by byl pořádně dlouhý. Nemálo jich přitom, bohužel, přišlo o životy.
Kdyby nebylo války, byly by obec Donja Ljubija a její okolí nedaleko Prijedoru, stejně jako bezpočet dalších míst v Bosně a Hercegovině, doslova idylickou krajinou. Před údolím sevřeným lesnatými kopci s potokem a stále ještě opuštěnou železniční tratí, však především v troskách ležící kdysi výstavné a bohaté Hambarine každého, kdo ještě i dnes - tři a třičtvrtě roku po konci bosenské války zavítá do těchto končin, vrátí rychle do kruté reality. Té, do níž tam zapadá i v jedné z původních donjoljubijských škol umístěné velitelství českého praporu jednotek Stabilizačních sil v Bosně a Hercegovině (SFOR II).
Tento český kontingent, který navazuje na naši účast v bosenských misích IFOR a SFOR (I), však není jen v Donji Ljubiji, ale po postupné redukci počtu jednotek a základen má velitelství celého kontingentu ve městě Bosanská Krupa a vrtulníkový odřad ve Velké Kladuši, ležící v nejzazším severozápadním cípu Bosny a Hercegoviny. Celkem 558 vojáků Armády ČR tak dbá na poměrně rozsáhlém území (asi 3200 kilometrů čtverečních) bosenské Republiky Srbské i muslimsko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny i přímo na tzv. mezietnické vnitřní hranici na dodržování a naplňování podmínek Daytonské dohody, a tedy i bosenského míru.

Co největší pomoc civilistům

Český kontingent přímo i prostřednictvím dvou skupin pro civilně-vojenskou spolupráci (CIMIC) v Prijedoru a Sanském Mostu dnes, kdy přeci jen ubylo ryze vojenských akutních úkolů, co nejvíce pomáhá civilnímu obyvatelstvu. Ostatně, proto hlavním předmětem zájmu ministra zahraničí Jana Kavana, který v minulých dnech navštívil české vojáky v Bosně, aby si sám zmapoval zdejší situaci a získal informace potřebné v souvislosti s chystaným rozhodováním vlády a Parlamentu o prodloužení české mise ve SFOR a o případném rozšíření našeho kontingentu, byla právě tato pomoc. A zejména pak působení našich ve věci návratu uprchlíků a rovněž pokud jde o možnost větších investic českých subjektů v tomto regionu.
Aktivita českých vojáků vůči bosenským civilistům je vysoká. Nejen přímé dary místní škole v Donji Ljubiji, ale hlídková a monitorovací činnost české jednotky SFOR, která ve spolupráci s místní policií pomáhá zajišťovat bezpečnost vracejícím se uprchlíkům a nezřídka ale i zahraničních firem a organizací, které se výstavbou domů pro navrátilce i podporou drobného podnikání podílejí na návratu života a prosperity do této zdevastované části Bosny, jsou tu na denním pořádku.
Ne náhodou jsou dnes všechna vozidla kontingentu označena nálepkou s nápisy "Potřebuješ pomoci? Volej..." a následují čísla obou "cimiků" v místních jazycích. Například v rovněž původně téměř zcela zničené obci Kozarac, která leží východně od Prijedoru, poskytují naši ochranu německé firmě THW, která úspěšně realizuje projekty obnovy po celé Bosně. Ambicí českých vojáků SFOR je však především přispět k návratu života původních muslimských obyvatel do v troskách ležící obce Hambarine. A pak především k tomu, aby v celém prostoru jejich působení se co nejvíce etablovaly české firmy a podnikatelé. "Radši bych tu hlídal nějakou naši firmu než firmu německou. Už proto, že alespoň s českými šéfy by se dalo mluvit i o věcech, které jsou mentalitě i znalostem zdejších lidí cizí," řekl mi jeden z našich hlídkujících vojáků v Kozaraci.

Sami všechno nezmohou

Příležitostí je podle všech bezpočet. V oblasti, kde je stále ještě devadesátiprocentní nezaměstnanost, protože velké podniky jsou v sutinách a malé a střední zatím vznikají obtížně a s přispěním kohokoli jiného než nás, je každý vítán. Tím spíše, že čeští vojáci zde mají - a to nejen díky jazykové příbuznosti a letitým tradicím vzájemné spřízněnosti a znalosti - také velmi dobré jméno. Což se projevilo i tím, že vstup ČR do NATO v předvečer zahájení leteckých úderů aliance na Jugoslávii a především Srbsko se podle velitelů 3. a 6. mechanizovaného praporu v Donji Ljubiji do chování místních vůči našim prakticky téměř vůbec nepromítl.
Čeští vojáci tak mohou být a nesporně také jsou vynikajícím předpolím pro české podnikatelské subjekty. Ovšem ty se do Bosny mohou dostat jen s přispěním českého státu. Zdevastovaná země není s to zajistit okamžitou či rychlou návratnost vložených investic, a tak záruky či pomoc k české účasti na zdejších mezinárodních projektech obnovy by měl poskytnout právě stát. Ostatně, kromě velkých světových firem to dělají všichni, nehledě na to, že velké západní podniky - například americký Ford - "propašovaly" své lidi přímo ke svým jednotkám SFOR. Zatímco my - pokud vzpomínám na slova tehdejšího velitele kontingentu IFOR a nynějšího náčelníka generálního štábu Armády České republiky Jiřího Šedivého - nejme schopni využít ani toho, že naše tatrovky tahaly a tahají z bláta a sněhu v Bosně kdekoho.
A přitom byly a jsou české kontingenty v Bosně a v Kosovu nasazeny do poměrně žhavých, a tedy náročných míst. Zatímco v Bosně je to oblast zahrnující obě nadále nesmířené, ba nezřídka nesmiřitelné entity - Srby a Bosňáky (muslimy) - i je oddělující hranici. V Kosovu zastupuje ČR v KFOR zesílená 6. speciální průzkumná rota, která má v současné době 129 vojáků a je dislokována v obci Gornji Sibovac v severovýchodní části provincie nedaleko administrativní hranice Kosova s ostatním Srbskem.
Rozdíly mezi SFOR a KFOR jsou patrné na první pohled. Obě mise dělí především tři a půl roku bosenského míru. Zatímco v Bosně se již naši vojáci stihli dokonale "zabydlet", a především jejich ubytovací podmínky ve školní budově a mobilních buňkách nejsou příliš vzdálené tomu, co známe z českých kasáren, je pro ty v Kosovu zatím jen snem.

Bojové podmínky v Kosovu

Kromě skromné budovy s jídelnami jsou zatím všude pouze stany. Dokonce i užitková voda se musí dovážet a na mytí ohřívat ve speciálním zařízení, které většinu pitné představují z ČR dovezené pet lahve Dobré vody či z jiných firem. Návštěva dámské toalety, kterou jediná naše příslušnice KFOR sdílí s Britkou, je pro zpohodlnělého civila dokonalým zážitkem. Neboť v běžném vojenském stanu se vedle chemické toalety pro "zásadnější případy" na trávníku, který ještě nestihl zaschnout, "skví" deklík představující turecký záchod.
To vše by se však, zejména v souvislosti s postupně přicházející zimou, mělo postupně změnit k lepšímu. A hlavně to je "zanedbatelné" v porovnání s tím, jak bojové jsou podmínky vlastní služby našeho kontingentu KFOR. Že v největším parnu nemohou a nesmějí čeští vojáci vystrčit z tábora nos bez těžké neprůstřelné vesty, přilby a nabité zbraně, to nerozlučně patří k běžnému balkánskému poválečnému "koloritu". Nadto velitel jednotky, major Karel Klinovský, prý v Praze při odjezdu do Kosova slíbil, že vrátí všechny "své" vojáky živé a zdravé domů, a tak se u roty přísně dbá na dodržování těchto pravidel.
To, že česká rota střeží osmačtyřicetikilometrový úsek "hranice a příhraničí", který je částečně pro jakoukoli dopravu kromě vlastních nohou nepřístupný, to už tak běžné není. Stejně jako to, že tam právě proto musejí "držet" dvaasedmdesátihodinové služby, při nichž zabezpečují tuto vnitřní kosovsko-srbskou hranici proti průniku rušivých elementů kterékoli strany, obhlížejí a zkoumají teritorium i na něm rozmístěné objekty a konečně provádějí i ženijní a chemický průzkum.
Za osm týdnů činnosti jednotky nebyl podle jejího velitele majora Karla Klinovského na svěřeném úseku potvrzen jediný případ narušení hranice. Našim vojákům se zatím daří ochraňovat před novou, tentokrát protisrbskou vlnou etnických čistek v Kosovu i malou srbskou enklávu, jež leží při "hranici", a která je zřejmě jediná zbylá v celé oblasti Podujeva, kam naše jednotka spadá. Ostatně, když se naši vojáci ve vesnici o šedesáti povětšině starých lidech poprvé objevili, řekli místní, že "když vidí Čechy, mohou konečně klidně usnout a spát".

Snaha být prospěšný všude

Také v těchto bojových podmínkách nemyslí česká jednotka jen na ryze vojenské poslání. Major Klinovský hovořil například o snaze zlepšit zásobování této prakticky od světa odříznuté srbské enklávy a plánu zavést právě sem elektrický proud, což by zdejším stařenkám a stařečkům pomohlo snáze přežít nadcházející zimu. Zimu, která bude pro všechny v Kosovu - tedy jak pro místní obyvatele, z nichž mnohým zbyly z domů ruiny, tak pro vojáky KFOR - krutá, a která - na rozdíl od nás - začala v Kosovu s počátkem září "vystrkovat růžky".
Kosovo je rozbité, sice podstatně méně, než byla těsně po válce Bosna, ale rozbité. Stejně jako v Bosně zde však přetrvává a zřejmě léta bude přetrvávat nesmiřitelná mezietnická zášť. To vše stačí, aby také mise KFOR, a tedy i našich vojáků byla dlouhodobá.
Především to bychom měli vést v patrnosti. Protože, jak dokázalo i prohlášení šéfa jednotek KFOR generála Michaela Jacksona ministru Kavanovi že stejně jako předtím v Bosně, tak i v Kosovu považoval za čest velet českým jednotkám, představují naše mise výkladní skříň České republiky. Ale snad ještě důležitější je, že dokáží zároveň nastavit zrcadlo všem našim skutečným i domnělým problémům.

Květa Buschová