Umění pískat na prsty

Umění pískat na prsty

Kam až mi paměť sahá, táta mě trénoval na přežití. Učil mě dojit krávu: "Když bude nejhůř, neumřeš hlady. Ti, co se bojí krávy, na tom budou hůř." Učil mě, městskou holku uprostřed poválečné euforie, lovit, zabíjet, stahovat, porcovat zvířata. Dodnes si dovedu vybavit nasládlý pach ještě teplého králíka, visícího na skobách zaražených do veřejí, jeho pružné svaly, opaleskující blány, vnitřnosti jako různobarevné polodrahokamy. "Dívej se!" poroučel mi táta vlídně, ale pevně. "Ať to umíš. Kdo uloví zvíře, ten přežije."

Ve čtyřech letech mi věnoval rybářský prut. Učil mě snést utrpení červa na háčku, přebít svůj soucit návalem lovecké vášně. Lovecká vášeň je mužský instinkt. Nešlo mi to. Táta byl ale láskyplně neúprosný. Věděl proč. Trénoval mě na přežití. Jako mláděti pravěkého lovce, obklopenému štědrostí a zároveň hrozivostí přírody, vštěpoval mi jakési svérázné minimum, docela jiné, než jakého se dostávalo mým vrstevnicím. Nepomohl mi zkrátit němé trápení okouna, který spolkl návnadu příliš hluboko. Neoblomil ho můj děs nad zvuky týraných skřelí, když háček nešel a nešel ven. Vlka také neoblomí bekot umírající ovce. Byl lovec a plnil atavistickou povinnost: dát svému mláděti lovecké dovednosti, aby obstálo v zápase o přežití.

"Nevíš, kdy to budeš potřebovat," říkal s hlubokým přesvědčením. Kdo ví, co si představoval. Prožil dvě války a zábor pohraničí. Nejspíš myslel na válku, evakuaci, jakési apokalyptické bloudění vylidněnou krajinou. Děsila ho představa, že on tam nebude, aby bez hřebíků a sekery postavil přístřešek, bez zápalek rozdělal oheň, holýma rukama nalovil ryby a přikryl nás svým kabátem.

Šlo to dál: "Musíš umět pískat na prsty (díky němu to umím a mockrát už se mi to vyplatilo), kdo to neumí, nedovolá se pomoci." Učil mě hledat v lese prameny ("žízeň je horší než hlad"). Přes odpor zbytku rodiny mě trénoval ve strašně neholčičí dovednosti - stoicky snášet nedostatek hygieny. Teprve když se můj kolega z fakulty na vojně oběsil, protože se nemohl koupat v horké vodě, pochopila jsem, jak to bylo od táty jasnozřivé.

Když před deseti lety ze dne na den začaly být krávy, ryby i lesní prameny životu nebezpečné, táta už nebyl mezi námi. Bylo by to otřáslo jeho jistotou, že mě naučil vyzrát na nepřízeň osudu, že je vůbec možné někoho to naučit.

Dvě ženy, kterým se podařilo uniknout z autobusů s rukojmími, obklíčených ruskými jednotkami - tak nějak zněl nedávno popisek pod novinovou fotografií, která mě pronásleduje. Kdo jsou ty ženy, koho v konvoji zanechaly, jak to s ním dopadlo, jak budou žít dál se zkušeností, že na konci dvacátého století může náš život z čísi zvrácené vůle náhle viset na vlásku? Jak budou s touhle zkušeností žít celé národy?

Člověk to přesto nesmí vzdát. Měl by udělat aspoň něco proti neúprosným okolnostem. Například naučit co nejvíc dětí pískat na prsty.

NAĎA KLEVISOVÁ