Také asijští tygři nejsou bez problémů

Také asijští tygři nejsou bez problémů

[*] Investoři mají v dynamicky se rozvíjejícím prostoru o čem přemýšlet

V Jakartě došlo nedávno k ostrým střetům s opozicí, v nichž armáda ještě jednou osvědčila svou loajalitu vůči současnému prezidentovi a jeho klanu. Hospodářství, a především burza reagovaly nervózně. Malajsijský prezident Mohamed Mahathir, který rád slyší, když se o něm říká, že je "hlasem nové Asie", má zdravotní problémy. Burza v Kuala Lumpuru reagovala nervózně, malajsijský ringgit se vůči americkému dolaru propadl o několik bodů. Pozorovatelé ostře sledují Peking a zdravotní stav prezidenta Teng Siao-pchinga se znepokojením a otázkou, co bude, až Teng nebude. Vietnam nedávno prokázal, že až příliš staří politici se svými představami utvářenými v nekončících válkách nehodlají obrátit kormidlo k ekonomickým a politickým reformám. Investoři reagují nervózně.

Může se zdát, že sledování ekonomicky nejdynamičtější části světa z pohledu na fyzické blaho tamějších mocných se stává zlozvykem politických i hospodářských pozorovatelů. Ale ono to má své dobré důvody. Indonéský prezident Suharto (ročník 1921) určuje s krajní rigorózností osudy své země už několik desítiletí. Je druhým indonéským prezidentem: Nahradil ve funkci prezidenta Sukarna, který sjednotil zemi, stál v čele boje za nezávislost a dovedl zemi až na pokraj hospodářského kolapsu. Suharto toto nebezpečí odvrátil, ale zřejmě i on dospěl na hranici svých možností.

Teng Siao-pching (ročník 1904), který prožil nejméně čtyři tragické zvraty na své životní pouti i v politické kariéře, je právem považován za otce "politiky otevřených dveří", jež přispěla k obrovskému ekonomickému boomu, pronikavému zlepšení životních poměrů miliardy dvou set miliónů Číňanů i jistému uvolnění v oblasti lidských práv. Politika otevření však zemi postavila před nové gigantické problémy. Zajištění rovnoměrnějšího hospodářského vývoje je jen jeden z nich.

Mohamed Mahathir (ročník 1926) patří k "mladším" mezi asijskými politiky. Patnáct let vede Malajsii a její hospodářský vývoj v posledních letech se čte jako optimismem nabitý román. Během jediného desetiletí se Malajsie změnila z vývozce surovin ve významné průmyslové centrum jihovýchodní Asie. Do roku 2020 by chtěla Malajsie dosáhnout postavení průmyslově rozvinuté země. Už dnes investuje v rozvojových zemích, na druhé straně se proud zahraničních investorů do země zužuje. Scházejí kvalifikované pracovní síly, zejména japonští investoři jen neradi vyvážejí spolu s prací také potřebné moderní technologie a know-how.

Starosti a nervozita investorů a hospodářství jsou pochopitelné, uvědomíme-li si, že hospodářské úspěchy velké části zemí jihovýchodní Asie bývají spojovány s politickou stabilitou, jež je dána přinejmenším autoritativními vládami. Málokdo si dovede představit, co se stane po dožití či odstranění "starých" politiků. Vždyť o jejich "dobrovolném" odchodu se skoro nedá uvažovat. Mnohým pozorovatelům se v hlavě honí představy kolapsu, chaosu a bouří: Nahromaděné problémy zejména v sociální oblasti a nerovnoměrný vývoj regionů jsou přinejmenším stejně veliké jako hospodářský úspěch vykazovaný v posledních deseti či patnácti letech. Jak labilní se může situace stát, ukazují poslední nepokoje v Indonésii.

Jedině Singapuru se podařila bezproblémová změna, když jeden ze "zakladatelů nové Asie" Lee Kuan Yew předal moc současnému premiérovi Goh Chok Tongovi. Sám zůstal - vybaven rozsáhlou mocí a vlivem emeritního vůdce - v pozadí. Obecně se věří, že i ČLR dokáže předání moci zvládnout.

Vláda "starých mužů" se spojuje s další otázkou, s níž se jistě musí vyrovnat Asie, ale také západní státy: Jde obvykle o velmi autoritativní vlády. Zejména z pohledu posledních rozepří Evropské unie a USA s ASEAN (Společenství států jihovýchodní Asie) v pohledu na Myanmar (Barmu) a tamější vojenskou juntu je zřejmý diferencovaný přístup západních států. Po posledních neklidech v Indonésii by měli západní státníci stejně rezolutně trvat na dodržování lidských práv, práv a možností opozice, jako to udělali v případě Barmy. Zřejmě k tomu ale nedojde. Indonésie je stále ještě v průsečíku zájmů západních firem intenzívněji, než více či méně uzavřená Barma. Samozřejmě dvojaká morálka Západu je v Asii sledována s podezřením. A sílící střední třída, která je nositelem představ o pokroku i v jiné než ekonomické oblasti, se nakonec může zhlédnout v dosavadních výčitkách na adresu účelových moralistů.

PETR NĚMEC