Jak, kdy a především proč se zrodilo NATO

ČESKÁ REPUBLIKA - SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE (1)

Jak, kdy a především proč se zrodilo NATO

[*] Malý historický a faktický exkurs na začátek úvah o našem přizvání a přijetí do "šestnáctky"
Již v tuto chvíli je nanejvýš pravděpodobné, ba jisté, že na důležitém summitu Severoatlantické aliance, který je svolán na 8. a 9. červenec letošního roku do španělské metropole, bude Česká republika mezi státy, které NATO jako první ze zemí bývalého evropského komunistického (či lépe sovětského) bloku vyzve ke vstupu. A přestože do skutečného přijetí za člena aliance, k němuž by po nezbytných politických, vojensko-technických i administrativních krocích mělo dojít u příležitosti padesátého výročí NATO v roce 1999, zdá se být času dost, je nejvyšší čas k tomu, začít o vstupu do NATO vážně diskutovat.
K tomu, aby vnitřní rozhodnutí každého z nás o tomto navýsost závažném kroku bylo odpovědné, aby bylo prosto balastu momentálních a dílčích politických nálad, je nutné o Severoatlantické alianci alespoň něco vědět. A to nejen o jejím dnešku, ale i o její minulosti, která nejen současnost, ale i budoucnost samotného NATO, Evropy a severoatlantického prostoru citelně ovlivňuje.
Organizace severoatlantické smlouvy - North Atlantic Treaty Organization -, jak zní správně název, která byla založena před osmačtyřiceti lety, se nezrodila jako "blesk z čistého nebe" a už vůbec ne náhodou. K jejímu vzniku vedla celá řada dějinných událostí.

Stadium "prenatální"

Předně to byla celá druhá světová válka a záhy po ní faktický rozpad protifašistické válečné koalice a rozdělení sfér vlivu v Evropě mezi komunistický (sovětský) a demokratický západní blok, které krok za krokem vedly k bipolárnímu rozdělení starého kontinentu.
Za základní pilíř, který předznamenal vznik NATO, se označuje již curyšský projev britského premiéra Winstona Churchilla z 19. srpna 1946. V něm totiž Churchill vyzval k vytvoření sjednocené Evropy podporované Spojenými státy, přičemž počítal s tím, že členem tohoto bloku by mělo být i Německo.
Po Dunkirkské smlouvě mezi Francií a Velkou Británií z dubna 1947, která obsahovala v případě nové agrese Německa vzájemné spojenectví, pak 17. března 1948 podepsali zástupci Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemska a Velké Británie v Bruselu smlouvu (tzv. Bruselský pakt), v níž se tyto země zavázaly k vytvoření společného obranného systému a zesilování vzájemných ekonomických a kulturních vztahů; smlouva byla uzavřena na 50 let.
V příštích třech měsících pak ve Spojených státech a Kanadě proběhly diskuse o problémech bezpečnosti v severoatlantické oblasti a o zapojení obou severoamerických mocností do společného obranného systému západních zemí. Přičemž v červnu 1948 schválil Senát amerického Kongresu z podnětu senátorů Vandenberga a Connalyho rezoluci doporučující začlenení USA do obranných svazků se západními státy. A v druhé polovině roku 1948 a prvních týdnech roku 1949 se pak ve všech zemích jednalo o tzv. Bruselském paktu (v září 1948 vznikla vojenská část Bruselské dohody), a především o vytvoření obranného paktu nového.

Washingtonská smlouva

Přitom 18. března 1949 byl publikován text zakladatelské dohody aliance a 4. dubna 1949 pak dvanáct států (Belgie, Dánsko, Francie, Kanada, Nizozemsko, Island, Itálie, Norsko, Lucembursko, Portugalsko, Velká Británie a Spojené státy) potvrdilo ve Washingtonu (odtud též Washingtonská smlouva) smluvně svůj vstup do NATO. Parlamenty členských zemí ratifikovaly smlouvu o založení aliance do pěti měsíců od podepsání a smlouva vstoupila v platnost 24.srpna 1949.
Washingtonská smlouva sestává z preambule a čtrnácti článků. Preambule uvádí, že státy NATO "znovu potvrzují svou víru v cíle a zásady Charty OSN a svou touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami; jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu; snaží se podporovat stabilitu a blahobyt národů v severoatlantické oblasti"; a "jsou odhodlány spojit své úsilí ke kolektivní obraně a k zachování míru a bezpečnosti".
V článcích jsou pak obsaženy zásady oddanosti míru, ryzí obrany, přednosti konzultací a vlastní obrany a v 10. článku pak i otevřenosti NATO pro vstup ostatních evropských zemí, které hodlají sdílet základní zásady aliance. A dále jsou zde stanoveny hlavní orgány aliance, způsoby rozhodování, ratifikace, vstupu v platnost, délky trvání smlouvy a v posledním článku třeba i autentičnost originálního anglického a francouzského textu a způsob jeho uložení.
Nesporně největší diskuse dodnes vzbuzuje ústřední článek 5, který si pro jasnost a přesnost raději ocitujme:
"Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě či v Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané v článku 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.
Každý takový útok a veškerá opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti."
Přičemž podle následujícího článku 6 se za ozbrojený útok podle Washingtonské smlouvy považuje ozbrojený zásah proti území kterékoli smluvní strany v Evropě nebo v Severní Americe, na území Turecka (do roku 1963 dokonce proti francouzským departementům v Alžírsku) nebo na ostrovy pod jurisdikcí kterékoli smluvní strany ve Středozemním moři nebo severoatlantické oblasti severně od obratníku Raka; proti ozbrojeným silám, lodím či letadlům kterékoli smluvní strany, jež se nacházejí na nebo nad jejich územím, nebo na jakoukoli oblast v Evropě, kde byla rozmístěna vojska jakékoli smluvní strany.
Severoatlantická aliance přitom nevznikla jako nadnárodní organizace, ale jako seskupení nezávislých států, které veškerá svá rozhodnutí přijímají pouze za všeobecného souhlasu všech členských zemí (konsenzus). Cílem NATO bylo společně čelit hrozbě komunistické agrese, rozpínavosti a infiltrace.

Počáteční milníky

Počínaje prvním zasedáním Rady NATO ve Washingtonu v září 1949 byly pak vytvářeny základy organizační struktury a formulována první vojenská doktrína aliance. Kromě vzniku všech vojenských výborů a orgánů je zde nejdůležitější rozhodnutí o integrované obraně členských zemí NATO 1. prosince 1949. V září 1950 pak byla v New Yorku přijata vojenská doktrína tzv. strategie předsunuté obrany (Forward strategy) pro území Evropy, přičemž v únoru 1952 byla vymezena úloha ozbrojených sil členských zemí NATO při realizaci této doktríny - tzv. funkce "štítu" (vázat útočníka konvenčními silami již na hranicích NATO) a "meče" (zasadit útočníkovi zdrcující jaderný úder).
Již 18. února 1952 také došlo k prvnímu rozšíření Severoatlantické aliance, když Řecko a Turecko formálně potvrdily svůj vstup do NATO (protokol o jejich připojení podepsán v říjnu 1951). A k velmi důležité události došlo 23. října 1954, kdy tzv. pařížské dohody přinesly pozvání ke vstupu do aliance pro západní Německo (pařížskými dohodami také přerušily Francie, Velká Británie a USA okupační režim v tehdejší NSR a uznaly ji jako suverénní stát). Západní Německo se stalo členem NATO 5. května 1955.
Nutné je zde uvést, že okamžitou reakcí sovětského bloku na vstup západního Německa do NATO byl vznik Varšavské smlouvy 14. 5. 1955), jejímž členem byla naopak Německá demokratická republika (NDR). A v prosinci pak smlouva SSSR s NDR, v níž Moskva udělila NDR výsadní právo státu. Naopak Rada NATO rok po přijetí (tehdejší) NSR na bonnském zasedání rozhodla zintenzívnit úsilí o znovusjednocení Německa cestou voleb.
V roce 1958 začínají uvnitř NATO první spory mezi nezávislou degaullovskou Francií a Spojenými státy, spory, které v průběhu první poloviny roku 1966 vyvrcholily francouzským odchodem z integrovaného vojenského systému NATO (k 1. 7. 1966). Přičemž teprve nyní se zřejmě Francie do aliance i vojensky vrací. O osm let později, v srpnu 1974, řecká vláda oznámila, že vystupuje z vojenského integrovaného systému NATO (zůstalo členem NATO jen v politickém smyslu) na protest proti postoji NATO k řešení kyperského problému (turecká invaze), do vojenských struktur NATO se pak Řecko vrátilo v říjnu 1980.
Poté, kdy na konci prvního čtvrtletí 1967 zavedla aliance novou americkou doktrínu tzv. pružné reakce (flexible response), schválila v prosinci Rada NATO tzv. Harmelovu doktrínu o budoucích úkolech aliance, ve které vytyčuje principy udržování přiměřené obrany a vyslovuje se pro uvolňování napětí ve vztazích Západ-Východ. Od následujícího roku pak aliance navrhuje jednání s Varšavskou smlouvou o rovnoměrném snížení ozbrojených sil obou paktů.

Éry uvolnění i chladu

I tento dokument předjímá éru uvolňování napětí (détendé) v Evropě a ve světě z první poloviny sedmdesátých let. Éru, během níž byly podepsány důležité americko-sovětské smlouvy, smlouvy východoevropských států (především SSSR, Polska a Československa) se západním Německem a čtyřstranná dohoda velmocí o Západním Berlíně. Od podzimu roku 1972 pak probíhají za účasti 35 zemí Evropy, USA a Kanady (včetně všech členů Severoatlantické aliance a Varšavské smlouvy) střídavě v Helsinkách a Ženevě přípravné rozhovory Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, které 1. 7. 1975 vrcholí podpisem zakládajícího dokumentu KBSE (nyní OBSE) - Závěrečného aktu.
Ke konci sedmdesátých let však nastává na starém kontinentu i ve světě opět notné ochlazení, jehož nejmarkantnějším projevem je roztočení zbrojních závodů. Toto období vrcholí v prosinci 1979 (v té době i sovětská invaze do Afghánistánu). Poté, kdy byl na květnovém zasedání 1978 Rady NATO ve Washingtonu schválen dlouhodobý program s posilováním konvenčních i jaderných sil NATO, 12. 12. 1979 na zasedání ministrů zahraničí a obrany členských zemí NATO (bez Řecka a Francie) v Bruselu, bylo schváleno tzv. dvojí usnesení. Jednalo se o rozmístění 572 nových amerických raket středního doletu v západní Evropě (464 raket s plochou dráhou letu a 108 Pershing 2), které měly být odpovědí na horečné vyzbrojování SSSR. V květnu následujícího roku však NATO navrhuje SSSR kontrolované omezování strategických zbraní v Evropě (dvojí usnesení - dozbrojit a jednat).
Pak v souvislosti s vývojem na sovětské politické scéně i nástupem prezidenta Ronalda Reagana do washingtonského Bílého domu napětí ve světě i mezi vojensko-politickými pakty v Evropě neopadá prakticky až do sklonku roku 1985, kdy nový a odvážný sovětský představitel Michail Gorbačov zahajuje v Ženevě rozhovory s americkým prezidentem.
Přesto však v první polovině osmdesátých let je nejdříve v prosinci 1981 na zasedání Rady NATO podepsán protokol o přijetí Španělska do aliance a 30. května 1982 se Španělsko stává šestnáctým a zatím posledním novým členem NATO s tím, že jeho vojenské síly nejsou součástí vojenského integrovaného systému.
Po již zmíněném nástupu M.Gorbačova se začíná nejen znovu oteplovat ve vztazích mezi Východem a Západem, a tedy i mezi NATO a Varšavskou smlouvou, ale již od poloviny osmdesátých let je zřejmá eroze sovětského komunistického systému jak v samotném SSSR, tak postupně ve všech středoevropských a východoevropských zemích.
Na stockholmské konferenci o opatřeních pro posílení důvěry a bezpečnosti a o odzbrojení bylo dosaženo pozitivních výsledků a 17. února 1987 pak byly ve Vídni zahájeny rozhovory členských států NATO a Varšavské smlouvy o mandátu pro jednání o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. V červnu téhož roku se v Reykjavíku Rada NATO vyslovila pro dohodu o "všeobecném a účinně ověřitelném" zákazu amerických a sovětských raket středního doletu a operačně taktických raket v Evropě a v prosinci 1987 byla mezi SSSR a USA podepsána smlouva o likvidaci jejich raket středního a kratšího doletu (INF); vzápětí pět západoevropských zemí, kde byly tyto rakety podle "dvojího usnesení" rozmístěny, přistupuje na realizaci této dohody.
V prosinci příštího roku (1988) je pak na zasedání Rady NATO přijato prohlášení o kontrole zbrojení v konvenční oblasti; rada se usnesla na návrhu celkových limitů pro všechny druhy konvenčních zbraní v Evropě a návrhu pravidelné a účinné kontroly a ověřování počtu ozbrojených sil a výzbroje, zahrnující výměnu podrobných informací a inspekce na místě.
A pak už přichází rok 1989 a spolu s pádem berlínské zdi a rozpadem komunistického impéria také změny, které zasahují celou Evropu a svět. Také pro Severoatlantickou alianci nastává zcela nová éra. Podle všeho neméně zajímavá a důležitá, jako byla doba jejího vzniku.
KVĚTA BUSCHOVÁ