Zapomenutý kraj Evropy

Podkarpatská Rus (tip na příští dovolenou)
TITULEK50. Zapomenutý kraj Evropy
Okamžikem překročení slovensko-ukrajinské hranice se pro návštěvníka naprosto změní svět. Při pohledu na pobíhající krávy po rozbitých ulicích si ani neuvědomuje, že vstupuje do statisícového hlavního města Zakarpatské oblasti Užhorodu.
Na celé Podkarpatské Rusi na nás dopadají tři vzájemně prostupující se "kultury". Nejsilnější a také pro tuto nádhernou zemi nejdestruktivnější je padesátileté dědictví komunistického Sovětského svazu se svým šlendriánctvím, polovičatostí, nespolehlivostí, úpadkem průmyslu a zemědělství, školství a celé společnosti vůbec. Tou druhou, a nyní stále mocnější, je propukající kapitalismus na zničené půdě se svým divokým zasahováním do všeho, co se jen dá zpeněžit nebo na čem se dá vydělat bez jakékoliv odpovědnosti, co bude dál, s bohatým stánkovým prodejem na každé vesnici, na každém nádraží a volném place, i tam, kde snad nikdy nemůže prodejce nalézt svého zákazníka.
A potom ta třetí, ta, pro kterou tuto zemi navštěvuje stále více Čechů, ta, která se při prvním vjezdu na Ukrajinu zdá kdesi v pozadí, ale která je pořád ještě doslova hmatatelně cítit. Je to zvláště těžko popsatelná atmosféra nepoznamenaných Karpat, drsných a krásných hor, kde se po staletí mísily kultury a jazyky východních Uher s rakouskou Haličí, kde se setkávaly národy Rusínů, Poláků, Maďarů, Ukrajinců, Slováků, Rumunů, Němců, Židů a také Čechů. Přitom pozůstatky Československa zde najdeme téměř všude, ať to jsou banky, nádraží, radnice v centru velkých měst jako Užhorod či Mukačevo, nebo školy a administrativní budovy, mosty a silnice na vesnicích či pěkné vzpomínky starších lidí na dobu, kdy jsme žili v jednom státě.
Území Podkarpatské Rusi zaujímají převážně hory, jejichž vrcholky dosahují výšky 1400 až 2000 metrů. Na severu oblasti, po celé bývalé československo-polské hranici se táhnou hřebeny Východních Beskyd, na které navazují Gorgany a na východě země pak masív Černé Hory. Podélně jižně pod nimi v několika pásmech postupují poloniny Runa, Boržana, Krásná a rozvětvený Svidovec. Nížiny se rozprostírají jen okolo měst Užhorodu a Mukačeva a při řece Tise na rumunských hranicích. Z geologického hlediska jsou zdejší Karpaty stejného stáří, převážně tvořeny břidlicí a pískovci, jen na jihu je několik menších pásem vulkanického původu. Většinu horstev pokrývají bukové lesy, na severu pak převažují smrčiny a smíšené lesy. Na poloninách můžeme nalézt spoustu vzácné květeny jako kandíky, hořce, rododendrony či alpskou protěž. Ani o divokou zvěř není nouze a střet s medvědem nemusí být pro návštěvníka zvláštností. Už při prvním setkání vás horalé upozorní, abyste si dali pozor, jelikož smečky vlků sestupují k vesnicím nejen v zimě.
Z dochovaných pramenů je známé, že na zdejší území pronikaly kmeny Skytů, Dáků a Keltů. Slované na dnešní Podkarpatskou Rus přišli v 8. století. Velká část země za raného středověku patřila knížeti Laborcovi, který sídlil v Užhorodu. Od 10. století do kraje postupně pronikali Maďaři a území se stalo součástí Uher, později bylo správně začleněno do Zalitavska. K Československu byla Podkarpatská Rus připojena de iure Saint-Germainskou smlouvou 10. září 1919 a součástí našeho státu byla po 20 let. Po velmi krátkém intermezzu tzv. Karpatské Ukrajiny ihned po vzniku protektorátu v Čechách a na Moravě a samostatného Slovenského státu bylo její území obsazeno Maďarskem. Jeho vláda tu trvala až do roku 1944. Během války značnou část československého sboru v SSSR tvořili zdejší obyvatelé, kteří však paradoxně bojovali už za stát, o kterém už tehdy bylo v Moskvě rozhodnuto, že nebude jejich. Prezident Edvard Beneš nedokázal vzdorovat tlaku Stalina a v létě 1945 byla formálně Podkarpatská Rus připojena k SSSR. Po jeho rozpadu začátkem 90. let se stala součástí Ukrajiny jako tzv. Zakarpatská oblast. Kyjev se však jakýmkoliv snahám o autonomii Podkarpatské Rusy brání.
Z národnostní směsice, která zde byla před válkou, však do dnešní doby zůstalo jen chabé torzo. Z židovské populace, která do konce 20. let tvořila 13 procent obyvatel, nezůstal doslova nikdo. Ještě před vypuknutím vojny se mnozí vystěhovali do Palestiny, značná část Židů pak zahynula v koncentračních táborech. A ti, co unikli smrti, se už nevrátili. Češi museli nuceně odejít po zániku Československa, německé obyvatelstvo, pokud přežilo sovětské gulagy, se za Gorbačovovy éry odstěhovalo do Německa. Rusíni, nejpočetnější národnost na Podkarpatské Rusi, čítá dnes asi 800 tisíc lidí. Rozeznávají se tři původní kmeny: Huculové žijící na východě při řece Tise, Lemkové na západě a Bojkové na severu. Jejich jazyky se i přes svou příbuznost jasně odlišovaly, zvláště pak u Huculů. Ještě v minulém století mělo každé údolí své nářečí a rusínské obyvatelstvo se dále dělilo na Vrchovince, Dolišňany, Krajňáky, Hajnaly, Lišáky, Cerepjáky, Sotáky či Červáky. Během trvání SSSR však Rusíni podléhali tlaku ukrajinštiny, což zanechalo na celé zdejší svébytné kultuře značné stopy. Kyjev rusínskou národnost zatím neuznává. I když po posledním Světovém kongresu Rusínů, který se konal letos začátkem léta v Užhorodě, se zdá, že napětí mezi ukrajinskou vládou a představiteli rusínského národa se začíná uvolňovat.

Jako před sto lety

Pro Čecha se na podkarpatské vesnici otevírá svět, ve kterém se žilo na českém venkově koncem minulého století. Na snídani chleba (kromě vodky, cigaret, mouky a kompotu, jediné zboží, které je možné dostat ve státním obchodu) s mlékem, na oběd a večeři omaštěné brambory. Ti majetnější pak v neděli maso. Po celý den je co dělat: Ráno vyhání celá vesnice za typického zvuku desítek zvonců dobytek na pastvu, přes den je zaměstnána kosením a sušením trávy. Na malých polích se toho v horách moc neurodí, prakticky jen brambory a některá zelenina. Vodovody v podhorských vesnicích nejsou, ale i studnu s jednoduchým rumpálem mají jen někteří. Ostatní rodiny, jako po staletí jejich předci, chodí s vědry několikrát denně k potoku.
Na většině hornatého území Podkarpatské Rusi existuje již několik let téměř 80procentní nezaměstnanost. Doslova téměř někdo z každé rodiny pracuje či pracoval v České republice, aby rodinu uživil. Mnohé mladé rodiny, které žily ve městech, se nyní stěhují ke svým rodičům zpět na venkov, aby mohly ve zdejších těžkých poměrech přežít.
V polovině 90. let se rozpadly místní, i tak téměř neproduktivní kolchozy. Někteří měli to štěstí, že na situaci kupodivu vydělali. Jako Josif Šetelja, jehož syn byl traktorista. "Jednoho dne zrušili družstvo a nám zůstaly na dvoře dva traktory. Jeden pásový už nejezdí, ale druhý, pokud máme na naftu, tak nezahálí," říká hlava rodiny a ukazuje na snad čtyřicetileté stroje. "Sousedé mají koně, Šetelja má traktor," dodává s ironickou nadsázkou. Do budoucna zatím vesničané moc optimisticky nehledí, ale berou život takový, jaký je.
Značným dobrodiním pro většinu horalů se stal sběr borůvek. Celé rodiny od července do září vyrážejí od čtyř hodin ráno na úbočí polonin, aby se pozdě večer vracely s vědry plnými modrých bobulí. Rakouské firmy vykupují kilogram za 3 - 3,3 hřivny (asi 28 - 30 Kč), což je kromě zmíněných příjmů z práce v Čechách nebo na Slovensku téměř jediná znatelná částka ročního rozpočtu rodiny.

Horské louky - poloniny

Jedním z důvodů, proč se na Podkarpatskou Rus cestovalo už za první republiky, jsou výlety na tzv. poloniny, tedy vysokohorské subalpínské louky na hřebenech hor, ve které přímo přechází pásmo lesů, aniž by je ve většině případů oddělovala oblast nízkých porostů, např. kosodřeviny. Výše položené poloniny se nesekají, ale od května do září se na úbočích hřebenů pase dobytek. Od jara do podzimu horské louky postupně mění svou barvu. V květnu a červnu kvetou rozmanitými barvami, koncem července pak vyšší traviny začínají žloutnout a s častou změnou intenzity slunečního svitu během dne, kdy se mnohokrát změní počasí, dostávají své vlastní a někdy až téměř nepopsatelné zbarvení. Časté větrné poryvy pak ženou vysokou trávu ve vlnách do různých stran a přitom uvolňují směsici pronikavých vůní. Celou podívanou pak doplňují větší či menší stáda pasoucích se nebo cválajících "bezprizorních" koní. Koně totiž neodmyslitelně k poloninám patří a bez nich by děj této "hry" ztratil svou dynamičnost a náhlé nečekané obraty. Pokud vystoupíte až na nejvyšší poloniny, představení ještě zintenzívní, do všech světových stran, co je možné dohlédnout, se táhnou nekonečné hřebeny hor. Žádné zvuky civilizace, žádní turisté, po celé dny jen ticho, tu a tam přerušované zvoněním ovčích a kravských zvonců, řehtáním probíhajících huculů a zlověstným křikem krkavců. I přesto, že to může mít pro někoho až podobu kýče, když se začíná stmívat a vítr se utiší, pastevci ženou ovce úbočími dolů do salaší, je slyšet na kilometry jejich zpěv a dokonce hraní na fujary. Je to však nefalšovaný a tady na Podkarpatské Rusi ještě skutečný svět. Pokud jste někde na poloninách v okolí řek Terebly nebo Teresvy, snadno se navečer stanete svědky místní inverze, kdy se v údolí těchto toků začnou hromadit bílé mraky, až je zcela vyplní. Marně se snaží přeplazit přes okolní hřebeny, opět a opět jsou zatlačovány nazpět. Slunce pomalu směřuje k obzoru, jeho paprsky zlehka oblíznou dole zhusta nakupená oblaka a na několik desítek minut ještě osvítí vrcholky nejvyšších hor. Pak za naprostého ticha zmizí za hřebeny Východních Beskyd. Představení skončilo. Pokud není úplně zataženo, na druhý den začíná hra znovu, ale nikdy to nebude přesná repríza.

Kam se podívat?

Už z předválečných dob mezi nejznámější a také nejkrásnější poloniny patřily Boržava, Krásná a Svidovec. Na Boržavu se nejsnáze dostaneme z Volovce, vesnice, která leží na železniční i silniční trati z Mukačeva do bývalé rakouské Haliče, nyní Lvovské a Ivano-Frankovské oblasti Ukrajiny. Z jinak nepříliš zajímavé obce se cestou pod tratí vedle kostela a dále podél potoka dáme na výstup na poloninu. Ačkoliv se zdá, že hřeben je téměř nadosah, neznalý návštěvník brzy pozná, že vylézt s plným batohem nebude tak jednoduché a zabere téměř celý den. To neplatí jen pro Boržavu, ale je to charakteristické pro téměř všechny cesty na známé poloniny. Z Boržavy se nám aspoň za trochu jasného počasí otevřou na východě pohoří Gorgany a polonina Krásná, jižní pohledy na hřebeny směrem k Tise a Rumunsku, na západě bude vidět polonina Runa a Východní Beskydy, jejichž táhlé hřebeny přecházejí až na severní obzor. Mezi nimi a Boržavou se rozprostírá mírná sníženina zvaná Vrchovina. Svým vzhledem připomíná slovenskou Oravu, kraj plný remízků, jehličnatých lesíků, luk a pastvin, tisíců kupek sena a strání s roztroušenými chalupami.
(Pokračování na str. 14)
(Dokončení ze str. 13)
Zde také najdeme nejvíce podkarpatských dřevěných kostelů, bohužel v 90. letech velmi necitlivě zničených plechem pobitými střechami.
Z Boržavy je nejlépe sestoupit do některé z těchto podhorských vrchovinských vesnic, jako jsou Bukovec, Potik nebo Rička. S výjimkou budov školy, obchodu nebo "kulturního domu" jsou všechna stavení dřevěná. Naprosto chudě zařízené světnice, dřevěná prošlapaná podlaha, pec, padesát i více let starý nejnutnější nábytek. Na dvoře pak chlév, seník, někdy i studna, okolo krásně kvetoucí zahrádka a do posledního centimetru vysekaná louka. Nebýt zavedené elektřiny a pár starých Moskvičů ve vsi, život jako by se zde zastavil před sto lety. Přesto se všude setkáme s vřelými lidmi, kteří se s námi rádi podělí i o to poslední, co mají. Komunismus naštěstí podhorské dědiny po této stránce příliš nepoznamenal. Pokud přijdeme dál do vesnic na silnici spojující Volovec a Mižhorje (dříve Volové), dřevěných domků už ubývá a charakter obcí a jejich duch se také, i když pozvolna, mění.

Mekka českých turistů

Koločava, díky spisovateli Ivanu Olbrachtovi v Čechách asi nejznámější vesnice na Podkarpatské Rusi, se stala od 90. let cílem většiny českých dobrodruhů, turistů, výprav a zájezdů turistických kanceláří. Zdejší obyvatelé, z nichž mnohým jméno Nikoly Šuhaje vůbec nic neříká, si již za deset let zvykli na letní český turistický boom, ale zatím ho nedokáží příliš využít. Popravdě řečeno, turistů nejsou zrovna tisíce, ale jde o cizince, kteří jinak zdejší kraj příliš nenavštěvují, a tak vše je více na očích. Literární ztvárnění Koločavy vyvolává mylnou představu zapadlé malebné vesničky kdesi daleko v horách. Mnohé z toho není pravda. Koločava je poměrně rozlehlá vesnice v údolí řeky Terebly a jejích přítoků v délce několika kilometrů. Stovky domů, z nichž velká část je už zděná, se táhnou podél potoků hluboko do hor. Hlavní silnice ze Siněviru do Buštiny je asfaltová a lemuje ji několik nevzhledných betonových monster, jako jsou škola, bytovky, bývalá nemocnice či kulturní dům. Pokud našinec zavítá do Koločavy a nemá kde přespat, téměř každý domorodec ho pošle za učítělnicou Nikolkou, která se stala jakousi patronkou všech Čechů a nechává je přespat ve škole nebo na zahradě školy. Sama také spravuje muzeum Ivana Olbrachta, lépe řečeno jednu vyhrazenou místnost, kterou dali před několika lety dohromady zaměstnanci Vlastivědného muzea ve Vsetíně a které připomíná spisovatelovy pobyty na Podkarpatské Rusi. Jakousi povinností každého Čecha je zavítat ke hrobu Nikoly Šuhaje a jím zabitých dvou českých četníků na zdejším hřbitově. V Koločavě také žije ještě dcera Nikoly Šuhaje a Eržiky Dračové, Anna Štajerová, živá a skutečná "součást" románu nevalné úrovně, kterému podivuhodný osud dopřál slávu i u těch mnohých, kteří ho nikdy nečetli a ani číst nebudou a kterým vlastně celou tuto krásnou a nepoddajnou zemi objevil.

Polonina Krásná

Na poloninu Krásná je podle mého názoru nejlépe se vydat právě z Koločavy, když z cesty vesnicí směrem na sedlo k Německé Mokré (za dob SSSR přejmenováno na Komsomolsk) odbočíme asi po 2,5 km (počítáno od školy) vpravo nahoru. Cesta nás zavede loukami mezi seníky a dále lesem na začátek poloniny k (naštěstí) jednomu z mála vysílačů na Podkarpatské Rusi. To, že v Karpatech často prší, platí pro Krásnou dvojnásobně. Časté bouřky jsou velmi intenzívní a nahoře na poloninách se není kam schovat. Podle toho by měla vypadat i turistická výbava. Krásná, jejíž název byl donedávna více než příznačný, byla však koncem 80. let natrvalo poznamenána vskutku znamenitým nápadem vést po celém jejím 30kilometrovém hřebeni plynovod. Široká jizva jen pomalu zarůstá travou, ale deformaci povrhu již nikdo neodstraní.
Pokud si to odmyslíme, což po pravdě není zase tak složité a přeje nám aspoň trochu pěkné počasí, jsme odměněni nádhernými pohledy a nečekanými zážitky, včetně zmíněné inverze. Celou cestu až k odbočce na Usť Čornou postupujeme po zvlněném hřebenu s četnými bizardními útvary a bubny na úbočích, jejichž neustále se měnící stíny vytvářejí nejrůznější obrazce. Z pravé strany poloninu lemují buky, ze severu pak místy proniká smrčina a nízké jalovce. Dozadu na západ se otevírají pohledy na Boržavu, na severu pak na poloninu Piškoňa, nad Koločavou pověstmi opředenou a Olbrachtem v reportážích často zmiňovanou horu Strimbu. Za údolím Tersvy se pak dál a dál na sever rozprostírají zalesněné, temné a deštivé Gorgany. Na jihu dominuje nepřehlédnutelný Menčul a na východě vidíme nejrozsáhlejší poloninu Karpat, Svidovec. Vpravo se táhne jeden hřeben za druhým až k Popu Ivanu a ještě dále do rumunských hor.
Sestup je možný do některé z posledních Němci osídlených vesnic v údolí Mokrjanky a Teresvy, Německé Mokré, Ruské Mokré nebo do Usť Čorné, která je jakousi centrální obcí. Zde také nalezneme případné ubytování v turistické chatě a ve středu vesnice vedle trhu i několik slušných a čistých malých krčem, často zvaných "kofé". Z Usť Čorné sice už úzkokolejka nejezdí, ale svézt se můžeme buď autobusem, nebo stopem. Velmi často tudy projíždějí gruzavíky s dřívím.

Co ještě stojí za to

Usť Čorná je východiskem pro další turisticky lákavá místa jako Svidovec, na něž je možné se vyšplhat přímo z vesnice nebo ze sousedního Lopuchova (dříve Blastury). Svidovec je však velmi rozsáhlá polonina, celková jeho délka dosahuje až 70 kilometrů a přechod trvá nejméně tři až čtyři dny. Z Lopuchova se také dá pokračovat údolím dále do Gorgan, divokých a mnohde nepřístupných hor.
Za návštěvu na Podkarpatské Rusi stojí ale i masív Černé Hory se známým vrcholem Pop Ivanem a nejvyšším bodem Ukrajiny, skalnatou Hoverlou (2061 m). Východiskem může být buď městečko Rachov, ze kterého se měl za dob Československa stát jakýsi karpatský Davos, nebo z Jasiny, nejvýchodnější vesnice na území první republiky. Sama obec je značně rozlehlá a jednotlivě roztroušené dřevěné domky, samoty a seníky se rozprostírají na neuvěřitelných 150 kilometrech čtverečních. Jasina na severu končí Jablonickým průsmykem, kde se odehrávaly těžké boje za první světové války a pozůstatky zákopů a opevnění můžeme v kraji nalézt dodnes.
Oblast obývají východní Rusíni, Huculové, mezi nimiž proslul další podkarpatský zbojník, Oleksa Dovbuš. Ten své řemeslo, na rozdíl od méně známého Šuhaje, provozoval v první polovině 18. století. Stihl tak svůj život zcela přirozeně zakomponovat do místního folklóru a stát se vskutku lidovým hrdinou. Osud však měli, Šuhaj i Dovbuš, podobný. Oba zahynuli násilnou smrtí kvůli svému loupeživému životu.
Podkarpatská Rus je vedle některých oblastí Rumunska asi už jedinou částí Evropy, kde můžeme na vlastní oči vidět rozsáhlý živý skanzen, téměř nepoznamenaný svět, přírodu ve své původní nezničené kráse, stopy střetů západní a východní kultury, obraz venkova našeho kontinentu, jak vypadal před staletími. Pojedeme-li však z Užhorodu do Mukačeva a dále údolím Tisy, hned nás upoutá rozsáhlý stavební boom. V každé vesnici, na každém možném pozemku, třeba uprostřed lánu kukuřice, každý, kdo může, staví obrovské několikapatrové domy. Zdejší raný kapitalismus přináší mnohým lidem vytouženou vyšší životní úroveň. Civilizace postupuje údolími stále více do hor. Není kam utéci, ale také nikdo neutíká.
Za dvacet let i tato část Evropy, kdysi součást našeho státu, nenávratně zmizí.

Martin Čarek