Světové telekomunikační společnosti, jejich správa a řízení

Světové telekomunikační společnosti, jejich správa a řízení

[*] Omezování zahraničních investic a posun k liberalizačním opatřením

Mezi rozhodující telekomunikační velmoci patří USA, Japonsko, Německo, Francie a Velká Británie. Prvých pět největších telekomunikačních společností se podle obratu za rok 1993 zařadilo do tohoto pořadí:

Na dalších místech jsou GTE USA, Stet Itálie, BCE Kanada, Bell South USA, SIP Itálie aj.

Vlastnické vztahy

Telekomunikace patří z hlediska národních zájmů mezi tzv. citlivá odvětví (vedle bankovnictví, pojišťovnictví, dopravy, energie, informací pro veřejnost), u nichž se ve vztahu k zahraničnímu vlastnictví často uplatňují různá omezení. Představu o těchto omezeních za 24 průmyslově nejvyspělejších zemí světa můžeme získat z tabulky publikované v 500stránkové publikaci "World Investment Report" (United Nations, 1994). Omezení spočívají buď v určitém procentním limitování zahraničního vlastnictví, v uplatnění reciprocity, nebo ve vyloučení zahraničního vlastnictví vůbec. U telekomunikací platí u všech uvedených 24 států buď limitování nebo vyloučení. Pod limitováním se pro vstup zahraničního kapitálu rozumí i složité povolovací řízení (licence).

Spojené státy

Zahraniční vlastnictví je omezeno na federální úrovni v oblastech, v nichž může být ohrožena národní bezpečnost a jiné životní zájmy. Federální zákon neklade požadavky na státní občanství u investic v komunálních oblastech včetně telefonu a telegrafu. Cizí účast v telekomunikacích však zakazuje řada států.

"Zahraniční investice do dopravy, vysílání rozhlasem a televizí a do sektoru veřejných podniků jsou omezeny. Zahraniční vlastnictví je zpravidla limitováno do 25 % akcií nacházejících se v oběhu, ale v některých případech může být limit nižší..." (Guide to Custody in World Markets, 1994). U největšího světového obra AT & T vyplývá ze jmenovitého seznamu rady ředitelů a výkonného managementu, že v ní není ani jeden cizinec.

Japonsko

Druhá světová velmoc se vyznačuje tím, že její přímé zahraniční investice vysoce převyšují přijímané. Tak např. v roce 1992 činil jejich stav v zahraničí 248 miliard dolarů a doma přijaté přímé zahraniční investice jen 16 miliard dolarů. Studie autora "Řízení a vlastnictví akciových společností se zaměřením na Německo a USA" (VŠE Praha, leden 1995) potvrdila, že podíl zahraničních investorů na vybraném souboru japonských společností činil jen 4,6 % z celkového počtu akcií (základního kapitálu).

Vlastnictví japonských společností ve vztahu k zahraničním investorům není až na výjimky právně omezeno. K výjimkám např. patří maximální limit 20 % zahraničního vlastnictví právě u mamutích telekomunikačních společností Nippon Telephone and Telegraph a Kokkusai Denshin Denwa Co. (KDD; největší japonská mezinárodní telekomunikační společnost). K dalším výjimkám patří limit 33 % zahraničního vlastnictví u Tokyo Broadcasting System Inc., Nippon Television Network Corporation aj. Zmíněných limitů se při tom zdaleka nedosahuje.

V roce 1993 započal v Japonsku proces určité deregulace (liberalizace) ekonomiky. V článku Regulátory udržují přísnou kontrolu vydaném ve Financial Times v říjnu 1993 se říká, že navzdory širokému hnutí směrem k deregulaci, je regulace telekomunikačního odvětví Japonska velmi přísná a je málo známek, že se změní. Telekomunikace se považují za provozovatele veřejných služeb, tzn. že jejich hlavním cílem není dosažení co nejvyššího zisku.

Německo

Privatizace telekomunikací je součástí celkové poštovní reformy, zaměřené na přeměnu dosavadní autonomní hospodářské jednotky se zvláštním jměním bez právní subjektivity na podniky s veřejnoprávní formou (akciové společnosti) a právní subjektivitou. Poněvadž se jedná o citlivý sektor (obdobně jako u železnice, silniční sítě aj.) z hlediska zajištění národních zájmů, muselo realizaci reformy předcházet schválení změny ústavy.

Krátce po změně ústavy byl vydán rozsáhlý střechový zákon o novém uspořádání poštovnictví a telekomunikací (Gesetz zur Neuordnung des Postwesens und Der Telekommunikation). Ten zahrnuje zákon o holdingu, zákon o nositelích zákonného sociálního pojištění v oblasti dřívější Německé spolkové pošty, zákon o přeměně podniků Německé spolkové pošty na Deutsche Post AG, Deutsche Postbank AG a Deutsche Telekom AG, zákon o osobních právech zaměstnanců dřívější Německé spolkové pošty aj. Zákon vstoupil v platnost k 1. 1. 1995 a k témuž datu vznikly další tři uvedené společnosti. Akcie tří zmíněných společností spravuje ve prospěch Spolkové republiky Německo holding "Bundesanstalt für Post und Telekommunikation". Jde o ústav veřejného práva s právní subjektivitou. Jeho orgány jsou představenstvo a správní rada.

Prodej akcií Telekom AG se uskuteční v roce 1996. Základní kapitál činí deset miliard marek a je rozdělen do akcií se jmenovitou hodnotu 50 marek. Představenstvo může v průběhu pěti let zvýšit základní kapitál o polovinu, tj. o pět miliard marek. Uvažovaná uváděcí burzovní cena při prodeji akcií v roce 1996 bude asi sto marek (Frankfurter Allgemeine Zeitung). Akcie by se měly prodávat přibližně za dvojnásobek nominální hodnoty.

V roce 1996 se má umístit na burze asi za 15 miliard marek akcií s tím, že zhruba 60 % jich připadne na Německo a 40 % na nejrůznější části světa. Za tím účelem bylo vytvořeno několik bankovních konsorcií: vrcholové pro Německo a dále Velkou Británii, Ameriku, ostatní Evropu a Asii. K umístění akcií v Německu má sloužit kampaň na podporu zájmu o zaměstnanecké a občanské akcie (drobných investorů včetně domácností). Lze předpokládat, že stát bude chtít vlastnit 50 % plus něco akcií.

Francie

Z hlediska vlastnictví existují ve Francii dva rozlišné typy přímých zahraničních investic. U prvého zůstává vlastnictví převážně v domácích rukou a u druhého nikoliv. Cílem je mj. získat co nejvíce prostředků, které by napomohly snížit rozpočtový schodek a státní dluh. Velký počet akcií by měli získat individuální investoři, a to za výhodných podmínek. K těmto investorům patří i zaměstnanci podniku. Převažující část má připadnout především francouzským institucionálním investorům (banky, pojišťovny, jiné domácí podniky), které představují tzv. pevné jádro, u kterého se předpokládá, že bude akcie držet dlouhodobě.

U významných privatizovaných podniků uplatnila francouzská vláda instituci zlaté akcie, která je vybavena ze strany vlády zvláštními právy (např. u největší privatizované společnosti Elf Aquitaine - zpracování ropy). V automobilce Renault si vláda pod tlakem odborů ponechala nadpoloviční kapitálový podíl. "Francouzské reprivatizované koncerny nadále zůstávají pod státním vlivem," píše se v listech Allgemeine Zeitung (leden 1994) a Handelsblatt (listopad 1994).

Společnost France Télécom, kontrolující monopolní trh ve sféře komunikací, není na listině 21 privatizovaných koncernů. Zůstává zatím plně ve státním vlastnictví. Uvažuje se o tom změnit ho na soukromou firmu v podobě akciové společnosti, v níž by si stát zachoval majoritní balík akcií.

Velká Británie

K překonání nedůvěry přispěla úspěšná privatizace British Telecom v roce 1994 s prodejem akcií za více než čtyři miliardy liber. Poptávka byla devětkrát vyšší než nabídka. Akcie vlastní společnosti si koupilo 96 % zaměstnanců. Teoreticky bylo možné privatizovat prodejem akcií velkým institucionálním investorům. Rozptyl vlastnictví byl však integrální částí privatizační politiky.

Vláda má možnost chránit státní zájmy v průmyslu bez toho, že by ho vlastnila, využitím legislativy a tzv. zvláštní akcie. Tak např. u společnosti Amersham International jí zvláštní akcie (special share) dává právo zabránit jakémukoliv jednotlivci nebo skupině získat více než 15 % akcií s hlasovacím právem. Dále jí dává právo veta v případě jakékoliv dispozice majetkem nebo dobrovolného uzavření společnosti.

Čtyři hlavní privatizované sektory veřejných služeb, telekomunikace, plyn, voda a elektřina, působí na základě licencí kontrolovaných tzv. regulátory (strážci), jmenovanými vládou, ale jinak nezávislými. Cílem je chránit spotřebitele. Tak např. licence zavazuje British Telecom poskytovat tzv. 999 emergence service (služba v případě mimořádných událostí) a udržovat veřejné telefony i v neekonomických venkovských oblastech. Ostrý konflikt při privatizaci British Telecom se týkal prémií (bonusů) poskytovaných malým akcionářům. Zvýhodnění spočívalo v tom, že pečlivě definovaná kategorie malých akcionářů dostala jako bonus, tj. zdarma, dalších 10 % akcií k původně zakoupenému počtu, pokud vlastnila akcie alespoň po tři roky.

V průběhu celého privatizačního programu se používalo zvláštního opatření k podnícení zájmu o zaměstnanecké akcie: zpravidla limitovaný počet akcií zdarma plus jejich garantovaný počet, který bylo možno koupit. Přímými vlastníky akcií se stalo téměř 11 miliónů lidí.

Liberalizace v EU

Stanovený termín pro liberalizaci je 1. 1. 1998. Největšími zastánci liberalizace a jejího případného urychlení jsou Velká Británie, Německo, Francie a Nizozemsko. Naproti tomu státy jako Belgie, Portugalsko, Španělsko, Řecko a Rakousko argumentují tím, že nejsou ještě připraveny na liberalizaci a s ní spojenou konkurenci. Argumentací ve prospěch liberalizace je, že konkurenceschopnost evropského průmyslu má spočívat v efektivních, levných a pokrokových telekomunikačních službách, které zatím zaostávají za tím, co se nabízí v USA nebo v Japonsku.

LADISLAV MACHOŇ, VLADIMĺR BRABEC

Společnost země obrat v počet pra- zisk nebo

mil. marek covníků ztráta (-)

1. AT and T USA 111 103 308 700 - 6 277

2. Nippon T and T Jap. 101 953 242 300 765

3. Deutsche Telecom Něm. 58 988 231 200 - 2 874

4. France Télécom Fr. 37 071 154 500 1 402

5. British Telecom VB 33 967 165 300 4 389