Kanárek je o cestě peklem

Tvrdé drogy v životě a filmu Viktora Tauše

Kanárek je o cestě peklem

Osobní zpověď mladého muže, jehož život změnil heroin. Režisér hraje sám sebe. Zajímavý výkon Mikuláše Křena v roli Mikiho.
(zl)
Autobiografickým příběhem Kanárek (uvádí Space film) debutuje mladý režisér Viktor Tauš, který ve snímku vytvořil také hlavní roli, tedy sám sebe. Zobrazuje vlastní putování peklem drogové závislosti. Jeho film je autentickým svědectvím o cestě až na samotné dno a posléze zpět, do normálního života.
Hlavní postavou je Viktor, žijící jen a jen pro film. Hledá v něm nejen seberealizaci, ale i skutečný život a vzrušení. A skutečný život - například setkání s mladou policistkou - opět mění ve film. Krvavý, brutální, dráždivý ve stylu americké filmové školy. Miluje Tarantina a jeho Pulp fiction - historky z podsvětí. Hledá je v Praze a to se mu stane málem osudným. V prostředí rockových kapel a jejich fanoušků nachází kamarády a mezi nimi Mikiho (velmi dobře ho zahrál Mikuláš Křen), který je závislý na heroinu. Viktor nabídne Mikimu přístřeší a Miki Viktorovi drogy. Netrvá příliš dlouho a Viktor, jemuž se nahromadí řada neúspěchů a který nemá možnost opřít se o fungující rodinné zázemí, po heroinu sáhne. Jeho cesta dolů je nesmírně dramatická a rychlá, léčba a cesta vzhůru je těžká a končí otazníkem - pro filmového i skutečného Viktora.
Scénář k filmu napsal Taušův přítel Boris Hybner, s nímž režiséra podle jeho vlastních slov spojuje láska ke stejným filmům, muzice a knížkám a mnohaleté přátelství. Příběh napsaný podle Taušovy vlastní zkušenosti a podle videonahrávek, na nichž zaznamenal svou zpověď, je silný v autentické kresbě drogově závislého člověka. Méně přesvědčivý je ve vykreslení psychologie postavy směřující k závislosti a její motivace. Viktorovy pocity osamění, prázdnoty a neúspěchu jsou pouze deklarovány, mezní okamžik, kdy Viktor definitivně ztrácí zábrany vůči droze, působí dokonce spíš komicky než dramaticky a podrývá věrohodnost postavy a příběhu.
Výkyvům ve scénáři odpovídá i režie. Viktor Tauš sice našel adekvátní, emocionálně působivé prostředky pro zobrazení dramatických scén provázejících Viktorův pád na na samotné dno i pro zobrazení procesu jeho léčení a váhavého návratu do života. Avšak první část filmu, zejména příliš dlouhá expozice, je rozmělněna do planého filozofování a povrchní i poněkud nudné psychologické studie hlavního hrdiny. Nevyvážil to ani režisérův pokus ozvláštnit příběh poněkud hektickou formou obrazového ztvárnění, v němž uplatňuje formu klipu, pohyblivý, živý obraz snímaný ruční kamerou v nezvyklých úhlech, střídáním černobílých a barevných záběrů, paradokument. Tomu všemu chybí pevný řád i hlubší smysl. Obrazová stránka sice dokumentuje režisérovu fantazii, talent, ale mnohdy působí samoúčelně. Nevyváženost filmu umocňuje i Tauš jako herec. Přesvědčivý je tam, kde se může opřít o silnější místa scénáře, o akci, horší výkon podává, má-li vyjádřit pocity postavy.
Kanárek je bezpochyby velmi upřímnou výpovědí, v níž Viktor Tauš rezignoval sám na sebe a zcela se odhalil světu. Filmu by však prospěl zásah profesionálního dramaturga, který by pomohl najít pevný tvar i prostředky, jak film posunout od intimní zpovědi k výraznějšímu zobecnění.
Viktor Tauš řekl: "Není tajemství, že Kanárek vznikal za velmi třeskutých podmínek po až neuvěřitelně dlouhou dobu. Tenhle štáb do posledního nevyspalého osvětlovače je něco jako gang filmových nezmarů. A to myslím jako kompliment. Každej den jsme znovu vybíhali proti zdi a ona hrůzou uhnula."