Měnová politika a možné inflační tlaky

Měnová politika a možné inflační tlaky

Nevím, čím jsem si zasloužil té cti, že můj příspěvek Zkušenost USA vyvrací oprávněnost restriktivního programu ČNB v Hospodářských novinách z prosince 1995 byl panem Jonášem navržen na první cenu za nejhorší příspěvek HN roku 1995. Problémem celostránkové polemiky pana Jonáše v článku Měnová politika a inflační tlaky však je prostá skutečnost, že konkrétní výsledky mé analýzy vůbec nevyvrátil, a to ani tehdy, když se empirická pravidla zjištěná v jednom časovém období (1960 až 1987) snažil vyvracet skutečnostmi v jiném časovém období (1988 až 1993).

Empirická pravidla demonstruje časový graf (č. 1) změny míry inflace jako veličiny závislé a rozdílu procentního přírůstku M2 a HDP (záporný, nulový a kladný) jako nezávislé autonomní veličiny vyjadřující charakter měnové politiky (restriktivní, "neutrální", uvolněná): 1/Restriktivní monetární politika inflaci zvyšuje. 2/Neutrální monetární politika míru inflace nemění, nebo zvyšuje. 3/Expanzívní monetární politika míru inflace snižuje. Jak je vidět, ukazuje graf na dvě výjimky z pravidel ad1/ a ad 2/. Je to v letech hluboké ekonomické deprese 1981, 1991 a 1992. Tato "výjimka" je však dalším pravidlem, respektive doplněním předchozího pravidla. Při restriktivní nebo tzv. neutrální měnové politice může dojít i ke snížení míry inflace. Pak se jedná o vyvrcholení recesních účinků měnové restrikce - s poklesem cen následkem finančních ztrát firem a konkursních vyrovnání jejich platební neschopnosti. Nejde tedy o příznivé snížení inflace na základě zvýšení produktivity ekonomiky, ale o snížení inflace na vrub ztrát a nezaměstnanosti. Míra inflace tak není jediné měřítko neefektivnosti ekonomické politiky v důsledku měnové restrikce. Někteří ekonomové například pracují s tzv. mírou mizérie (rate of misery), což je procentní součet míry inflace a míry nezaměstnanosti. Hlavním výsledkem analýzy je tedy pravý opak monetaristické teorie o údajných příznivých a antiinflačních účincích restriktivní a neutrální monetární politiky na jedné straně a o údajných nepříznivých a inflačních účincích expanzívní monetární politiky na straně druhé. Zjištěná skutečnost, že uvolněnější měnová politika má antiinflační účinky vždy a vede k ekonomické prosperitě, je skutečně alternativou jak restriktivní, tak neutrální měnové politiky.

Americká ekonomika

Pan Jonáš zbytečně dokazoval "pozitivní" antiinflační účinek restriktivní měnové politiky v letech 1991 a 1992 ve snaze vyvrátit má zjištění. Výsledky mé analýzy tím ve skutečnosti potvrdil. V roce 1991 došlo k absolutnímu reálnému propadu HDP a míra nezaměstnanosti stoupla v roce 1992 z tzv. "přirozené" 5% nezaměstnanosti o 3 %. V souvislosti s polemikou pana Jonáše se tedy potvrdilo, že "empirické pravidlo" dovede i předpovídat, neboť se prokázalo jako platné i v období, které nebylo předmětem mé analýzy. Výrokem ohledně ekonomiky USA v 80. letech: "FED skutečně prováděl počátkem 80. let, navzdory doporučením monetaristů, relativně restriktivní politiku s cílem vytlačit inflaci z ekonomiky i za cenu dočasné recese" rovněž potvrdil skutečnost, že restriktivní měnová politika způsobuje ekonomickou recesi. Zamlčel podstatnou skutečnost, že restriktivní "antiinflační" politika, která se začala praktikovat od roku 1978, zvýšila míru inflace ze 6,5 % na 13,5 %, i to, že inflaci vytlačila z ekonomiky až později relativně uvolněnější měnová politika.

Teoreticky nepohodlnou skutečnost snížení inflace v ČR při uvolněnější měnové politice zdůvodňuje zcela subjektivně "větší poptávkou po penězích" s teoretickou poznámkou: "Pokud by byla poptávka po penězích konstantní, znamenalo by to, že růst M2 odpovídající růstu nominálního HDP by signalizoval neutrální měnovou politiku." (Jonáš) Domnívám se, že je nelogické zavádět nedefinovanou a subjektivní veličinu "poptávku po penězích", když přesně definované a měřitelné veličiny - M2 a její přírůstek - představují složky realizované poptávky po penězích samy o sobě a jimi vyjádřené makroekonomické působení je platné. Nicméně pan Jonáš sám přiznává problematickou realizovatelnost neutrální měnové politiky.

Diskontní sazba

Chybné je prý i konstatování, že "vyšší inflace je funkcí vyšší diskontní sazby". Tím však popírá platný vztah mezi mírou inflace a úrokovou mírou, zjištěný americkým ekonomem I. Fisherem. Jde konkrétně o jeho rovnici, podle níž je míra inflace rovna nominální úrokové sazbě minus míra reálného úroku. Reálná úroková míra je sice proměnná, ale nikoliv v takové dynamice, aby pozitivní funkce mezi mírou inflace a nominální úrokovou mírou, a tedy i diskontní sazbou, neplatila. Vztah nominální úrokové míry k diskontní sazbě je totiž rovněž pozitivní.

JAN KUKAČKA,

Demokratický ekonomický klub