Býčí skála pořád tajemná

Býčí skála pořád tajemná

Proti nám něco skákalo. V úzkém kuželu světla se mihalo něco. Blížilo se to vodou Jedovnického potoka. Můj jinak nelekavý syn mi po letech stiskl ruku. I já strnul...

"Žába," pravil Radek Hýsek klidně. "Chce na světlo. Bůh ví, jak dlouho tady už je."

Ubohá kreatura vyskočila synovi až ke krku. Cpala se ke světlu. Vzali jsme ji do kapsy a později venku pustili. Stalo se v nitru Býčí skály v Moravském krasu, tak dva kilometry od vchodu.

Býčí skála je prostoupená. Místa, která byla celé věky skrytá pod zemí, dnes nesou názvy jako Prolomená skála, Proplavaná skála, Potápěčský sifón. Kupodivu jen málo osobních jmen. Jeskyňáři jsou tiší a skromní. Jejich názvy popisují stav, často s velkou fantazií, nebo popisují jejich práci. Prolomenou skálu skutečně prolomili štolou ve stovkách hodin tvrdé dřiny, aby se dostali o kus dál. Proplavanou skálu jako první proplavali jeskyňáři-potápěči, aby jako první položili nohu na nedotčenou zem. "Kluci, je tam jeskyň jako prase," tradují se slova toho prvního, který se dostal na druhou stranu poté, co se proškrábal dnem a štěrkem, bahnem Jedovnického potoka, který odněkud přitékal... Za Proplavanou skálou čekaly dva kilometry dalších prostor. Jeskyňáři z Býčí skály prolomili další štolu. Dva roky se připravovali, devět měsíců dřeli jako diví. Zadarmo.

Býčí skálu nedaleko Adamova, v jedné z nejhezčích částí Moravského krasu, popisoval už prof. Karel Absolon jako jednu z největších záhad, která vzrušovala, dráždila i vábila. Od pradávna byla obývaná. Otec moravské archeologie Dr. Wanke tu v minulém století kopal a narazil na jeden z nejvýznamnějších nálezů z doby bronzové, z tzv. doby halštatské. Většina nálezů, které vzrušily celý učený i laický svět je dnes v Kulturně-historickém muzeu ve Vídni. Odborníci se dodnes přou: šlo skutečně o rituální pohřeb velmože? Šlo o zločin, o přepadení odpočívající karavany? Nebo o neštěstí, když na odpočívající spadl strop jeskyně uvolněný zapáleným ohněm?

Karel Novák jen krčí rameny. "Tehdejší metody výzkumu nebyly tak dokonalé. Schází dokumentace. Mnohé by mohl napovědět nový výzkum." Ale to by museli archeologové snést z podlahy vstupního dómu silnou betonovou desku, která měla být základem pro stroje na výrobu leteckých motorů na konci 2. světové války. Němci už podzemní továrnu nedodělali... Sežene nadace Býčí skály dost prostředků? Ten, kdo by je poskytl, by se snad zasloužil o odkrytí jednoho z největších tajemství Býčí skály.

"Býčí skála - vysvětluje Karel Novák - je dnes průchodná od propadání Jedovnického potoka až k jeho výtoku. Propadání bylo prozkoumáno už dříve. Ale je to tak, že čím více známe, tím více otazníků se objevuje. Určitě je tady spousta míst, která ještě na svého objevitele čekají."

Jeskyňáři od Býčí skály. Další v řadě těch, kterým nedává spát tajemství. Nebo dobrodružství. Nebo poznání. Motivů je hodně a v Moravském krasu je hodně míst, kde o víkendech začínají čadit komíny na základnách jeskyňářů. Moravský kras je plný legend a příběhů o lidech, kteří se pouštěli a pouštějí do tmy. Proč?

Zkusme si to vysvětlit na příkladu Býčí skály. Byla známá od pradávna, to už bylo řečeno. Ovšem pouze k prvnímu, takzvanému Šenkovu sifónu, nějakých 800 m od vchodu. Sifón, u kterého je pamětní deska císařovny Marie Terezie a dalších potentátů, kteří si tuto raritu prohlédli kdysi, byl nepřekonatelnou překážkou až do roku 1920. A to přesto, že se tady pokusil Klub německých turistů z Brna několikrát o průstup pomocí potápěče, což bylo vůbec poprvé v dějinách krasových výzkumů, vyjdeme-li z toho, že potápěč nastupoval do vody už hluboko v podzemí.

Klíče od jeskyně měl hajný z Josefova, který k sifónu rád chodil. Za jedné povodně si všiml, že zatímco se z vývěru Jedovnického potoka valí kalná voda, je jezírko stále průzračné. To byl podnět pro pokus s jeho odčerpáním. V listopadu roku 1920 se tak podařilo objevit podstatnou část průběhu Býčí skály. Objevitelé se dostali k aktivnímu toku Jedovnického potoka. Přes optimistické zprávy v novinách o brzkém dalším postupu se na další objev čekalo až do roku 1984, když se podařilo proplavat další sifón... Nastoupili jeskyňáři a vznikla Prolomená skála. Za další roky přišla Skála proplavaná...

Na stěně základny jeskyňářů z Býčí skály visí historická fotografie. Skupina kluků a holek v zablácených fáračkách. Karel Novák ji bere do rukou. Ukazuje prstem a říká jména. Někteří už nežijí. Jiní, jako on, zůstali Býčí skále věrní. Desetiletí.

"Víš, ono je to tak: teprve pod zemí pochopíš, že příroda člověka vlastně nepotřebuje. Pod zemí si příroda staví dómy, vytváří nádherná jezera, dokáže hýřit barvami. Jen tak, pro sebe. A ty se tam dostaneš, stojíš před tím zázrakem, ptáš se, co tu děláš..." Jinak, a přitom stejně, mi to řekl třeba Pavel Rot od Plániváků ze severní části Moravského krasu. Jinak, přitom stejně, jsem to slyšel i od jiných. Poprvé vlastně od skutečné legendy Moravského krasu, Jožky Vařeky, který už žije jen ve vyprávění na mnoha speleologických základnách. Kterému mnozí včetně mne vděčí za radu i pomoc. Někdy i za vynadání."

"Třeba pod zemí - říká Karel Novák - si začneš vážit života a toho, čemu se říká životní prostředí. Lidé naházejí do propasti kdeco. My na to narážíme. Na zdechliny. Odpadky. Klidně do potoka, který mizí pod zemí, vypustí močůvku. A ty to tady vidíš. Přitom jeskyně, když není často navštěvována, má přímo sterilní prostředí. Tady, v Býčí skále, jsou místa, kde se můžeš občas poblít z toho smradu, co sem přichází seshora."

Dva malí kluci a jedna holka, tak kolem pěti let, si nasadili tátovské přilby se světly, vzali své kyblíčky a lopatičky a oznámili rodičům, že půjdou "objevovat jeskyň." O dorost je tedy postaráno. PETR NĚMEC