Rakouské milénium

Rakouské milénium

Rakousko letos slaví tisíc let od vydání svého křestního listu. Na sklonku roku 996, přesně 1. listopadu, se raná forma jeho jména - Ostarrichi, do té doby užívaná jen v lidové mluvě, poprvé objevila také v podobě písemné.

Ota III., šestnáctiletý mladík, který byl zhruba pět měsíců před tím korunován papežem Řeho- řem V. na římského císaře, daroval zmíněnou listinou biskupovi z Freisingu třicet královských honů země (dnes zhruba tisíc hektarů). Šlo o dvůr Nievanhova (dnes obec Neuhofen an der Ybb) a jeho bezprostřední okolí. Se vším, co k honům podle práva a zákona patřilo, "s loukami a pastvinami, lesy a budovami, prameny a vodními toky, s cestami a neschůdnou zemí, s výdaji a příjmy, s dosaženými i dosažitelnými výnosy."

"Ostarrichi doslova znamená Východní země," říká historička Isabella Ackerlová. "Toto označení bylo používáno pro různě široké pásy země, ke konci 10. století však zůstalo pouze pro úzký pruh mezi řekami Enží a Traisenem na jih od Dunaje. Východní země (Ostland) nebo plaga orientalis, terra orientalis či regio orientalis byly názvy používané již v dřívějších stoletích pro hraniční marku Karlovců, která však zahrnovala Panonii a také dnešní spolkové země Štýrsko a Korutany. Poté, co byla Panonie v 10. století obsazena Avary a Kroutany, se v roce 976 staly samostatným vévodstvím, zbyl z plagy orientalis pouze úzký pás země. Listina má do té míry zásadní význam, jak dalece zachycuje tuto skutečnost. Jak typické pro svou dobu bylo jméno Ostarrichi, dokazuje také to, že se již v roce 998 znovu objevilo v císařském diplomu."

Darování císařské půdy nebylo jinak ničím mimořádným. Šlo o dílčí součást rozsáhlého politického konceptu nazývaného historiky "otonsko-sálským římským církevním systémem". Otonští a sálští císařové udělovali biskupstvím léna a na oplátku očekávali, že země bude osídlena, bude se jí šířit křesťanství, což přispěje k zajištění východní hranice. Zároveň se vytvoří základna pro další panovníkovy územní expanze.

Název Rakousko má podle některých historiků ovšem kořeny již v keltském sousloví noir (východ) a righ (král, království). Územní jádro samostatného Rakouska bylo ale vytvořeno až za rodu Babenbergů, kterému byla tzv. východní říše roku 976 udělena v léno. Privilegium novis roku 1156 přineslo nezávislost na Bavorsku a vytvoření samostatného vévodství. Roku 1278 získal alpské země rod Habsburků. Ten roku 1521 začal užívat označení rakouský dům (Domus Austriae - Haus österreich), roku 1804 získala jméno österreich celá habsburská říše. V listopadu 1918 vznikla z pozůstatků někdejšího impéria republika österreich (ovšem do října 1919 s předponou Deutsch), kterou v roce 1938 pohltilo tzv. anšlusem nacistické Německo. Roku 1945 bylo Rakousko obnoveno v hranicích z roku 1937. Skutečné samostatnosti se dočkalo až o deset let později, kdy byly na základě Státní smlouvy zrušeny okupační zóny Spojenců.

Listina, v níž se poprvé vyskytuje název Ostarrichi, ležela po dlouhá staletí dobře zaopatřena v archívu freisingských biskupů. Dnes se nachází v Hlavním bavorském státním archívu v Mnichově, kde jsou podle principu provenience uchovávány dokumenty biskupství. Poprvé byla publikována roku 1893 ve sbírce Monumenta Germaniae Historica (Diplomata Ottonis III.). Historik Theodor Sickel ji tehdy označil za dokument "pochybné platnosti". Pramalou důvěru totiž vyvolával fakt, že její tři formální části jsou psány odlišným písmem. Dnes převládá názor, že střední část - tzv. Kontext, který podle přísné formální osnovy obsahuje všechny důležité informace o předmětném právním jednání - byl doplněn později biskupskou kanceláří ve Freisingu. Historikové označují takovou listinu jako blanket, tedy jakýsi druh nevyplněné směnky.

Vztah k dokumentu je velmi názorným dokladem složitých dějin novodobého Rakouska. Před sto lety si nikdo na jeho existenci ani nevzpomněl. Navíc Uhry slavily tehdy s velkou pompou své tisíciletí. Připomínat "pouhých" 900 let existence pojmu Rakousko, který byl spojován spíše s habsburským panovnickým domem, nebylo nejvhodnější. Zato o padesát let později, roku 1946, se události z listopadu 996 připomínaly s velkým nadšením. Druhá rakouská republika a její obyvatelé potřebovali těsně po válce nalézt novou identitu, nové kořeny. Tehdejší prezident Karl Rener prohlásil, že v době opětovného vzkříšení Rakouska je pravá chvíle k tomu získat pomocí tisíciletých zkušeností z tisícileté historie výhled do budoucna. S tím jako by souzněla slova současného prezidenta Thomase Klestila: "Jen ten, kdo má kořeny, je silný. Jen ten, kdo se hlásí ke své historii, je skutečně připraven pro budoucnost."

Slouží ke cti Rakušanů, že jejich příprava na budoucnost vede skrze bezpředsudečné vidění minulých dějů, s rozpory i problémy. Například idea ústřední výstavy připomínající milénium je postavena na konfrontaci reality, mýtů, klišé, "černých" i "bílých" legend: Rakousko coby země mnoha vyznání i vynucené jednoty víry, země ztroskotaných revolucí a období absolutismu, porážek a reforem, bezstarostného a požitkářského života i intelektuálních výkonů, otevřenosti a antisemitismu. Rakousko - to mohlo znamenat pospolitost i žalář národů, baštu proti "Turkům", "Židům", "Slovanům" či most mezi Východem a Západem uprostřed Evropy, říkají její autoři.

Lidé, kteří v průběhu věků žili na území dnes nazývaném Rakousko, se nazývali různě: Římané, Keltové, Avaři, Bavoři, později Štýřané, Korutaňané, Hornorakušané a Dolnorakušané, Tirolané, Vorarlbeřané, Solnohraďané, Vídeňané, Burgenlanďané... Pojem Rakušané vznikl relativně nedávno. Ale roku 1995 souhlasilo v rámci sociologického průzkumu s větou Rakušané jsou národ již 73 procent dotázaných.