Rizika bank při obchodování s cennými papíry

Rizika bank při obchodování s cennými papíry

Banky patří standardně mezi aktivní obchodníky s cennými papíry (také v ČR mají téměř všechny banky licenci, která jim v různé míře umožňuje provádění těchto činností). Obchody s cennými papíry však obvykle všude podléhají silné regulaci příslušných regulatorních institucí, a to jak ve státech s univerzálním, tak i se specializovaným bankovnictvím, a to nejméně ze dvou důvodů. Jednak proto, že banky jsou svým způsobem specifické instituce, jednak proto, že obchodování s cennými papíry je činnost mimořádně riziková.

Specifičnost bankovních institucí spočívá v tom, že hospodaří se svěřenými prostředky vkladatelů, jejichž objem obvykle mnohonásobně převyšuje výši vlastního kapitálu banky. Vysoký poměr cizích prostředků k vlastním zdrojům, typický pro banky, by pro nebankovní instituci znamenal značné předlužení a její činnost by se stala velmi rizikovou. U bankovních institucí je tento princip hospodaření tolerován, ovšem vzhledem k nutnosti zabezpečit vklady veřejnosti jsou banky ve svých činnostech značně omezovány ve srovnání např. s investičními společnostmi, fondy apod. Rizikovost bankovních činností a ochrana vkladatelů je také hlavním důvodem existence bankovního dohledu. Bylo by však chybné považovat bankovní dohled za instituci odpovědnou za eliminaci rizik souvisejících s poskytováním bankovních služeb, tuto odpovědnost nesou společně akcionáři a management banky. Bankovní dohled se však prostřednictvím svých obezřetnostních opatření snaží eliminovat extrémně rizikové chování a napomáhat udržování rizik na přijatelné úrovni. Problém rizikovosti obchodů s cennými papíry je v současné době velmi aktuální a zaslouží si zvláštní pozornost.

Obchody na cizí a vlastní účet

Z hlediska rizikovosti je třeba oddělit obchody prováděné bankou na cizí účet od těch, které banka provádí na účet vlastní.

Obchodování banky s cennými papíry na cizí účet je relativně nejméně rizikovou činností. Banka zde vlastně vystupuje v roli zprostředkovatele pro zákazníka, který má zájem o nákup nebo prodej určitého cenného papíru. V případě nákupu banka za jistý poplatek zabezpečí nákup cenného papíru na organizovaném kapitálovém trhu proti záloze složené na účet zákazníkem a po vy-účtování transakce zajistí převod nakoupeného cenného papíru na účet zákazníka. Banka zde tedy operuje s penězi druhých a tyto peníze musí mít pro provedení transakce k dispozici. Stejně jednoduše banka postupuje i v případě prodeje. Jediné riziko, které v těchto případech banka postupuje, je riziko spojené s přesností a správností vypořádání obchodu, tedy riziko, které obvykle nazýváme rizikem operačním.

Podstatně rizikovější jsou však obchody prováděné na vlastní účet banky. Banka může získat akcie subjektu různými způsoby, např. nákupem na organizovaném trhu, na základě kapitalizace dluhu, kdy banka vymění pohledávku za subjektem neschopným splácet své závazky za odpovídající počet jeho akcií (debt equity swap), jako důsledek propadnutí zástavy, kdy banka přijala akcie jako záruku za úvěr, mohou jí zbýt akcie zákazníka při jejich umisťování na trhu při upisování kapitálu (underwriting) apod.

Z hlediska rizikovosti je také důležité, jaké záměry má banka s těmito akciemi do budoucna. V zásadě rozlišujeme dva případy. Jednak může banka nabýt akcie s cílem jejich dalšího prodeje (při těchto tzv. portfoliových investicích vystupuje banka v roli spekulanta), jednak může nabývat cenné papíry s cílem jejich dlouhodobého držení a získání vlivu na rozhodování a řízení subjektu (tzv. majetková nebo strategická účast banky v podniku). Pro přehlednost a jednoduchost však nebudeme v následujícím striktně rozlišovat mezi těmito dvěma možnými cíli.

Rizika obchodování

Při zamyšlení nad otázkou rizikovosti obchodování s cennými papíry je třeba vycházet z toho, že majetkové cenné papíry jsou v zásadě aktiva poskytující proměnlivé výnosy a tato aktiva bývají obvykle financována pasívy a fixním výnosem. Tato skutečnost má řadu zřejmých následků.

Přijme-li banka vklad nebo získá-li zdroje emisí obligací, zavazuje se obvykle platit vkladateli nebo vlastníkovi obligace pevně stanovený úrok. Použije-li banka takto získaných zdrojů k financování nákupu majetkových cenných papírů, vystavuje se riziku, že výnosy z těchto aktiv (vzhledem k nemožnosti ovlivnění jejich výše) nepokryjí náklady na splacení jejich závazků vůči vkladatelům. V takovém případě se dostává do situace, kdy musí hledat další zdroje na zaplacení úroků. Jednou z možností je samozřejmě také prodej cenných papírů.

Protože hodnota akcií je určena jako diskontovaná hodnota jejich očekávaných výnosů v budoucnosti, jejich cena neustále kolísá podle očekávání účastníků trhu s ohledem na to, jakých výsledků bude podnik (emitent těchto akcií) schopen dosáhnout v příštích letech a s ohledem na prognózy úrokových sazeb v budoucnosti. Cena akcií na trhu se sice v zásadě odvíjí od jejich hodnoty, ale je ovlivňována i nabídkou a poptávkou.

Důsledkem souvisejícím s kolísáním cen akcií na trhu je nezbytnost účtování o nich v aktuálních, tedy tržních cenách. Tento požadavek je diktován základním účetním principem vylučujícím účtovat o aktivech ve vyšších cenách, než jsou ceny tržní, aby nedocházelo ke zkreslování reálné situace banky. Obchodování s akciemi je tedy spojeno s rizikem přiznávání ztrát v případě, kdy dojde ke snížení jejich cen. S tím samozřejmě souvisí nutnost tvorby zdrojů k pokrývání vznikajících ztrát, což pro banku může představovat snížení disponibilního zisku.

Významným problémem je také problém likvidity jednotlivých emisí akcií, tedy otázka, zdali se bance podaří, v případě prodeje velkého balíku akcií v jednom okamžiku nebo v relativně krátkém časovém intervalu, dosáhnout toho, aby jejich prodejní cena neklesla pod úroveň účetní, tedy tržní ceny.

Změna ceny akcií (často nazývaná cenovým rizikem) je výsledkem působení tzv. tržního rizika a tzv. specifického cenového rizika podniku. Tržní riziko představuje riziko poklesu cen akcií na burze či jiném kapitálovém trhu v důsledku změn úrokových sazeb nebo v důsledku kolísavosti zájmu investorů k investicím do akcií. Například růst úrokových sazeb způsobuje pokles poptávky po akciích, a tedy i pokles jejich cen. Jestliže se očekává, že podniky budou obecně produkovat menší zisk z důvodu např. vše-obecné deprese ekonomiky, povede to ke stejnému výsledku. Pokles cen akcií v důsledku takových příčin představuje typický příklad tržního rizika. Specifické cenové riziko podniku představuje riziko poklesu ceny jeho akcií v důsledku očekávané nižší prosperity tohoto konkrétního podniku.

Velikost potenciální ztráty hodnoty portfolia akcií je rovna součinu pořizovací hodnoty portfolia a změny ceny tohoto portfolia vyjádřené v procentech pořizovací ceny (tzv. delta ekvivalent ceny).

Je zřejmé, že banka nemůže ovlivnit delta ekvivalent ceny portfolia. Má proto možnost ovlivnit potenciální ztrátu pouze limitováním jeho pořizovací ceny, jinými slovy limitováním celkového objemu portfolia.

Každá banka by s ohledem na svoje závazky vůči vkladatelům měla být schopna svojí kapacitou (rozuměj ze svých vlastních zdrojů) pokrýt jakékoli předvídatelné ztráty, které mohou vzniknout jako důsledek její činnosti. Z toho vyplývá požadavek určit limit představující horní hranici pro poměr celkové hodnoty portfolia majetkových cenných papírů k vlastním zdrojům banky.

Limity a omezení

Zákon o bankách stanoví základní mantinely obezřetnosti ve vztahu k nákupu majetkových cenných papírů. V příslušném paragrafu zákona je bankám bez předchozího souhlasu ČNB zakázáno nabývat akcie nebo podílové účasti, které ve svém souhrnu činí více než 10 procent základního jmění právnické osoby, která není bankou, přičemž tyto majetkové účasti nesmí ve svém úhrnu převyšovat 25 procent kapitálu a rezerv banky. Uvedené limity se však nevztahují na nabývání majetkových účastí v případech, že se jimi buď splácí poskytnutý úvěr (v takovém případě je banka povinna odprodat tyto účasti do dvou let), nebo jsou určeny k dalšímu prodeji třetím osobám.

Kromě omezení stanovených v zákoně je tato činnost bank rovněž regulována Opatřením ČNB o úvěrové angažovanosti. Toto opatření stručně a zjednodušeně řečeno zakazuje bankám vytvářet příliš velkou angažovanost vůči jedinému subjektu (do angažovanosti v tomto smyslu započítáváme kromě např. pohledávek také hodnotu majetkových cenných papírů emitovaných tímto subjektem). V případě nebankovních subjektů je limit 25 procent a v případě bank 80 procent kapitálu banky (od 1. 1. 1996 125 procent). Výjimečné překročení všech stanovených limitů podléhá předchozímu souhlasu ČNB, která v tomto ohledu vystupuje velmi konzervativně.

Důvodem zavedení limitů bankovních obchodů s cennými papíry je snaha zabránit rozšiřování nezdravých angažovaností, globálně omezovat tržní riziko bank a orientovat jejich pozornost na obezřetné provozování typicky bankovních činností. Je třeba otevřeně konstatovat, že správa velkých majetkových účastí vyžaduje spoustu času, zkušeností a velmi konkrétních znalostí. Obecně lze říci, že čím větší je majetková účast, tím více pozornosti jí musíme věnovat, což ve svém důsledku může znamenat, že management banky bude věnovat více času práci v orgánech dané společnosti než řízení vlastní banky. Toto štěpení sil a zájmů vedoucích pracovníků banky může vést k vážným problémům v obou institucích.

V případě, že banka vykonává kontrolní vliv v jiné společnosti, je třeba mít na mysli, že tato skutečnost může být spojena s rizikem ztrát převyšujícím ve svém důsledku vlastní náklady na pořízení akcií této společnosti. Tento typ rizika existuje bez ohledu na to, zda se jedná o kontrolní vliv banky v jiné bance, v instituci poskytující finanční služby nebo v jakémkoli jiném podniku. I když z právního hlediska nelze závazky dceřiné společnosti považovat za závazky mateřské banky, mohou nastat situace, kdy je pro banku velmi těžké distancovat se od krachujícího podniku a dokázat, že za něj nenese žádnou odpovědnost. Takové momenty nastávají často v případech, kdy věřitelé kolabujícího podniku jsou jiné banky nebo jiné subjekty schopné dostat danou banku pod určitý tlak. To se opět prokázalo při nedávném kolapsu banky Barings PLC způsobeném ve skutečnosti krachem její dceřiné společnosti Baring Securities Ltd. operující na Dálném východě.

Závěrem je třeba říci, že investiční činnost je obecně, ve srovnání s typicky bankovními činnostmi, rizikovější, a proto také obvykle přináší vyšší zisky. Nicméně i při této činnosti jsou stejně jako při ostatních činnostech bank nežádoucí jakékoli excesy, které by mohly vést k růstu rizika. Například proti změně orientace banky směrem k investiční činnosti nelze sice v zásadě nic namítat (i když taková změna jistě rizikovost banky nesníží), ale je žádoucí, aby taková změna orientace a strategie banky byla důkladně promyšlena a dobře připravena. V tak závažné otázce je třeba, aby akcionáři byli zajedno s managementem banky a aby o chystané změně byla informována nejenom ČNB, ale také veřejnost, aby vkladatelé měli možnost sami posoudit, zda banka orientovaná svou činností na investování je právě tou institucí, které chtějí svěřit svoje vklady.

PAVEL VACEK,

Česká národní banka