Čtyřdenní mezinárodní festival Divadlo '96 dokázal na poslední, prodloužený říjnový víkend soustředit do západočeské metropole velice podnětné inscenace a vedle jarního festivalu Divadla evropských regionů v Hradci Králové zachytit vše podstatné, co se děje v současném divadle střední Evropy.

Účastníci plzeňské nesoutěžní konfrontace se jednoznačně shodli v názoru, že čtvrtý ročník byl z hlediska úrovně dramaturgické stavby přehlídky nejpodnětnější, nejkvalitnější.

Pan prezident nezapomněl

Spornou se na festivalu ukázala být volba panelové diskuse na téma Divadlo a politika. Nejenom proto, že na sobotní diskusní odpoledne to nestihli ani prezident Václav Havel, ani Milan Uhde. Transparentní pokusy definovat politické divadlo se ukázaly být problémem natolik jenom česko-slovenským (a navíc zmatečním), že k němu vlastně nikdo ze zahraničních účastníků neměl co říci. Jako by si čeští režiséři a dramaturgové neuvědomovali zbytečnost takových oktrojujících či mantinelových vymezení, jako by již dávno a mnohokrát nebylo řečeno, že politické je každé dobré divadlo, které vyjadřuje vztah autorů k současnosti.

V zápalu diskuse, která smysluplněji pokračovala až o den později při aktuálním rozboru zhlédnutých inscenací, je pak kupř. i děkan DAMU Miloš Horanský schopen skutečně politickému vyjádření názoru jednoho z nejkontroverznějších představení přehlídky, Sorokinovy Svatební cesty avantgardního berlínského Volksbühne, pouze vypálit na čelo znamení "levicové" (a to je pro české oči rovno slovu "zavrženíhodné").

Další zasvěcená hodnocení typu "dělalo se mi nevolno" (jednou nad zmíněnou Svatební cestou režiséra Franka Castorfa, podruhé nad Jacobowským a plukovníkem Jiřího Menzela v Divadle na Vinohradech) nesvědčí příliš o disponovanosti formulovat kritický názor, tím méně pak o schopnosti jeho autorů akceptovat jiná než úzce osobní vkusová hlediska (jednou zavrhující komedii, podruhé muzikál, potřetí jiné než Národní divadlo...).

Václav Havel se nakonec objevil na jednom z nejlepších představení Divadla '96, na Čechovově Višňovém sadu bratislavského Slovenského národného divadla, doslova v předvečer státního svátku. Nejenom přítomností podpořil prezident zápas členů SND s ministerskými pokusy zasahovat do jeho umělecké a společenské identity. Také hlavní zpravodajská relace České televize zaznamenala pak o den později, že Višňového sadu se Václav Havel zúčastnil s přítelkyní Dášou Veškrnovou. Ve výlučném "domácím prostředí" divadelníků poprvé.

Uhrančiví Čechovové

"Já položím na poradě s činoherním souborem jeho vedení jedinou otázku: Pro koho vlastně chtějí hrát divadlo?! Vždyť se potvrzuje názor kritiky, že brněnský Strýček Váňa je bezbřehá nuda... A tady Slováci ukážou, jak se dá Čechov zahrát naprosto fascinujícím způsobem." Takto mi na rameni hořekoval ředitel brněnského Národního divadla Mojmír Weimann poté, co viděl Strýčka Váňu režiséra Romana Poláka bratislavského souboru Astorka - Korzo '90. Obrátil se na mne případně, neboť jsem kdesi napsal, že by českým národním divadlům měli zakázat Čechova hrát. Z výrobního pásu se totiž řinou jen "poststanislavští" trpaslíci nudy a tvůrčí marnosti.

Plzeňský festival měl dvě amplitudy: V té první bylo podnětně reflektováno židovské téma, ve druhé pak speciálně Anton Pavlovič. V Čechovových aktovkách Jubileum, O škodlivosti tabaku a Pytačky bratislavského Štúdia S dokázali groteskní podstatu klasika odkrýt dva neopotřebovatelní mágové, Milan Lasica a Július Satinský (kterým víc než rovnocenně sekundovaly Eva Krížiková a Ingrid Timková). Ostatně tři zmíněné mistrovy miniatury jsou o destruktivním ženském živlu, a nemusíme pochybovat o tom, že je Čechov psal vlastně "na tělo" právě Štúdiu S.

Vrcholy přehlídky tvořili nesporně další dva Čechovové. Oba jsem již zmínil. Ujo Váňa Divadla Astorka - Korzo '90 má nádherně rozvržené tempo. Na scéně to vře režijními nápady (Roman Polák). Od velkých obrazů, jejichž dominantou je pohyb, směřuje inscenace až k chvilkovým zastavením, v nichž to pulsuje jemně ironickými pointami. Bratislavský Ivan Vojnickij není běžně tradovaným venkovským mudrlantem, komickým neschopností jakkoli měnit vlastní osud. Ve výtečném hereckém ztvárnění Mariána Zednikoviče je především nepraktickým mužským plným tužeb i snů, zklamání, ale nakonec překvapivé rozhodnosti. Smutek, jímavost jsou znaky inscenace, a to navzdory jemně alkoholické nostalgii. A také výborná Jelena Andrejevna Marty Sládečkové, Soňa Anny Šiškové...

Višňový sad režiséra Martina Huby Slovenského národného divadla ocenili již účastníci festivalu v Nitře. Mnozí z nich vydrželi do konce plzeňské přehlídky právě kvůli možnosti vidět ho znovu. Famózní Emília Vašáryová v roli nové pořádky nechápající, nepraktické šlechtičny Raněvské, jejíž rodový osud pečetí ztráta sadu, který není příznakem lpění na starých pořádcích (ty ostatně vzaly za své "při tom velkém neštěstí", jímž bylo podle stařičkého Firse zrušení nevolnictví), nýbrž znakem kořenů pevného řádu, podmíněného úctou k člověku.

Obraz rozhojňuje sametová rozjitřenost a okoralým prostředím otupovaná senzibilita nevlastní dcery Raněvské Varji v podání Diany Mórové. Křehká nevinnost Ani, k uvěření vykreslené Barborou Bobu3/4ovou. Podivuhodně rozšafný, nevídaně plastický výkon Ladislava Chudíka coby Gajeva. A první Lopachin bez karikujícího odstupu, syn nové doby, pologramotný buržoa, přechodný typ na cestě k negramotnosti třesků, jež Čechovovi nebylo dohlédnouti. Pozoruhodná postava naplněná Jánem Kronerem.

Bezcílně tápající Trofimov Milana Mikulčíka, vykolejená Charlota Božidary Turzonovové, prázdno v duši Piščika Dušana Tarage3/4a... Galerie skvěle vymodelovaných čechovovských postav v pozoruhodné scénické poetice Aleše Votavy, s režijním výkladem, jakého dnes v Čechách snad ani nejsme schopni. S malou náplastí vynikající a strhující inscenace Višňového sadu v ostravské Aréně (ovšem s ruskou režisérkou Oxanou Meleškinovou).

Velké židovské téma

V nejlepším slova smyslu je naplňuje Jacobowský a plukovník Jiřího Menzela v Divadle na Vinohradech. Byť právě této inscenaci vyčítají hledači ostře konturovaných rozporů nedostatek prostoru pro hereckou kreativitu. A opakovaně nebohému režisérovi otloukají o hlavu proklamovanou laskavost. Jako by právě ona neulpívala na Jacobowském, proměňována ve schopnost prožít se nejhoršími peripetiemi protižidovských pogromů našeho "osvíceného" století. V mlze ortodoxních halali proti tvůrčí i životní laskavosti schovali v diskusi hlavu do písku i věčně "pomýlení" a na scestí svádění kritikové, kteří před necelým rokem o překot tipovali Tomáše Töpfera (Jacobowski) a Viktora Preisse (plukovník Sczerbinski) na herecký výkon roku...

A v nejlepším inscenačním principu reflektování nejobyčejnějších věcí "zmarněných existencí" kolem sedmiramenného svícnu dokázal z vídeňského Burgtheatru na scénu Divadla Na zábradlí Jan Antonín Pitínský přenést inscenaci Thomase Bernharda Ritter, Denne, Voss (Vašáryová, Hadrbolcová, Ornest). Od červnové premiéry vyrostla hra o třídu. Zdobí ji vynikající herecké výkony a velký režijní styl troufající si tříhodinové nedramatické drama rozvrhnout do umělecky pozoruhodného sledu obřadu jediného oběda.

Jedním slovem strhující je provokativní, diváky atakující, záporná znaménka estetické škály vyvolávající Sorokinova Svatební cesta berlínského Volksbühne. O prokletí a životní neukotvitelnosti dcery ruské fanatičky z neblahé NKVD a syna německého SS-Oberführera. Inscenace Franka Castorfa je nejenom odpovědí na existenci politického divadla tam, kde na sebe, dnes už v jedné zemi, narážejí rozdílné historické zkušenosti posledních čtyř desetiletí. Je přímým navázáním na divadelní avantgardu 60. a 70. let. Výluční budou obhájci tohoto divadelního experimentu stejně jako jeho četní odpůrci.

Nelze nepřipomenout po mém soudu nejkošatější inscenaci plzeňské přehlídky, Nehybného cestovatele francouzské Compagnie Philippe Genty. Pohybová fantazie dnes již legendárního loutkáře dává vzpomenout na časy, kdy podobnou scénickou invencí byli políbení čeští tvůrci. Genty dokáže evokovat fantaskní svět, impresi i surreálný obraz, iluzi snové říše, v níž nic není nemožné. Světlo, barva, papír, fólie, hračky, lidé, vizuální divadlo obsahující zrození, živly, smrt. V návalech nevole nad jinými festivalovými režijními provokacemi se na Gentyho čisté umění hry v diskusi hravě zapomnělo.

Slovo o (anti)koncepci

Dva festivaly u nás se úspěšně vyhraňují. Královéhradecký má před sebou budoucnost reprezentativního poměřování divadel vně hlavních národních center, plzeňský akcentuje, a letos konečně úspěšně, mnohost pohledů a stylů, provokativní protikladnost typů divadelního umění současnosti. Problémem obou ještě nějaký čas zůstanou možnosti soustředit do Čech nákladné špičky. Seznam dvaceti finančních donátorů (a to i zahraničních) Divadla '96 naznačuje, že dveře příštím uměleckým konfrontacím se chválabohu pootevírají.