Oheň je nejen světlo...

Oheň je nejen světlo...
O teple domácího krbu
Teprve když přijde čas krátkých dnů a dlouhých večerů, dostanou některé pojmy obsah, který jim náleží. Rozhodně si uvědomíme, že pro teplo domova nestačí jen psychická pohoda a lidské porozumění.
Ve starověkých domech byl nejrozšířenějším topeništěm krb umístěný do ústřední místnosti, Homérem nazývané megaron, Římany atrium. Na ohřívání rukou a pro vytápění menších místností sloužily kovové nebo hliněné pánve, popř. přenosná kamínka na dřevěné uhlí, které méně kouřilo než dřevo. Od 1. stol. př. Kr. začaly být v Římě stavěny i domy s místnostmi vyhřívanými horkým vzduchem a kouřovými plyny procházejícími pod podlahou.
Spalování kamenného uhlí zmiňují poprvé kronikáři roku 852 ve východoanglickém opatství Peterborough. Šlo však patrně o uhlí z povrchových ložisek. Primát v hlubinné těžbě získali až počátkem dvanáctého století (1113) mniši kláštera Klosterroda nedaleko nizozemského Maastrichtu. Na otevřených ohništích i v jednoduchých pecích uhlí ovšem spíše kouřilo, než hřálo, a bylo proto považováno za zdraví škodlivé. Užívali je jenom kováři, pokud potřebovali ke zpracování kovů vysokou teplotu. V Čechách jsou nejstarší zprávy o kamenném uhlí z Přílep u Berouna (1463) a z Radnice na Rokycansku (1570-1580). Nálezy hnědého mosteckého uhlí mají letopočet 1613. Přesto hrálo u nás hnědé i kamenné uhlí až do konce 18. století jen podřadnou úlohu; společnost se bez něho dokázala stále ještě obejít. Hlavním palivem a redukčním prostředkem ve vysokých pecích bylo dřevěné uhlí vznikající spalováním dříví za nedokonalého přístupu vzduchu.
Historie vytápění našich obydlí má ve svém rejstříku zpočátku otevřená ohniště, později pak pece, krby a kachlová kamna. K významnému zvýšení účinnosti lokálních topidel došlo ve třicátých letech devatenáctého století, kdy Philo Penfield Steward patentoval v Ohiu volně stojící litinový kuchyňský sporák na uhlí. Oproti starým zděným kamnům se nejen rychleji roztápěl, ale také mnohem lépe vyzařoval teplo. Brzy potom začala výroba válcových litinových kamen pro obývací pokoje a koupelnových kamen s uzavřeným kotlem.
Pamětníci vzpomenou alespoň z vyprávění na doby, kdy byly všechny technické novoty a priori přijímány s nedůvěrou jako podezřelé a nebezpečné. Pokud uvěříme ve spolehlivost kulturněhistorických dat v díle Aloise Jiráska, mělo i vytápění uhlím mnoho pochybovačů. Svědčí o tom řádky v kapitole O tvrdé zimě (1799) z III. části románu o F. L. Věkovi, kde je popisována návštěva obrozeneckého kněze Matouše Vrby u jeho pražského přítele Ignacia Ceypka.
Páter Vrba začal o mrazu...A Ceypek zas, že se nemůže dotopit, ne a ne, a že ucpal každou skulinu, že nemůže vystačit s dřívím, třebaže mu pan hrabě přidal na topení...
"Tak oni pořád dřívím? A uhlím ne?" pokoušel a usmíval se, jak Ceypek na něj oči vyvalil a žasl: "Uhlím? Jakým uhlím? Kovářským?" "A ne, kamenným uhlím. To jim je novota. To je o tom řečí." "A jak že kamenné uhlí - je to kámen a že hoří." "Je to kámen, černý, ze země vykopaný." "A kde, prosím jich; myslejí to opravdu?" "Opravdu. Tady u Žebráka a u Hořovic to dobývají." "A hoří to? A je tím možná topit?" "No, takoví nedočkaví novotáři už začali; také některé vrchnosti. Ale já bych s tím netopil! Smrad je z toho a páry nezdravé z toho jdou, a jak to černí! Člověk je hned jako kominík, a kamna musejí přestavovat. Ah nic potom, není nad dříví. Ale kdyby nebylo tak drahé! A ještě ho není..."
Hnědým, případně kamenným uhlím se u nás začalo topit teprve v devatenáctém století. První kamna, která nebyla jen na dřevo, postavil pražský měšťan Christian Bergner (1723 až asi 1800). V Ottově encyklopedii obecných vědomostí je o něm uvedeno, že "kromě pokusů alchymických mnoho zkoušek činil s kamenným uhlím, aby dokázal, jak dobře se hodí za topivo v domácnostech. Když si ve sporu s úřady vedl trochu nezdvořileji, obdržel rozkaz, aby smrdutou laboratoř svou uzavřel, nechce-li být z Prahy vypovězen. Vida nezbytí, uposlechl sice, avšak soukromě i potom zkoušky podnikal."
Bergnerův příběh má i druhou verzi. Podle ní se mu po několika nezdarech nekouřící kamna přece jen povedla. Důvodem, proč patent podaný roku 1766 ani potom nedostal, byla prý závist (nebo uražená ješitnost) posuzovatele vynálezu, který ve svém hodnocení uvedl, že "předvedená kamna působí zápach a svému okolí jsou obtížná, ba nebezpečná". K patentování kamen na uhlí nebyl v Praze roku 1766 ještě ten správný čas.

Připravil Ivo Kraus

Prosinec (František Hrubín)

Za celý rok dala země lidem
hojně darů a teď usíná.
Na střechy sníh položil se s klidem,
vlhký u teplého komína.
Ve stavení život neustává,
všechno se tu chystá na hody,
voní jehličí i kamna žhavá,
je to vůně míru, pohody.
Zimo, obcházej si naše prahy,
krabaťte se, cesty, od zmrazků,
buďsi ještě na sluníčko záhy,
ale stále je čas na lásku!
Oheň jako symbol zachování
Oheň je symbolem životodárné a plodivé moci slunce, dechu života, světla a tepla, intelektu a citů, pohody domova. Staří Řekové si svou bohyni domácího krbu Hestii představovali jako božskou sílu uvnitř planoucího ohně. Jí bylo třeba obětovat vždy první kousek z každého jídla. Také antický Řím měl zvláštní božstvo na ochranu ohně - znamení věčné existence státu. Aby nevyhasl, střežilo jej dnem i nocí šest kněžek bohyně Vesty.
Pro svůj dvojí účinek - nejen světlo a teplo, ale také ničící moc - se stal oheň častou metaforou v náboženských textech. Vzpomeňme na hořící trnitý keř, v němž se Bůh zjevil Mojžíšovi, na ohnivý sloup před Izraelity vycházejícími z Egypta, nebo na horu Sinaj, která byla zahalena dýmem, protože na ni Hospodin sestoupil v ohni. I v Novém zákoně je oheň oblíbeným obrazem Božího působení. Jan Křtitel předpovídá, že Mesiáš bude křtít Duchem svatým a ohněm, Ježíš si ve své touze po dovršení Božího království přeje očistný žár. Oheň ztělesňuje síly božské i démonické, očistné i ničivé, jeho rozdělávání připomíná zázrak aktu stvoření. Počítáno od roku, v němž se měl narodit Kristus, zbývá do začátku třetího tisíciletí jen dvanáct měsíců. Patříme ke generacím vyvolených, kterým je dopřáno využívat myšlenkový odkaz géniů starověku i celé křesťanské éry. Nad magickým kouzlem ohně však žasneme stejně jako naši dávní předkové.
V rejstříku historie vytápění mají čestné místo kachlová kamna. Kachle, které je zdobily, byly mnohdy krásnými uměleckými díly, jako například kachel se stojící postavou mýtického Hektora v plné zbroji, vytvořený salzburským mistrem v letech 1570 až 1580. Do Prahy se kachel dostal počátkem našeho století, uchováván je ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea.