Monako je daňový ráj pro cizince a sociální zase pro Monačany

Monako je daňový ráj pro cizince a sociální zase pro Monačany

Zatímco se ostatní evropské státy usilovně snaží udržovat podíl cizinců na celkovém počtu obyvatel na co možná nejnižší úrovni, dělá Monako pravý opak. Cizinci jsou tu srdečně vítáni - jen by měli být bohatí. Z celkového počtu 29 972 obyvatel Monaka tvoří cizinci přes 83 procenta. V Monackém knížectví žijí vedle sebe příslušníci celkem 94 národností, aniž by tu kdy vyvstala potřeba lidských řetězů se svíčkami, napsal německý týdeník Stern.

Nejprominentnější skupinou Nemonačanů jsou daňoví uprchlíci, kteří tu vedou svobodný život, nezatížený dědickou daní ani daní z příjmů. Špičkoví sportovci jako Michael Schumacher nebo Severiano Ballesteros, modelky jako Claudia Schifferová nebo hudebníci jako Lorin Maazel ušetří v Monaku spoustu peněz. Své příjmy tu mohou vložit do monacké akciové společnosti, která drtivou většinu peněz vyplácí sobě samé. Ze zbytku pak Monako požaduje spolkovou daň v oficiální výši 35 procent. Poplatník jako Schumacher tak může na dani z příjmů ušetřit ročně milióny marek

K získání monackého povolení k pobytu se musí uchazeč prokázat čistým trestním rejstříkem stejně jako "dostačujícími" příjmy. O výši této "dostatečnosti" rozhoduje kníže Rainier. O určitou "selekci" se však postarají už ceny pozemků v Monaku (až 40 tisíc marek za čtvereční metr). Zámožní azylanti se musejí navíc zavázat k tomu, že budou žít v Monaku šest měsíců v roce. Za důkaz jejich pobytu slouží účty za elektřinu a vodu; vždy se ale najdou ochotní lidé, kteří v příslušném domě občas rozsvítí nebo napustí vanu.

Početně nejsilnější skupinu cizinců (40 procent obyvatelstva) představují takzvané "děti země", k nimž se ovšem Monacké knížectví chová macešsky. Jsou to francouzští státní příslušníci, jejichž předci žili často v Monaku po celé generace. Ti z nich, kteří přišli do Monaka po roce 1957, se však jako jediní netěší zdejší daňové svobodě, nýbrž musejí odvádět daně ve Francii - je to ústupek mocné sousední zemi. Na "děti země", jimž může být stejně jako ostatním cizincům povolení k pobytu a k práci odňato bez udání důvodů, těžce doléhá prudká exploze nájemného, a jejich počet proto neustále klesá.

Monackou státní příslušnost uděluje kníže Rainier velmi šetrně; na své nové poddané povýší ročně maximálně 30 vyvolených. Pravých Monačanů je celkem jen 5070; hodně se toho dělá pro to, aby jejich počet příliš nestoupal. Aby byl člověk od narození monackým státním příslušníkem, je zapotřebí mít monackého otce nebo neprovdanou monackou matku. Anachronický zákon připouští jedinou výjimku, a ta demografickou situaci Monackého knížectví patrně nijak neovlivňuje: dítě neznámých rodičů, narozené v Monaku, získává automaticky monackou státní příslušnost.

Jediná další možnost, jak "ulovit" monacké občanství, je vyhrazena ženám: státní příslušnost získá ta z nich, která se provdá za Monačana, byť by to mělo být jen na jediný týden. Kdo má to štěstí patřit k monackým státním příslušníkům, má vystaráno.

Platí jen čtvrtinovou činži proti cizincům, má přednost při obsazování pracovních míst, je prakticky nepropustitelný a je (podle konkrétní potřeby) od kolébky až po hrob obklopen péčí v podobě stipendií, důchodů, bezplatného stravování, potravinových poukazů, bezplatné lékařské péče a dalších příjemných věcí. Výhody ho provázejí až na onen svět: místo na knížecím hřbitově ho stojí polovinu toho, co za ně zaplatí cizinec.