SLOVA: Drobná úskalí

SLOVA

Drobná úskalí

Víte, co je to úskalí? Podle slovníku vyčnívající skála (v moři, na pobřeží), vyhnout se úskalím znamená přeneseně vyhnout se nebezpečím, nástrahám, činnost plná úskalí pak činnost plná obtíží či rizika a tak podobně. Já mám na mysli úskalí drobná, která na nás číhají při plavbě českým pravopisem.

Ve většině případů máme po ruce spolehlivého průvodce, a tím jsou pravidla. Existují ve dvou různých variantách, a to jako školní a akademická. Ta první mají pro praktickou potřebu výhodu v tom, že uvádějí u některých slov i jiné tvary než infinitiv nebo nominativ, v druhých zase najdeme seznamy křestních jmen a zeměpisných názvů, také antických, samozřejmě v těch podobách, jaké by měly být závazné. Vedle pravidel je pak k dispozici Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (poslední vydání z roku 1994), v němž nalezneme u jednotlivých hesel i výklad významu slov. A dalším stálým společníkem na našem pracovním stole by mělo být některé vydání mluvnice. Zvyk ověřovat si pravopisnou správnost všeho, co napíšeme, je zvyk dobrý. Listujeme-li v příručkách, nedokazujeme , že jsme toho ve škole málo pochytili, spíše naopak, že jsme si vědomi možných úskalí, na která může být příslovečný jazykový cit krátký. Takže teď chutě na kluzkou plochu situací, kdy nebývá příliš platný.

Začnu často se vyskytující chybou. Vzpomínáte ze školy na gramaticky výstražný příklad? Honicí pes honící zajíce... S podobným jazykovým jevem se denně setkáváme v mnoha podobách: důchodce spořící na spořicí vkladový účet, nemrazící mrazicí agregát, nelepící lepicí páska... Prostě jde o to, rozhodnout se pro to, máme-li nad to zatrolené i označit délku, nebo ne. Zřejmě jenom málokdo má psaní těchto tvarů tak v krvi, aby se nemusel aspoň na zlomek okamžiku zamyslit. A přitom není třeba žádných složitých mluvnických pouček, stačí si vypomoci úvahou. Forma je totiž výrazem rozdílného obsahu sděleného. Vezměme si třeba ten školní příklad se psem a zajícem. Oč běží? O to, že pes, určený k honění zvěře, právě honí onoho nešťastného zajíce. Takže v obměně bychom mohli napsat: honicí pes, který honí zajíce, a vystihlo by to přesně stejný význam.

Podobně je tomu v jiných příkladech. Prostě rozhodneme-li se pro toto spojení, je nutno uvědomit si vztah, abychom se vyhnuli případné chybě. Páska, která je určena k lepení, nelepí..., důchodce, který spoří na vkladový účet určený ke spoření... a tak dále. Ostatně v mnoha případech nám pomohou právě školní pravidla. Uvádějí například u následující hodně frekventované dvojice v závorce dodatek: řídicí (např. páka, systém) a řídící (kdo nebo co řídí). Řídící pracovník je tedy součást řídicího systému.

Další taková banánová slupka na chodníku bývá psaní zájmen mně a mě. Též tady stojí za to přibrzdit a uvědomit, si, o jaký vztah běží. Mě je uzší tvar mne, váže se tedy k 2. a 4. pádu. Takže beze mne, beze mě. Užší tvar od mně je mi, což patří zase k pádům 3. a 6. Tady by se opravdu chybovat nemuselo, i když bohužel opak bývá pravdou. Vždyť navíc existuje jednoduchá pomůcka. Stačí si větu převést do druhé osoby jednotného čísla, a tam, kde se vyskytuje tebe, tě, napsat analogicky mne, mě, tam, kde tobě, ti zase mně a mi.

IVO VACULĺN