Rozvrat naší měny během druhé světové války

Rozvrat naší měny během druhé světové války

Padesáté výročí ukončení druhé světové války znovu vyvolává zamyšlení nad historií lidských, materiálních a kulturních obětí, kterými bylo vykoupeno vítězství. Mnohé se přehodnocuje a znovu analyzuje. Neměla by však ustoupit do pozadí i historie devastace měnových poměrů, kterou válka způsobila - a v našem pohledu spíše historie metod, jaké používaly mocenské autority "třetí říše" v českých zemích, aby je hospodářsky vysály. Nanejvýš drasticky se totiž potvrdilo, že právě "přes měnu" a její zneužití je možno nejúčinněji a zdánlivě nenápadně vykořistit obsazenou zemi a zapojit její ekonomické řízení do vlastních zájmů.

Nápor na ovládnutí naší měny šel promyšleně už od prvních dnů po mnichovském rozhodnutí koncem září 1938 - od drancování zlaté a devizové rezervy, přes devizový kurs až k inflačnímu zatížení celého českého hospodářství ve prospěch říše.

Tah na zlaté rezervy

Už nebezpečí, které začalo přicházet v polovině třicátých let z tehdejšího Německa, vyvolalo řadu ochranných opatření v devizovém hospodářství, samozřejmě i v ochraně zlatých rezerv Národní banky. Její vedení - za guvernéra Karla Engliše - provádělo dislokační přesuny zlata převedením jeho podstatné části do ciziny. Je to zřejmé i z výkazu o jejich uložení podle stavu k 15. září 1938, tedy dva týdny před mnichovským diktátem a rozpadem Československa (podle zprávy devizového odboru Národní banky pro zasedání bankovní rady).

Mnichovské rozhodnutí bylo vítanou příležitostí k tažení na zlatou zásobu Národní banky československé, která svou pev- nou měnovou politikou vytvořila z československé koruny jednu z předních a žádaných evropských měn. V zabraném pohraničí byly staženy československé peníze za 2874 miliónů Kč (z toho připadalo 1251 miliónů Kč na bankovky, zbytek na státovky a mince) a byly nahrazeny říšskými markami - v poměru 1 RM za 8,33 Kč. A Říšská banka přišla ihned s neslýchaným požadavkem, aby jí byla výše staženého oběživa plně nahrazena, protože prý představuje "nárok sudetského obyvatelstva proti československému hospodářství, do něhož Němci svou prací přispívali". Tvrdila dokonce, že by měl být tento nárok uhrazen plně ve zlatu a devizách. Vědomě se přehlížel fakt, že proti našemu oběživu v zabraném území byly velké materiálové hodnoty.

Po dlouhých jednáních se posléze podařilo prosadit stanovisko, že z československé měnové rezervy by měla být přenechána nanejvýš část odpovídající zlatému krytí bankovek, nikoliv státovek. Z Berlína pak přišel ke konci února 1939 do Prahy ultimativní požadavek, aby bylo vydáno zlato za 466 miliónů Kč a devizy za 15 miliónů Kč. "Dohoda" byla podepsána 4. března 1939 a na Říšskou banku bylo převedeno vynucené zlato - z části deponované v zahraničí - v několika dnech ještě před okupací zbytku českých zemí. Šlo zhruba o 14 tun zlata.

Krátce po Mnichovu - 6. října 1938 bylo Slovensko prohlášeno autonomním a 22. listopadu 1938 byly vydány ústavní zákony č. 299/1938 a 328/1938 Sb., o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vzniklo období tzv. druhé republiky. A v návaznosti na to bylo vládním nařízením z 27. ledna 1939 (č. 16/1939 Sb.) označení československé koruny - "Kč" změněno na "korunu - K". Bylo to však velmi krátké období. V Bratislavě byl 14. března 1939 vyhlášen Slovenský stát a 15. března 1939 byl zbytek českých zemí obsazen jako protektorát Čechy a Morava. Vzniklo i nové peněžní uspořádání, kterého dokázala okupační moc využít dokonale pro své zájmy.

Hned v první dny okupace byl dosazen do vedení Národní banky pro Čechy a Moravu (tak byla podle vl. nař. 96/1939 Sb. přejmenována naše centrální banka) zvláštní zmocněnec Německé říšské banky, a to prakticky s absolutní pravomocí. Jeho prioritním zájmem bylo samozřejmě zlato. Už 18. března 1939 vydal příkaz, aby naše zlato uložené prostřednictvím Banky pro mezinárodní platy v Basileji u Anglické banky v Londýně bylo převedeno na účet Říšské banky. Převod byl proveden už 24. března 1939 a šlo o 23,087 tuny zlata. Proč tehdy Anglická banka realizovala tento vynucený převod, bylo později předmětem kontroverzí.

K dalšímu drancování zlata došlo v červnu 1940, kdy říšský protektor Neurath dal příkaz, aby veškeré zlato z Prahy bylo předáno do Říšské banky. Podle tohoto příkazu bylo 12. června 1940 odvlečeno ve 105 bednách 6,376 tuny zlata do Berlína; s ním byla uloupena i cenná numizmatická sbírka zlatých mincí.

Na podzim 1940 to pak bylo dalších 1,009 tuny zlata ze zásob devizově autonomních firem (Škodovky a Zbrojovky). Mimoto bylo plynule "prodáváno" Říšské bance zlato na krytí našich závazků vůči říši. Jen za první rok okupace to bylo 12,58 tuny zlata.

Podhodnocený kurs a vynucená emise

Dnem okupace - 15. března 1939 - přestala být koruna samostatnou měnou, stala se fakticky - po zavedení tzv. celní unie s říší od 1. října 1940 - i právně nominálním zlomkem říšské marky v poměru 1 RM = 10 korun. Toto opatření především nereálně podhodnotilo korunu a znamenalo, že celá okupační armáda, policie, úřednictvo i němečtí občané dostávali za své marky více korun, než jaký byl reálný kurs, tj. asi 6 až 7 korun za marku.

Na celém území protektorátu musela být tato podhodnocená marka přijímána, dostávala se z oběhu do pokladen Národní banky, která je však nesměla vydávat znovu do oběhu, ale vyměňovat za koruny a odvádět je Říšské bance do Berlína - bez jakékoliv protihodnoty! - a tam byly připisovány ve prospěch Národní bance na zvláštním tzv. zatímním účtu (Interimkonto) jako pohledávka vůči Říšské bance. Tímto způsobem dosahovali Němci toho, že zboží, které se u nás nakupovalo za marky, bylo placeno typicky inflační emisí nových korun. Na konci války bylo na "zatímním účtu" v Berlíně marek za více než 15 miliard korun; mimoto v pokladnách Národní banky zůstalo ještě marek za 1,4 miliardy korun. Byla to tedy v podstatě fiktivní pohledávka a jako taková jeden z reálných zdrojů inflace.

Obdobně byly "financovány" dodávky našeho průmyslu a zemědělství do říše. Platby za toto zboží se prováděly tím způsobem, že dodavatel obdržel koruny, které byly vedeny jako pohledávka Národní banky vůči říši na zvláštním žirovém účtu v Berlíně. Aktivní saldo na tomto účtu dosáhlo na konci války téměř 58 mi- liard korun - tedy částky, která u nás byla dána do oběhu za zboží, které šlo bez protihodnoty ve prospěch okupační moci.

Originální metodou byl i tzv. matrikulární příspěvek. Na jeho zavedení se "dohodl" v březnu 1940 říšský protektor s protektorátní vládou a byl určen velmi mlhavě na krytí "všeobecných nákladů říše". Byl také interpretován jako určitý poplatek za "ochranu", kterou nám říše poskytuje tím, že jsme ušetřeni účasti na jejím boji za novou Evropu. Výše matrikulárního pří- spěvku byla určována pro každý rok zvláštními výnosy říšského protektora, a to ve stále stoupající výši. Na rok 1940 to byly 3 miliardy Kč, ale na rok 1945 už 15 miliard Kč celkem 53,5 miliard Kč.

A takových stejně rafinovaných jako účinných metod bylo více. Měnový výsledek byl ovšem zdrcující. Stav korunového oběživa - v protektorátu na konci dubna 1945 dosáhl výše 96 miliardy korun (na konci roku 1938 za celé Česko-Slovensko byl 14 miliard korun); stav úsporných vkladů v českých zemích v září 1945 byl 98 miliard korun (na konci roku 1939 v českých zemích 33 miliard korun); spotřebitelské ceny se zvýšily - přes tvrdou cenovou regulaci - o 63 procenta atd. V procesu s K. H. Frankem - zastupujícím říšským protektorem a hlavním představitelem nacistického násilí u nás - byly měnové škody způsobené našemu hospodářství jen na území českých zemí odhadnuty částkou 135 miliard Kč (národní důchod Československa v roce 1937 se odhadoval na 67 miliard Kč).

K tomu ještě přistupovala nebývalá mozaika měn, které obíhaly na konci války na území svobodného Československa. Byly to především "protektorátní" koruny na území Čech, Moravy a Slezska, slovenské koruny na území bývalého slovenského státu, říšsko-německé marky v sudetské oblasti zabrané Německem po Mnichovu 1938, polské zloté a maďarské pengö v oblastech zabraných v roce 1938 ze strany Polska a Maďarska, dále marky Spojeneckých armád v pohraničním území, které osvobozovaly, a konečně korunové po- ukázky východní armády postupující na Slovensku. Byl to prostě peněžní chaos.

Měnový vývoj ve slovenském státě

A pokud jde o měnový vývoj ve slovenském státě, byl jiný než v tzv. protektorátě. Jeho hospodářství bylo devizově odděleno od Německa a prožívalo až do roku 1943 hospodářskou konjunkturu, jejímž hlavním faktorem byl export, když slovenské výrobky pronikaly v důsledku válečných událostí na trhy, na kterých by se jindy sotva uplatnily. Z toho důvodu nalezl slovenský průmysl velmi dobrý odbyt i na domácím trhu, když dovoz klesal. Dalekosáhlému vykořisťování slovenského hospodářství ze strany válčícího Německa bránilo v prvních letech i to, že nebylo tak soustředěné a organizačně tak ovladatelné, jako tomu bylo v českých zemích.

Slovensko se ihned po 14. břez- nu 1939 měnově osamostatnilo (vl. nař. 45/1939 Sl. z.) a byla zavedena koruna slovenská Ks. Ve slovenském státě nemusela být říšská marka přijímána jako platidlo a netvořila podklad pro krytí korunového oběživa; slovenská koruna a marka byly ve vzájemném devizovém vztahu. Oficiální kurs byl 1 RM = 11,628 Ks, tedy proti českým zemím ještě nepříznivější, což umožnilo snadno vysávat slovenské hospodářství, které bylo odkázáno v obchodních stycích převážně na říšské území včetně protektorátu.

Placení probíhalo přes clearing, jehož saldo se v prvních letech dostávalo vůči slovenskému státu do pasíva, které do roku 1943 mělo mírně vzestupný trend a dosáhlo 4,1 miliardy Ks, ale pak prudce vzrostlo až na 17 miliard Ks na konci války. To byl jasný inflační faktor, k němuž zejména od roku 1944 přistoupily i další. Tento zlom byl patrný z vývoje oběživa: ke konci dubna 1939 byl jeho stav 1,2 miliardy Ks, na konci roku 1943 už 4,1 miliardy Ks, ale za další jeden rok už 8,6 miliardy Ks. Stav úsporných vkladů se zvýšil z 2,9 miliardy Ks z konce roku 1939 na 4,8 miliardy koncem roku 1944. Inflace tedy měla odlišný průběh a mírnější progresi než v protektorátě.

Složitá náprava měny

Právní a mezinárodněpolitická kontinuita Československa byla v době nesvobody zachována státním zřízením v zahraničí. Orgány a instituce tohoto zřízení, jehož sídlo bylo pod prezidentským vedením Edvarda Beneše ve Velké Británii, připravovaly obnovu rozvráceného hospodářství v osvobozené zemi. Měnová reforma byla svěřena ministerstvu financí londýnské emigrantské vlády, v jehož čele byl zpočátku E. Outrata a později L. Feierabend.

Už koncem roku 1941 začaly konkrétní přípravy za pomoci Currency Commission britské vlády a v březnu 1942 byl dokončen plán na tisk nových poválečných československých peněz. Uvažovalo se i s ražbou mincí v USA, ta se však neuskutečnila. Plán vycházel z předválečných poměrů; počítalo se asi s 13 miliardami Kč v oběhu. Tisk byl zadán třem anglickým tiskárnám, a to Thomas de la Rue, Waterlow a Bradbury. Autoři využili nejrůznějších dostupných pomůcek, aby výtvarná stránka peněz měla odpovídající úroveň. Peníze byly vytištěny v poměrně krátké době a už v dubnu 1943 uskladněny v 3771 bednách a v druhé polovině září 1945 dopraveny letecky do Prahy.

Zásadním reformním opatřením byl dekret prezidenta republiky z 19. října 1945 (č. 91 Sb.), který - počínaje dnem 1. listopadu 1945 - zavedl na celém území Československa měnovou jednotku: korunu československou - Kčs. Dále to byla vyhláška ministra financí z 20. října 1945 o nových platidlech a dekret prezidenta republiky z 23. října 1945 o přihlášení vkladů a jiných peněžních pohledávek, životních pojistek a cenných papírů.

Tehdy byly zablokovány - "vázány" peněžní hotovosti a všechny peněžní vklady, pojistky a cenné papíry. Šlo celkem o 256 miliard Kč. Začínalo se tedy úplně znova, dokonalou repudiací dřívějších peněz a všech jejich forem. Nové peníze byly vydávány do oběhu tak, že každému, kdo složil staré peníze na "vázané vklady", bylo dáno výměnou pouze 500 Kčs na osobu; podnikům a přesně určeným organizacím byly uvolněny peněžní prostředky na jejich první provozní potřeby ve zvláštním uvolňovacím řízení. Do oběhu tak přišlo 19 miliard Kčs.

Tak začalo poválečné peněžní hospodářství a nová měnová politika. Trvaly však neuvěřitelně krátkou dobu. Přišel únor 1948 a peněžní reforma v roce 1953.

František Vencovský,

katedra měnové politiky

Vysoké školy ekonomické v Praze