Grónsko - země lidí

Grónsko - země lidí

Při cestě letadlem z Kodaně do Grónska máte pocit, jako by se zastavil čas. Doháníte jedno časové pásmo za druhým, palubním okénkem sledujete slunce, které pořád ne a ne zapadnout, a ručičky na hodinkách vrátíte při přistání o velký kus zpátky. A sami jako byste se vraceli ještě mnohem dál - do velkolepé, křišťálově čisté a civiliza- cí téměř nedotčené přírody. Dýchne na vás chlad pevninského ledovce a exotika prehistorického propojení zemských kontinentů: KANGERLUSSUAQ. Jméno letiště, stejně jako každý jiný grónský zeměpisný název, má konkrétní význam, v tomto případě velký fjord (měří plných 170 km!). Evropana však mohou grónské názvy poněkud vyvést z míry, protože stejných výrazů často používali a používají nezávisle na sobě lidé v mnoha izolovaných osadách, a tak při podrobnějším pohledu na mapu Grónska zjistíte, že každý druhý či třetí ostrůvek se jmenuje Qeqertaq, což prostě a logicky znamená ostrov. Dánové, s nimiž je Grónsko propojeno pupeční (čti: finanční) šňůrou, tento problém vyřešili tím, že si všechna důležitá místa pro jistotu pojmenovali ještě jednou, a tak se například Kangerlussuaq jmenuje také Sondre Stromfjord. Letiště zde založili během druhé světové války Američané a celá oblast přestala být vojenským objektem teprve před třemi lety. Nyní ji spravuje grónská samospráva.

Pižmoni

Při toulkách okolím letiště můžete narazit na pižmoně - nejpodivnější grónská zvířata, jež pocházejí z pradávných časů a žila spolu s mamuty a jinými zvířa- ty doby ledové v celé severní Eur- asii. Název (anglicky musk-ox) vznikl jazykovým omylem - Evropané se poprvé setkali s těmito velkými chlupatými zvířaty v severoamerické tundře, kde jim Indiáni říkali musgeg. Evropané se mylně domnívali, že název má souvislost s pižmem (anglicky musk), kterým jsou zvířata údajně cítit, což ovšem není pravda. Ne že by nějak zvlášť voněla - samozřejmě páchnou, ale úplně jinak.

Pižmoni žijí v Grónsku minimálně stejně dlouho jako Inuité (4 - 5 tisíc let), kteří je odedávna lovili pro chutné maso. V nedávné době však žili volně pouze v severovýchodním Grónsku a Kanadě. V roce 1962 bylo menší chovné stádo přestěhováno do Kangerlussuaqu (27 zvířat se během 30 let rozmnožilo na neuvěřitelných 3500 kusů!) a od osmdesátých let žijí pižmoni také v severozápadním . a jižním Grónsku, na Špicberkách, na Sibiři a na Aljašce. Dnes jsou téměř v celém Grónsku chráněni. Zvíře je něco přes metr vysoké a váží 200 - 400 kg. Huňatá kožešina s dlouhými chlupy vytváří mylný dojem nemotorného tanku, pižmoň však dokáže prudce akcelerovat. Není radno se k němu přibližovat na méně než 30 metrů, jinak na vás zaměří svůj kamenný pohled, sklopí hlavu a výhružně zafrká, což nevyvo- lává dvakrát příjemný pocit. Uvědomíte si, že na širé pusté pláni nemáte kam utéct, a tak je rozumnější raději pižmoňovi zmizet z dohledu.

Není tomu tak dávno, co letiště pravidelně navštěvoval pižmoň Willie, který rád vyhledával lidskou společnost a krátil americkým vojákům dlouhou chvíli. Když se časem začal procházet i po přistávací ploše, nechal jej velitel základny chytit do sítě a odvézt pryč vrtulníkem. Letiště však Williemu natolik učarovalo, že se brzy vrátil a celá procedura se několikrát opakovala, než veliteli povolily nervy a dal zvíře odstřelit.

Ilulissat

Necelou hodinu letu místní linkou směrem na severozápad leží třetí největší grónské město s poetickým názvem Ilulissat - plovoucí ledovce. Dánsky se město jmenuje daleko prozaičtěji Jakobshavn - podle kodaňského kupce Jakoba Severina, který zde v roce 1741 založil kolonii. V ústí nedalekého fjordu se uvolňuje do moře pevninský ledovec a vytváří kolem města okouzlující scenérii plujících ledovcových hor. Led se uvolňuje rychlostí až 30 m denně a jeho roční objem dosahuje údajně 20 km3. Teplota moře ani v létě nepřesáhne pár stupňů nad nulou. Někdy se stane, že obrovský plovoucí ledovec pukne a vytvoří několikametrovou vlnu, která se přivalí do přístavu, kde dokáže utrhnout zakotvené lodě a roztříštit je o břeh.

Ranní, probouzející se Ilulissat je kouzelný: všude spousty volně pobíhajících psů, z nichž jen málokteří jsou uvázaní na řetězu. Statistika uvádí, že na čtyři tisíce obyvatel města připadá asi šest tisíc psů. Vysvětlení je nasnadě. Jsme pár set kilometrů nad polárním kruhem, kde psí spřežení a saně slouží jako veledůležitý zimní dopravní prostředek. Spřežení tvoří obvykle 8 - 12 vějířovitě zapřažených psů. V mnohých loveckých revírech jsou saně populárnější než sněžné skútry, které jsou příliš hlučné a plaší lovnou zvěř. Zima je však ještě daleko. Je konec léta, psi líně polehávají a zvědavě okukují a očichávají každého nově příchozího. Nejdřív z nich máte trochu strach - chcete třeba vytáhnout z batohu fotoaparát a oni jsou přesvědčeni, že jste jim přinesli něco k snědku. V podstatě se však nemusíte bát. V Grónsku platí pravidlo, že když pes kousne člověka, majitel zvíře okamžitě zastřelí, protože není zaručeno, že nebude kousat dál. A psi jako by to věděli - jsou velmi přátelští a hraví.

V Ilulissatu se narodil velký polární badatel Knud Rasmussen, který sepsal pověsti a mýty polárních Eskymáků a přeložil je do dánštiny. Kromě toho založil daleko na severu obchodní stanici Thule. Na jejím místě později USA vybudovaly vojenskou základnu, která vešla do povědomí světové veřejnosti především "atomovou aférou" v lednu 1968. Tehdy se nad severním Grónskem zřítilo americké letadlo se čtyřmi vodíkovými bombami na palubě. Záležitost není dodnes plně objasněna a uzavřena a nepřestává proto zaměstnávat grónské i dánské hromadné sdělovací prostředky.

Iglú

V Ilulissatu můžete za 1200 dánských korun přespat v jednom z pěti aluminiových iglú, která nechal postavit podnikavý švýcarský ředitel Hotelu Arctic. Pronajímá je jako dvoulůžkové hotelové pokoje s pohádkovou vyhlídkou na ledovcovou zátoku a ostrov Disko. V ceně je zahrnut veškerý komfort včetně WC, koupelny, telefonu a televize. V nejbližší budoucnosti se tato forma romantické turistiky má rozšířit po celém Grónsku. Moderní materiály, z nichž jsou novodobá iglú postavena, jsou údajně schopny vzdorovat i nejkrutějším mrazům, jež na ostrově vládnou uprostřed arktické zimy.

Vraťme se však kousek zpátky. Igloo, podle nového grónského pravopisu illu, znamená dům bez ohledu na materiál, i když si každý z nás při zvuku tohoto slova vybaví spíše klasickou sněhovou kupoli. Sněžná iglú byla stavěna spirálovitě ze sněhových bloků o rozměrech 80x50x15 cm. Sníh nesměl být ani příliš sypký (rozprášil by jej vítr), ani příliš hutný (domeček by působil jako mrazicí box). Kupolovitý tvar dokázal ochránit iglú před silnými větry i bouřemi. Mělo-li se v něm pobývat delší dobu, potáhl se vnitřek kožešinou, čímž vznikla potřebná izolace, aby se stěny nerozpustily. K vyhřívání se používalo mastkových lamp s velrybím, zejména narvalím tukem. Vnitřní teplota pak mohla dosáhnout až +10 st. C.

Záliv Disko

Z Ilulissatu lze vyplout na několikadenní výlet lodí po zálivu Disko, který je nejpopulárnější grónskou turistickou oblastí. Cestovní kancelář Greenland Tourism nabízí vynikající týdenní plavbu lodí MAYA (maximálně 10 pasažérů), jejíž součástí je dobrodružné přespávání v opuštěných loveckých a rybářských osadách či ve stanech. Během plavby můžete spatřit tuleně i velryby, případně se stát svědky jejich lovu. Je nutno si uvědomit, že lov tuleňů i velryb je pro značnou část grónské populace dodnes životní nutností. Ulovená zvířata jsou plně zužitkována včetně kůže, masa i vnitřností. Syrový tulení tuk a velrybí kůže mattak dodávají Inuitům tolik potřebné vitamíny, zejména v zimních měsících. Je pravda, že z tulení kůže se vyrábí většinou předměty pro export, avšak pro inuitské lovce představuje lov tuleňů primární zdroj obživy a dalším snižováním odbytu, třeba bojkotem tuleních kožešin, může dojít k vylidňování jednotlivých osad a nárůstu sociálních problémů již tak dost zkoušené grónské společnosti. Pokud jde o velryby, dodržuje Grónsko mezinárodně určené lovné kvóty některých větších druhů a mnohé celoročně chrání, zatímco některé menší druhy lze dosud lovit bez omezení. Změnil se také způsob lovu - tradiční kajak a ruční harpuna ustoupily rychlým motorovým člunům a střelným zbraním. Lov tuleně dnes probíhá většinou podle následujícího scénáře: jakmile se zvíře vynoří nad hladinu, lovec po něm ihned vystřelí. Většinou nezasáhne cíl, protože tuleň bývá hodně daleko, avšak výstřel zvíře natolik vyplaší, že se nestačí pořádně nadechnout a za chvilku se musí opět vynořit. Lovec v motorovém člunu se mezitím k tuleni přiblíží a celý postup podle potřeby několikrát zopakuje, až se zvíře vynoří na delší dobu a v tom okamžiku dostane přesný zásah do hlavy. Lovec k němu rychle zamíří a hákem ho vytáhne na palubu.

Saqqaq

Snad nejkrásnější osadou v zálivu Disko je Saqqaq, ležící podle svého jména na sluneční straně. V létě zde opravdu často svítí slunce a plovoucí ledovce zahušťují okolní moře natolik, že se ne-. tvoří vlny. A navíc skoro vůbec nefouká vítr, což dojem letní idyly ještě umocňuje. V zimě klesá teplota údajně až na -30 st. C, ale sucho a bezvětří chlad podstatně zmírňují. V osadě žije asi 150 lidí, kteří se živí především lovem a rybářstvím. Malebné dřevěné domky jsou postaveny přímo na skále, a proto v osadě neexistuje kanalizace. Elektřinu dodává malá dieselová elektrárna. Většina domácností je vybavena televizním přijímačem a videem, na němž lze s třítýdenním zpožděním sledovat program grónské televize - prostřednictvím videokazet, které jsou do osady přiváženy helikoptérou. Kromě kostela a školy je zde ještě pošta, obchod, banka a továrnička na zpracování platýsů. A samozřejmě všude plno psů a dřevěných konstrukcí, na nichž jim jejich pánové suší potravu na zimu - zbytky platýsů a na pruhy nařezané žraloky.

Nuuk

Nuuk, česky mys, je nejmenší hlavní město na světě. Je sídlem grónského premiéra, vlády a parlamentu, ale žije zde pouze necelých 14 tisíc obyvatel. Při cestě z letiště do centra můžete v nočních hodinách spatřit na obloze fascinující barevnou polární záři, která vzniká, když je řídký vzduch horních vrstev atmosféry v okolí pólů bombardován částicemi nabitými slunečním zářením. Barva záře závisí na výšce, v níž se tvoří. Snadnější a mnohem poetičtější vysvětlení však najdeme u Inuitů, kteří věřili, že polární záře jsou duše mrtvých, které hrají na obloze kopanou s mroží lebkou.

Osadu Nuuk s dánským názvem Godthaab (dobrá naděje) založil v roce 1728 dánsko-norský misionář Hans Egede, který se sem vypravil hledat zbytky staroseverských kultur. Protože žádné Seveřany nenašel, začal úspěšně pokřesťanšťovat místní obyvatelstvo. V jeho původním, krásně zrenovovaném domě dnes bydlí premiér Lars Emil Johansen.

Za návštěvu určitě stojí Grónské národní muzeum s velmi dobře zachovalými mumiemi z patnáctého století, které přetrvaly do dnešních dnů díky suchému klimatu a mrazu. Staří Gróňané balili mrtvé do sobích kožešin a pochovávali je většinou v tzv. otevřených hrobech ve skalách. Úzkostlivě dbali na to, aby pochovaní měli co nejkrásnější výhled do kraje, většinou na moře. Dnes jsou otevřené hroby považovány za kulturní památky a je zakázáno cokoli z nich odnášet.

Národní muzeum obsahuje také jedinečnou sbírku východo- grónských amuletů, které chránily své nositele před neštěstím: sušení ptáci zajišťovali mužům úspěšný lov, zatímco kousky dřeva a kostí působily proti zlým silám, ženy a děti používaly náramek na kotníku k zahánění nemocí, medvědí šlachy pro změnu dodávaly sílu. Bylo také třeba dbát na duši ulovených zvířat a hodit pokaždé všechny kosti zabitého zvířete do moře, aby mohlo žít dál a dalo se znovu ulovit. Zajímavý je v této souvislosti historický vývoj tupilaků, což byly původně bytosti přinášející neštěstí. Tupilak byl většinou předmět sešitý z nejrůznějších zvířecích či lidských údů (nejlépe z mrtvého dítěte), který byl poté pomocí kouzel oživen a poslán po vodě za svou obětí, již měl zabít. Byla-li oběť mocnější než tvůrce tupilaku, vrátil se tupilak zpět a zabil svého "pána". Původní tupilaky nelze spatřit, protože je nevystavuje žádné muzeum, avšak Inuité zaregistrovali zájem cizinců a začali z velrybích klů, sobích parohů a mastku vyřezávat postavy - "tupilaky", jejichž příšerné vzezření má vyvolávat stejnou hrůzu, jakou kolem sebe šířily jejich původní verze.

Jedním z velice příjemných turistických objektů hlavního města je plně autorizovaná dílna Santa Clause včetně jeho vlastního poštovního úřadu. Každé malé dítě ví, že Santa Claus je Gróňan a bydlí na Severním pólu, a tak sem každoročně přicházejí tisíce dětských dopisů. Komplexu vévodí pětimetrová poštovní schránka, která byla v roce 1993 zapsána do dánské verze Guinnessovy knihy rekordů, a skleněný válec se stovkami dudlíků, které zaslaly děti z celého světa Santa Clausovi s tím, že již přestaly dudlat, tak ať jim za to pošle nějaký dárek.

S hezkými nápady, jak rozvíjet turistický ruch, však kontrastuje naprostý nedostatek ubytovacích kapacit. V Nuuku jsou pouze dva hotely, z nichž jeden je navíc nekřesťansky drahý. Pobyt je nutno rezervovat několik týdnů či měsíců dopředu a je nutno si také ohlídat místní letecké linky, které navíc nejsou nejlevnější.

Dalším závažným problémem hlavního města je alkoholismus. Potácející se opilci s lahví tuborgu v ruce jsou běžným nočním koloritem a v restauracích a barech často vysedávají podivní Dánové nejvulgárnějšího ražení, kteří jako by do Grónska utekli před svou barvitou minulostí, anebo sami před sebou.

Grónsko je určitě jedním z nej- malebnějších míst na světě, kam se lze vydat za opravdu panenskou přírodou, je však nutno říct, že i sem postupně zasahuje civilizace a původní krásu pomalu likviduje. Grónská společnost do značné míry materiálně a funkčně závisí na evropském Dánsku a neevropské Americe, avšak kulturně se euroamerická civilizace má od Inuitů určitě čemu učit. Anebo by se mohla při hledání své vlastní identity alespoň něčím inspirovat.

ZDENĚK LYČKA, Kodaň

Všechna opravdová moudrost

existuje jen daleko od lidí,

tam ve velké samotě,

a lze jí dosáhnout jen utrpením.

Strádání a utrpení je to jediné,

co může otevřít mysl člověka tomu,

co je skryto ostatním.

Šaman Igjugarjuk, Lid sobů