Perspektivu finanční společnosti by měl rozpoznat auditor

Perspektivu finanční společnosti by měl rozpoznat auditor

Profese auditora je stále u nás obestřena určitým tajemstvím. Veřejnosti a někdy i lidem, kteří v ekonomické sféře pracují, není úplně jasné, jakou roli vlastně auditor hraje, co od něj mohou očekávat, či naopak nemohou očekávat. Někdy jako by tato nejasnost prospívala jednotlivým auditorům, ale zcela určitě tato nevyjasněnost role neprospívá auditorské profesi jako celku a neprospívá rovněž hlavním uživatelům plodů auditorské práce, tj. vlastníkům společností a veřejnosti vůbec.

V poslední době se často diskutuje o tom, zda je auditor schopen a oprávněn identifikovat vlastníkům a veřejnosti určité pochybnosti o tom, zda auditovaná společnost je zdravá či nikoliv. Ono "zdraví" je v auditorské terminologii označováno jako "předpoklad časově neomezeného trvání účetní jednotky". Jinými slovy věřit ve "zdraví" společnosti znamená v auditorském slova smyslu nemít žádné pochyby o schopnosti účetní jednotky pokračovat v činnosti v dohledné budoucnosti. Činností v dohledné budoucnosti se míní trvání po dobu minimálně jednoho roku od data účetní závěrky.

Tento předpoklad časově neomezeného trvání účetní jednotky (v angličtině "Going Concern Assumption") je vlastně použit v průběhu auditu dvojím způsobem. Především veškeré hodnoty, které jsou prezentovány ve výsledovce, rozvaze a příloze (souhrnně v účetní závěrce společnosti), by měly být prezentovány za předpokladu tohoto nepřetržitého trvání. Jinými slovy, jinak budou tyto hodnoty prezentovány, pokud vedení společnosti věří v nepřetržité trvání své společnosti, a jinak by měly být tyto hodnoty prezentovány, pokud společnost má v úmyslu v brzké době ukončit činnost, zpeněžit svůj majetek a vyrovnat se se svými věřiteli.

Lze tedy říci, že to, zda společnost věří ve svoji perspektivu, se odráží i ve způsobu sestavení účetní závěrky. Pokud by například již ze strany společnosti nastaly pochybnosti o předpokladu časově neomezeného trvání, potom by okolnosti, které tyto pochyby vyvolaly, měly být uvedeny v příloze k účetní závěrce. Jejich neuvedení může ohrozit hlavní požadavek na účetní závěrku, tj. požadavek pravdivého a věrného zobrazení hospodaření společnosti.

Jaká je úloha auditora? Auditor se v průběhu auditorských procedur setká s velkým množstvím ekonomických a obchodních informací. Ztráta perspektivy společnosti není časově jednorázovou událostí a v dnešní době auditor působí u mnoha klientů více než jednu sezónu. Je tedy zřejmé, že auditor by měl rozpoznat fakta, která mohou vyvolat pochyby o použitelnosti časově neomezeného trvání.

Pokud tyto pochyby skutečně existují, musí zvážit, zda okolnosti vyvolávající tyto pochyby jsou obsaženy v příloze k účetní závěrce. Pokud tomu tak není, musí se tyto pochyby odrazit v auditorské zprávě. Míra závažnosti těchto pochyb může znamenat i způsob, jakým jsou tyto pochyby v auditorské zprávě obsaženy. Může se jednat o "pouhé" zdůraznění určité skutečnosti, vydání zprávy s výhradou nebo záporného výroku. Pokud se sám auditor nachází ve značné nejistotě ohledně použitelnosti předpokladu časově neomezeného trvání, neboť informace, které obdržel, nejsou dostatečné, může dokonce výrok odmítnout.

Ve stručnosti lze tedy říci, že ohrožení předpokladu neomezeného trvání by se mělo odrazit buď v účetní závěrce (resp. v příloze k účetní závěrce), nebo v auditorské zprávě. Záleží již potom na čtenářích těchto informací, jak budou schopni tyto informace interpretovat a používat.

Vrátíme-li se tedy k původní otázce o smyslu auditorské činnosti, pak auditor by měl opravdu fungovat jako určitý lékař podnikání, i když spíše v preventivním slova smyslu. Měl by dávat svým způsobem najevo, že existují určitá rizika ohrožení trvání společnosti. Má k tomuto velkou škálu možností. Auditorská zpráva je přitom až poslední z nich. Je třeba si uvědomit, že právě častý styk auditora s vedením společnosti a průběžné auditorské procedury poskytují příležitosti k tomu, aby tato rizika byla ve spolupráci s vedením společnosti vyjasněna a včas ošetřena.

Závěrem lze říci, že tato odpovědnost auditora je velká. Přesto by se jí auditoři neměli zbavovat, nechtějí-li se zbavit své obrovské výhody, a to je především důvěra veřejnosti v auditora a auditorskou profesi vůbec.

RADOMÍR STRUŽINSKÝ,

auditor, Grant Thornton ACI