Děda Mráz, anebo Ulgeň?

Děda Mráz, anebo Ulgeň?

Smrku se jako posvátnému stromu klaněli na Altaji a Sibiři už před třemi tisíci let. Ve středu Země prý roste obří smrk, jehož špička sahá až k paláci boha Ulgeně. Legendy ho popisují jako starce s dlouhým bílým vousem oděného ve zdobný plášť.
Turkotatarský vpád do Evropy se u nás všeobecně považuje za vítězství barbarství nad středomořskou antickou civilizací. Attilovo tažení v 5. století znamenalo vrchol výbojů vyspělé stepní říše, jejíž poznatky výraznou měrou ovlivnily a obohatily další vývoj starého kontinentu, prohlašuje naproti tomu moskevský historik Murad Adži ve své nejnovější knize Evropa, Turkotataři a Velká step.
Turkická civilizace vznikla na Altaji, za niž se v té době označovalo území jižní Sibiře od Bajkalského jezera na východě k Pamíru na západě. Objev tavení železné rudy znamenal svého druhu vědeckotechnickou revoluci. Využití železa umožnilo výrazně zvýšit produkci potravin, což vyvolalo nebývalou populační explozi. Osedlání koně pak zásadně změnilo způsob života národa, jemuž ještě před naším letopočtem začalo být v jejich dosavadní vlasti těsno.
Pokusům rozšířit životní prostor na sever, jih a východ příroda příliš nepřála. Úspěch mělo tažení na západ označované jako velké stěhování národů. Během několika staletí osídlili Turkotataři (též Polovci nebo Kumáni) stepi dnešního jižního Ruska a Ukrajinu, pronikli na Balkán a do západní Evropy. Přinesli s sebou víru v jediného boha i znak rovnoramenného kříže, tvrdí Adži, jehož jméno v překladu z turkičtiny označuje právě tento symbol. Původní obyvatelstvo západní i východní Evropy převzalo během asimilace nově příchozích i prvky jejich náboženství a zvyků a transformovalo je i do své věrouky.
Vánoční (v Rusku novoroční) stromek a děda Mráz mají své kořeny v tengriánské víře v jediného boha starých Turkotatarů. Křesťané, jejichž náboženství vzniklo v Palestině, nemohli smrk znát. Jako symbol ho tudíž převzali ze vzdáleného východu. Smrk byl posvátným stromem turkických a sibiřských národů už nejméně před třemi tisíci lety. Jeho uctívání souviselo s prastarým božstvem Jer-su, kterého posléze nahradil jediný bůh Tengri. Adži dokonce tvrdí, že ho začátkem našeho letopočtu převzali křesťané jako Hospodina; toto jméno má turkický původ a bylo prý jednou z pěti forem, jíž se Turkotataři obraceli ke svému bohu.
Jer-su žil ve středu země, v jejím pupku, kde podle legend roste obří smrk, jehož špička sahá k Ulgeňovu domu. Ulgeň, hlavní dobrý bůh s dlouhým bílým vousem, nosil v zimě i v létě zdobený kaftan dlouhý až na zem. Sídlil ve zlatém paláci, odkud řídil běh Slunce a Měsíce.
Když den po dlouhém a velmi těžkém boji vítězil nad nocí a Slunce se poprvé o trochu déle vzešlo na nebe (podle dnešního kalendáře 25. prosince), obraceli se staří Turkotataři k Ulgeňovi s díkůvzdáním za navrácené Slunce. Po nástupu nového božstva dostal tento den název Den zjevení Boha a stal se nejdůležitějším svátkem roku.
Podle starobylé tradice se Ulgeňův strom zdobil, aby modlitby věřících byly vyslyšeny. Lidé věšeli na jeho větve pestré mašle a pod strom přinášeli bohaté dary. Celou noc se tancem oslavovalo vítězství Slunce nad temnotou. Odtud také pramení pověra, jež z hlubin minulosti dorazila až do dnešních časů: Nejtajnější přání, vzpomeneme-li na ně na Štědrý večer, se zcela určitě vyplní...

Vladimír Pick