SLOVA: Onikání a nostalgie

SLOVA

Onikání a nostalgie

Tak jsem si před televizorem znovu uvědomil, že už bohužel nepatřím k těm nejmladším. Pamatuji toho dost, ba možná až příliš. Tož například staříčkovi Josefovi jsme všichni onikali: Staříčku, kde ste byli a co ste tam dělali? A nikdo se nepodivil, protože tak sa u nás na Valašsku pravívalo. Starší mladším tykali, ale mluvilo-li se se staršími nebo o starších, vždy jenom uctivě: Strýc sa zas ožrali jak prasa. Na dětství vzpomínám s nostalgií.

Staříček se narodil v roce 1863 a dožil se požehnaných 87 let. A to byl poslední člověk, vůči kterému jsem používal onikání, onoho zdvořilostního tvaru, podle Vladimíra Šmilauera (Nauka o českém jazyku) dnes už zaniklého, ale v mém rodném kraji přece jenom občas přežívajícího. Ovšemže velmi zřídka, spořádané patriarchální poměry už nejsou ideálem a moderní pragmatici s oslovováním problémy nemají. Či snad ano?

Začněme v bájných časech. Jak praví Václav Hájek z Libočan o kněžně Libuši: Tys naše paní a kněžna, tys naše mátě, tebe ctíti, tebe chváliti budeme my i naši budúci na věky. Pradědové snad docela vystačili s tykáním ještě za časů královských, ba i tenkrát, kdy si hlavy korunované navykly na plurál majestatikus: To nám se nezdá, by tak bylo, řekl podle Starých letopisů českých pán náš a knieže Najjasnější, Jiří, král český, markrabě moravský etc.

Přesto se v nánosech času usazovaly cizácké zvyky a všeobecné bodré tykání se opustilo. V minulém století dávali tedy předkové úctu najevo onikáním, což připadalo mnoha vlastencům jako nežádoucí vliv němčiny. Následující generace se propracovaly k recentnímu stavu. V podstatě trvale, i když někdy převládnou tendence jiné. Kolem roku 1950 se začalo všeobecně tykat, a člověk si musel dávat pozor na hubu, aby se nestal podezřelým. Prostě i tady zavládl pustý formalismus.

Zdá se, že tykání a vykání vyhovuje. Do rozpaků nás snad přivede při jednání s osobami na rozhraní dětství a dospělosti, adolescenty. Tykáme dětem a lidem, s kterými se dobře známe, ostatním vykáme. Když mě ale někdo osloví ty, přejdu na stejnou notu i já. Rád bych však upozornil na jistou novou tendenci. Tykání se opět šíří - tentokrát pod vlivem angličtiny (nebo spíše američtiny). Jak známo, tam to nerozlišují, a tak například v dabovaných filmech se tyká ostošest. Na skutečnost, že v originálu existují jiné možnosti diferencovat stupeň důvěrnosti a zdvořilosti, překladatelé zapomínají. Česky se ale může vyjádřit právě vykáním a tykáním (pokud nebude rozdíl setřen - jak se prý stalo ve švédštině za sociálnědemokratické éry).

A proč jsem si na staříčka vzpomněl zrovna před televizorem? Pochopí mě každý, kdo nedávno sledoval nedělní diskusi předsedy vlády a předsedy ODS - což je, jak každý dobře ví, jedna osoba, ale oba tituly se uvádějí asi ze setrvačnosti podle mustrů platných za dřívějších podmínek - s Petrem Pithartem. Pan Klaus, který se nemohl rozhodnout, zda partnerovi vykat, nebo tykat, by patrně přivítal třetí možnost, například to onikání. A řekl bych, že nikoliv z nějaké nostalgie. IVO VACULĺN