Tři kumštýři v jednom domě

Tři kumštýři v jednom domě

Josef Paleček, malíř, grafik, ilustrátor, autor tapiserií a tvůrce výprav k animovaným filmům, tvoří obrázky, jež vyzařují pohodu, jako by se na svět díval čistýma dětskýma očima a všechnu úzkost a špínu světa dokázal v sobě nějakým zázrakem neutralizovat. Na knížkách s jeho obrázky vyrůstaly děti od šedesátých let.
Do rodiny Palečkových patří kromě malíře Josefa Palečka jeho žena, režisérka a scenáristka Libuše Palečková. Do roku 1969 se věnovala divadelní režii a filmové scenáristice, po roce 1970 začala z nedostatku jiné příležitosti psát knížky pro děti.
Dcera Veronika, narozená v roce 1962, vytváří grafické listy, obrazy, kresby a plastiky. Její práce jsou tajemné, zneklidňující a něžné. Alespoň na mě tak vždycky působily. Všichni tihle lidé a ještě Martin a malá Kristýnka bydlí v jedné pražské vilové čtvrti pod jednou střechou. Znám je celé roky, tak, jak se lidé znávají - na dálku, sice povrchně, ale s vědomím vzájemných sympatií. Víme zkrátka o sobě. Občas jsem si na ně vzpomněla s jakýmsi otazníkem: Jak asi vypadá každodenní soužití tak silných individualit? Jaké to je být jedním z Palečkových a všemi dohromady?

Hádat se je pozitivní

Jednoho soumračného prosincového dne jsem se ocitla v ateliéru Josefa Palečka a vyslovila nahlas první otázku.
Za stolem, uprostřed stěn ověšených plátny a grafickými listy, s námi seděla i Libuše Palečková a na moje otázky odpovídali oba. Doplňovali se, láskyplně se přeli, jako by jeden druhému vstupoval do obrazu, domalovával, přidával vlastní vidění, a vzápětí odstupoval, aby se ten druhý necítil zahlcený a měl dost vlastního prostoru. V praxi to vypadá asi takhle: "Dost lidí si myslí, že tvůrčí osobnosti mají nějaký recept na štěstí. Máte ho?" zeptám se.
"Recept na štěstí? Asi není," krčí rameny Libuše. "Když děláte něco, co vás těší, třeba zapomenete na to, co vás trápí.U nás je to tak: Paleček si maluje tady v ateliéru své ostrovy a zahrádky, já píšu o patro výš příští společnou knížku, Veronika vytváří svůj výtvarný svět o kus dál, Martin pracuje doma i mimo dům, ale všichni o sobě pořád víme. Všichni jsme na sebe zvědaví a asi se snažíme, abychom se svou prací jeden druhému líbili. A taky je tu malá Kristýnka, která dokáže opanovat každého jednotlivě a nejradši všechny dohromady... A to jsme pak tulení rodina - a zdá se mi, že i to patří k pocitu štěstí."
"Úplně souhlasím," dodává Josef Paleček. "Ale musím se přiznat, že když tak bývám sám se sebou v ateliéru, - jak si tu tak pomalu dozrávám a stárnu -, dochází mi, kolik svých započatých projektů jsem vlastně nedokončil. A protože jsem se už naučil hledat chyby v sobě, pokouším se přemáhat lenost a dohnat, co už asi nikdy nedoženu. A moje žena říká: "Zas už se masíruješ? Sám sobě bráníš v pokoji své duše..." A má asi pravdu. Nesplnitelná přání štěstí nepřinesou."
"Hádáte se často?" napadne mě najednou.
"Občas jo. A docela s gustem," vyhrkne Libuše s veselým svitem v očích. "Moc často ne," řekne téměř zároveň Josef Paleček. "Teď už nějak míň, to je fakt, člověče," připustí jeho žena. "Jo, dřív tu bývala občas nádherná Sicílie, až z domu utíkali kocouři i kočky," zasní se rozzářeně malíř.
"Je pozitivní se hádat?" vyzvídám.
"Řekla bych, že je to zdravé," míní paní domu. "Programově si říkáme, že když jednoho na druhém něco štve, má přímo povinnost mu to povědět."
"Není i tohle recept na štěstí?" napadne mě.
"Možná," souhlasí oba. Podle toho, jak dovedou být upřímní a jak dokáží přijímat mínění druhých, prý měří i své kamarády. "Když to v rodinných a přátelských vztazích funguje, účastník debaty si může být jistý, že třeba i tvrdá kritika je vyřčena v dobré vůli. Kritik nechce ublížit - samozřejmě může se mýlit. A nemusí se taky přesně trefit do způsobu," soudí Josef Paleček.
"Ano, forma je občas můj problém," připouští provinile jeho žena. "Ale už se známe natolik, že ten druhý prostě vycítí, jak to ten první vlastně myslí," uzavírá smířlivě malíř.
A takhle to u nich chodí.

Jak vzniká knížka

JP: Třeba takhle: Žena mě potká a říká: "Člověče, jak se tak na tebe dívám, nemohli bychom udělat knížku o hrochovi?"
LP: A on ještě ten den namaloval tak milého malého hrocha, že mě okamžitě chytil za srdce. Postavičku, se kterou se lze s potěšením identifikovat. Tak vznikla obrázková knížka o Tylínovi. Podle ní jsem pak v Československém krátkém filmu natočila animovaný film v české, anglické a německé verzi.
JP: Děláme spolu obrázkové knížky v rozsahu jednoho tiskového archu. Na každé dvoustraně je obrázek. Jsou to většinou autorské příběhy anebo adaptace klasických pohádek. Měli jsme dlouhé období, kdy jsme vydávali víc venku než doma. Libuše začala psát knížky pro děti, když bylo naší Veronice sedm let. Měli jsme tedy doma přímého adresáta. Naše první společná knížka získala francouzskou literární cenu. Vyšla pak ve dvanácti jazycích.
LP: A ještě jedno štěstí nás potrefilo. Náš první a posléze kmenový nakladatel byl výborný člověk a vynikající nakladatel. Jeho zásluhou vyšly naše další knížky v koprodukcích po celém světě.
JP: Vyšly ve 24 zemích. A nejen v Japonsku nebo v Austrálii, ale i rétorománsky nebo v korsičtině. Teď přišlo z Jižní Koreje další vydání knížky, která je na trhu už asi dvanáct let. To člověka potěší. A nedávno nám napsala paní učitelka z japonských hor, že četla s dětmi naši knížku a že se jim moc líbila. Když se člověk z druhého konce světa namáhá sehnat naši adresu a napíše, je to pro mně, jako bych dostal zlatou medaili.

Malíř s barevnou duší

JP: Kde se ve mně berou moje barvy? To netuším. Barvy jsou pro mě důležitým kompozičním a emocionálním prostředkem. Vím, že mám svoje oblíbené barvy - a některé zase skoro nepotřebuji. Nevím čím je to dáno. Snad barevností kraje, kde jsem vyrůstal. Možná je to tím, že jsem venkovské dítě.
LP: Jaké to je, když pod jednou střechou tvoří dvě generace? Je to samozřejmě teď jiné než když byla Veronika dítě, nebo když ještě studovala. Dneska už tu vedle sebe žijeme jako tři dospělé osoby, stojící samostatně na vlastních nohou a za svými názory. Každý z nás je samozřejmě jiný - ale každý z nás dělá nejlíp jak umí to, k čemu tíhne. (Není to asi o moc jiné, než kdyby tu společně žili vzájemně velmi blízcí vrstevníci, kteří se navzájem berou.) My s Josefem Veroničinu práci respektujeme a její osobitost a maximalismus cítíme a obdivujeme. A ona se, myslím, nestydí za to, co děláme my. (Před měsícem našla zajímavou soukromou galerii, sama tátovi uspořádala výstavu, sama ji pověsila a pozvala na ni spoustu svých přátel.)
JP: A minulý rok si našla Libušiny třicet let staré básničky (které tenkrát nemohly vyjít) a vydala je s vlastními ilustracemi. Byl to pro mámu ten nejhezčí dárek, který si mohla vymyslet.
LP: Samozřejmě, že si v těch drobných věcech každodenního soužití lezeme v domě občas vzájemně na nervy. Ale stejně tak bychom asi byli po čase nesnášenliví ke zlozvykům svých kamarádů. (A oni k našim!)
JP: Takže v maličkostech spolu generačně šermujeme, ale v podstatných věcech si rozumíme a podporujeme se.

Není jen jedna cesta

Ještě dlouho jsme si povídali. Dověděla jsem se, že u Palečků se neřídí tím, jestli po tom, co udělají bude poptávka. Od mládí na volné noze, zvykli si brát věci tak, jak je život přináší. Když se nedalo vydávat doma, vycházeli v zahraničí. Když nebyla poptávka po ilustracích, věnoval se Josef Paleček malování a grafickým technikám. Když je člověk vícekolejný, svou cestu si asi vždycky najde.
Potěšili jsme se navzájem zjištěním, že po dlouhých deseti letech fascinace laciným brakem začal řadový český rodič a prarodič hledat na trhu klasickou českou knížku pro děti. A naši nakladatelé ji začínají znovu vydávat. S ilustracemi českých malířů, včetně Josefa Palečka, který patří k té silné generaci, jež se zasloužila o věhlas české dětské knihy 60. a 70. let.
Připravila Naďa Klevisová
Libuše Palečková
První svobodná volba
(Veronice)
Bez stopy vědomí odkud a kam a proč
vypuzen
vyhnán
poutníček přivázaný na provázku.

Zadrž!

Anebo
probůh nezadržuj!

Svým prvním vdechem
svým prvním mimovolným nadechnutím
bereš to na sebe!

Přestřihli šňůru a umyli si ruce.

Křik narozenců
bez viny odsouzených

na doživotí.
Josef Paleček se narodil 25. 2. 1932 v Jihlavě. Studoval na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze u M. Salcmana, C. Boudy a K. Lidického. Do veřejného výtvarného života vstupoval na výstavách mladých v Praze a Brně koncem 50. let a v roce 1960 samostatnou výstavou v pražské galerii Fronta. Volnou tvorbu vystavoval doma i v zahraničí. Za své knihy pro děti získal řadu ocenění doma i ve Francii, Německu, Rakousku, Itálii. Knížky pro děti, jež vznikají za spoluautorství jeho ženy Libuše Palečkové, vycházejí po celém světě. Autor patří k čelným představitelům generace ilustrátorů, která se v 60. a 70. letech zasloužila o věhlas české dětské knihy. Na přelomu let 1994/95 se v Českém muzeu výtvarných umění v Praze konala velká výstava Palečkových prací.