OBSE je nedílnou a důležitou součástí evropské bezpečnostní architektury

OBSE je nedílnou a důležitou součástí evropské bezpečnostní architektury

[*] Před summitem v Lisabonu hovořily HN se šéfem Pražské kanceláře Sekretariátu OBSE, velvyslancem Zdeňkem Matějkou

Ačkoli po rozpadu bipolární Evropy a světa se do Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) vkládaly značné naděje, má nyní tato euroatlantická organizace malou prestiž. V čem vidíte příčiny?

Důvodů je asi hodně. Jedním bylo příliš vysoké očekávání, kdy Východ i Západ zachvátily idealistické a z dnešního hlediska iluzorní představy. To se týká ovšem hlavně Východu, a konkrétně i nás. ČSFR vystoupila v roce 1990 s představou evropské bezpečnostní komise, která sice byla zčásti převzata při institucionalizaci tehdejší KBSE, při vytvoření jejího Sekretariátu, ale úvodní představy se ukázaly jako nerealistické.

Druhým důvodem možná byla jugoslávská krize. Ta snížila důvěryhodnost všech organizací od OSN přes Evropskou unii až k NATO, protože všechny zkrachovaly v tom, že nezabránily válce a dlouho se jim nedařilo zastavit ani nesmyslné krveprolití. Z jistého důvodu, nepříliš racionálního, se však největší kritika snesla na adresu OBSE. NATO je dost choulostivá otázka, a OSN má zase tak trošku svatozář, takže snazší bylo ukázat prstem na bezzubé organizace a z nich za nejbezzubější označit KBSE.

OBSE se ovšem právě z jugoslávské krize poučila. Podle mne víc než ostatní. V OSN se nezměnilo nic, neboť všichni se obávají, že při změně její charty se systém rozsype. NATO se změnilo, ale hlavní stále zůstává vojenská složka, byť se snaží ve své činnosti postihnout i politiku, ba dokonce životní prostředí. Rada Evropy (RE), již je třeba zmínit, se také změnila a rozšířila. OBSE však vytvořila nástroje preventivní diplomacie, které před vypuknutím krize v Jugoslávii neměla. To byl hlavní důvod jejího neúspěchu, protože když dobrovolně vyloučila z činnosti použití síly a donucení, vůči násilí byla bezmocná. Po jugoslávské krizi jsme se soustředili na prevenci, protože prevence je nejjednodušší a relativně i nejlevnější.

Další důležitý faktor, který působil ztrátu prestiže, je malý zájem veřejnosti. Již charakter prevence způsobuje, že pro média jsou aktivity OBSE neatraktivní. Když totiž mise OBSE přiměje strany sporu či konfliktu, aby se dohodly nebo nepokračovaly v boji, je to zpravodajsky i jinak nezajímavé. Když však nějaký fanatik vyvraždí vesnici, pak jsou toho plné sdělovací prostředky a zájem je veliký.

Ale zájem, alespoň na počátku jugoslávské krize, tu přece jen byl?

V Praze v roce 1991 byl ohromný zájem o zasedání tzv. Výboru zmocněnců KBSE, zvláště o mimořádná zasedání přímo k Jugoslávii. Jenomže se ukázalo, že za účasti Jugoslávců se těžko dalo dosáhnout konsenzu. V každém případě bylo prospěšné, že se s nimi jednalo. V červenci 1992 pak byli Jugoslávci "suspendováni" a do dneška se jednání OBSE nezúčastňují. Nelze tvrdit, že by to byl nějaký geniální tah, já osobně jejich vyhnání z KBSE nepovažuji za nejlepší řešení. Ostatně nyní se velmi složitě hledá, jak je dostat zpátky bez ztráty tváře.

Zasedání tehdy měla obrovský ohlas, ale tím, že se stále jednalo a výsledky nebyly patrné, hlavně novináři ztratili trpělivost. Samozřejmě OBSE v bývalé Jugoslávii fungovala, kontrolovala například dodržování sankcí. V tzv. sankčních misích bylo přes dvě stě lidí, ale to hlavní - zastavit přísun zbraní - se nedařilo. Vyzbrojovali se především Chorvati a Muslimové (dnes mají mnohonásobně víc tanků než tehdy), vždy se zdůvodněním, že Srbové mají desetkrát víc zbraní. Ovšem tento argument neobstojí, protože embargo platilo pro všechny. A všechny strany je porušovaly. OBSE kontrolovala sankce, ale okolní státy zakrývaly oči nad pašováním všeho možného, protože na tom od Bulharů až po Maďary a Albánce všichni vydělávali obrovské peníze. Ne snad státy, ale pašeráci si na obcházení sankcí "namastili kapsy". A k prestiži OBSE to rozhodně nepřispělo.

I nyní je však veřejnost nedostatečně informována o tom, co všechno OBSE dělá. Myslí si, že diplomaté sedí ve Vídni a vymýšlejí rezoluce. Ale že jde o konkrétní práci v misích, hodně se jí odvádí především v Bosně, že se jedná o nových odzbrojovacích aspektech, to se neví, nebo se to považuje za věc, která není pozornosti hodná.

Nyní se ozývá volání po zvýšení vlivu OBSE. Jak vidíte tuto možnost?

Pro OBSE skýtá důležitou možnost fakt, že závazky členů nejsou právní povahy, a nemusí být tedy ratifikovány jako smlouvy. Jistě, při konsenzu velmi dlouho trvá dohoda o jedné větě. Ale je možné se dohodnout v rámci vlád a parlamenty nemusí každé dva roky ratifikovat například dokumenty ze summitů. A tak přestože pohyb se zdá zdlouhavý, ve skutečnosti je velmi podstatný. Vždyť stačí pohled od Závěrečného aktu v roce 1975 přes pařížskou Chartu pro novou Evropu až po dnešek. NATO se sice také mění, ale změny v textu smlouvy jsou mnohem obtížnější než v OBSE, kde stačí dohoda vlád.

Předpokládám, že dokument z Lisabonu zakotví další posílení vlivu OBSE. Nebudou tam pochopitelně přijaty některé ruské návrhy, které předpokládají, že by OBSE měla být střechovou organizací v Evropě. Ale Lisabon zřejmě přesvědčí i ty, kteří si dodnes myslí, že OBSE je k ničemu.

A jak to vypadá se zájmem ČR, která na OBSE jistou dobu pohlížela takříkajíc s despektem?

Myslím, že v pozadí určitého přehlížení OBSE byla nesprávná představa, že kdybychom byli aktivní v OBSE a vyzdvihovali její důležitost, mohli by to západní partneři pochopit jako signál a demagogicky nám říci: "Proč chcete do NATO, když máte takovou vynikající organizaci jako OBSE?" Krom toho existovaly i některé ideologické důvody. Je pravda, že posílení OBSE prosazuje Rusko jako protiváhu proti snaze našich zemí dostat se do NATO. Ale je chybou přehlížet OBSE jen kvůli tomu, že ji preferuje Rusko. Vždyť to by potom státy NATO mohly na OBSE také

zapomenout. Jenomže ony neustále zdůrazňují, že i rozšiřování NATO je velmi těsně spojeno se zapojením Ruska do politického dialogu o bezpečnostním uspořádání v Evropě. Chápou, že Rusko nelze izolovat, a naopak je naprosto nezbytné s ním spolupracovat. A to není možné dělat jinde než v OBSE, protože tam jsou absolutně všichni. Zdlouhavé procedury jdou samozřejmě na nervy, pro normálního člověka je to nezáživné, ale je rozhodně lepší, když se s Ruskem jedná, než si v tom nejhorším případě "posílat" rakety.

Přehlížení mělo v Praze řadu důvodů, odchod Sekretariátu OBSE z Prahy do Vídně přičítám tomu, že české vedení v roce 1992 a 1993 mělo jiné starosti a převládla představa, že mít v Praze sídlo takovéto organizace není důležité. Hlavní slovo měli ekonomové a pro ně byly a jsou nejdůležitější Světová banka, Mezinárodní měnový fond a OECD. Z Visegrádské skupiny zbyla prakticky jen ekonomická část, CEFTA.

Ale to patří minulosti, protože počátkem listopadu byl v Praze nový generální tajemník OBSE, italský velvyslanec G. Aragona, který při setkání s ministrem zahraničí Zieleniecem a dalšími představiteli byl ubezpečen, že Česká republika považuje OBSE za mimořádně důležitou součást bezpečnostní architektury, že očekáváme od Lisabonu další zvýšení jejího významu. A že ČR má politický zájem o udržení Pražské kanceláře Sekretariátu OBSE, že v Praze bude nadále docházet k významným setkáním, jako jsou zasedání Ekonomického fóra a Vysoké rady (na úrovni politických ředitelů ministerstev zahraničí). Nový generální tajemník OBSE rovněž zaregistroval, že prezident Václav Havel považuje OBSE za mimořádně důležitou a má osobní zájem, aby pražská kancelář zůstala v našem hlavním městě a zachovala si politický význam.

Mnozí západní partneři ve Vídni i v bilaterálních jednáních totiž zdůrazňovali, že pasívní přístup ČR k OBSE škodí i její snaze zapojit se do NATO. Naznačovali, že když nejsme schopni pracovat v této organizaci, není to dobré vysvědčení pro přijetí do "elitnějšího klubu". Tyto náznaky byly pochopeny a poslední návštěva určité pochybnosti o přístupu ČR k OBSE vyvrátila.

OBSE má od svého vzniku v náplni "tři koše". Bezpečnost, ekonomickou spolupráci a lidská práva. Československo se před zchladnutím svého zájmu o OBSE angažovalo v druhém koši. Jsou náznaky, že by ČR kromě organizovaní Ekonomických fór měla zájem vytvořit v Praze orgán pro ekonomickou spolupráci, který v OBSE chybí?

Na přímou otázku přímá odpověď: Ne. Česká delegace takovou myšlenku prosazovat nebude. Zvažoval se návrh, aby v rámci přípravy lisabonského summitu ČR podpořila některé náměty vyjadřované zejména Ruskem a USA, ale i východní Evropou, aby byla výrazněji posílena ekonomická dimenze OBSE. Navrhují například zvýšení počtu lidí, kteří se ekonomickými aspekty bezpečnosti budou zabývat. Vždyť ze stočlenného aparátu je to jediný člověk. EU to odmítá, a proto byli Rusové a Američané ochotni platit člověka, který by ekonomickou dimenzi zpracovával. Představa byla, že by i ČR nabídla ekonomického experta, a zároveň prosazovala, aby pražská kancelář převzala úlohu ekonomického centra. Systém OBSE by pak tvořily Sekretariát ve Vídni, Úřad pro demokratické instituce a lidská práva ve Varšavě, pro menšiny v Haagu, pro parlamentní dimenzi v Kodani a pro ekonomickou dimenzi v Praze. Vždyť Praha je metropolí jedné z úspěšně se transformujících zemí.

Ovšem vedení ministerstva zahraničí rozhodlo, že česká delegace s tím vystupovat nebude. Přitom Vysoká škola ekonomická byla ochotna přispět. Jistě, je možné, že by v záplavě návrhů tato myšlenka neprošla, ale v každém případě by to byl jeden z důkazů, že ČR má zájem o to, aby pražská kancelář OBSE skutečně hrála důležitou úlohu.

Ekonomická dimenze je bezpečnostní kategorie. Zahrnuje však i životní prostředí a sociální aspekty. Pro bezpečnost jsou bezesporu důležité armády, lidská práva. Ale když v nějaké zemi bude bída či dojde k hospodářskému dělení Evropy, těžko to bezpečnost daného státu nebo celého kontinentu posílí. Slovně bude význam ekonomické dimenze v Lisabonu jistě mohutně podepřen, ale fakticky se zřejmě moc nezmění.

Jak vidí OBSE sebe sama v systému budoucí bezpečnostní architektury a v systému dalších evropských institucí, jimiž jsou hlavně NATO, EU, Západoevropská unie a Rada Evropy?

Od Budapešťského summitu v prosinci 1994 probíhá v OBSE velmi rozsáhlá diskuse o tzv. společném komplexním modelu bezpečnosti pro 21. století. Vymyslela to Moskva a na začátku to vypadalo na plané povídání. Ale ukázalo se, že v této myšlence je racionální jádro. Jednání přinesla mnoho zajímavých postřehů, a také poznání objektivní nutnosti dohodnout se, jak to v Evropě bude vypadat v příštích desítiletích. Dosavadní debaty potvrzují představu doslova všech členů OBSE, že budoucnost Evropy spočívá ve vzájemně propojené spolupráci všech existujících bezpečnostních struktur a že v žádném případě není třeba vytvářet nové. OBSE je nedílnou a důležitou součástí evropské architektury.