Zástavní právo jako jistota věřitelů, nebo spíš trojský kůň dlužníků? (2)

Z PRÁVNÍ PRAXE

Zástavní právo jako jistota věřitelů, nebo spíš trojský kůň dlužníků? (2)

[*] Odstoupení od smlouvy situaci věřitele ještě samo neřeší
Minulou středu jsme zde hovořili o potížích se zástavním právem v případech, kdy majitelem zastavené nemovitosti jako záruky za úvěr je osoba odlišná od dlužníka. Druhý problém, o němž se chceme zmínit, se týká vztahu odstoupení od smlouvy o úvěru a zajištění dosud nesplacené pohledávky poskytnuté na základě této smlouvy. Aniž se chceme podrobně zabývat právními problémy stanoviska, které se objevilo už i v jednom pravomocném soudním rozhodnutí, musíme alespoň ve stručnosti objasnit podstatu celé věci.

Oprávnění věřitele

Úvěrové smlouvy, které banky uzavírají se svými klienty, a závazkové vztahy takto vzniklé vycházejí zpravidla z obecně platné úpravy smlouvy o úvěru, jak je uvedena v ustanoveních § 497 a násl. obchodního zákoníku. V rámci této úpravy pak v ustanoveních §§ 505, 506 a 507 obchodní zákoník upravuje tři specifické případy odstoupení od úvěrové smlouvy. Tato ustanovení jsou a vždy byla v odborných právních publikacích prezentována jako úmysl zákonodárce ochránit věřitele, resp. umožnit věřiteli jednostranně ukončit smluvní vztah, pokud dlužník neplní své povinnosti z úvěrové smlouvy.
Jde o případy, kdy dlužník
nedoplní na výzvu zajištění závazku z úvěrové smlouvy na původní rozsah, pokud zanikne nebo se zhorší zajištění tohoto závazku, nebo
je v prodlení s více než dvěma splátkami ve stanoveném termínu nebo s jednou splátkou déle než tři měsíce, anebo
nepoužije prostředky v souladu se smlouvou k určitému účelu (dlužník použije prostředky k jinému účelu anebo použití k účelu smluvenému je nemožné).
Další důvody pro odstoupení od smlouvy mohou být účastníky sjednány ve smlouvě samé. Pokud věřitel ze zákonem stanovených nebo sjednaných důvodů odstoupí od smlouvy, má podle obchodního zákoníku právo požadovat vrácení dlužné částky s úroky.

Nezajištěný nárok

K ukončení závazkového vztahu s dlužníkem přistupují banky jako věřitelé zpravidla v případech, kdy dlužník porušuje své povinnosti, především povinnosti platební, tak hrubě, že setrvání v takovém vztahu již není pro banku únosné. Narůstajícími úroky, sjednanými, avšak neuhrazenými poplatky apod., se totiž dlužná částka stále zvyšuje, avšak je již jasné, že dlužník nechce, případně není a nikdy nebude schopen uhradit ani dlužnou jistinu.
Právní názor, který jsme předtím uvedli, pak dochází k závěru, že odstoupením od úvěrové smlouvy zanikl závazek dlužníka z této smlouvy a v důsledku akcesorického postavení zajišťovacích institutů zaniklo i zajištění splnění pohledávky banky z úvěrového vztahu. Nárok banky na vrácení poskytnutých prostředků sice dlužníka stále stíhá, ale právo na uspokojení ze zástavy, ručitelského závazku nebo jiné formy zajištění zaniklo v důsledku odstoupení od smlouvy o úvěru.
Nechceme v této souvislosti snášet právní argumenty proti tomuto stanovisku (a je jich jistě nemálo), protože si myslíme, že svou povahou patří na stránky odborných právnických periodik. Cílem našeho zamyšlení je poukázat na škodlivost a určitou nelogičnost naznačeného názoru.
V praxi totiž může dojít k situaci, že závazek dlužníka splatit poskytnuté prostředky na základě úvěrové smlouvy je zajištěn zástavním právem k nemovitosti. Cena zastavené nemovitosti například vzhledem k požáru poklesne. Dlužník odmítne doplnit zajištění úvěru na původní rozsah, v důsledku čehož věřitel od smlouvy odstoupí. Jestliže určité znehodnocení zástavy zhoršilo postavení věřitele, pokud jde o zajištění jeho pohledávky, a jeho další kroky směřovaly k obnově původní pozice, odstoupením od smlouvy se při respektování uvedeného pojetí dostal ještě do horší situace, neboť dluh je splatný celý a zajištění zaniklo v plném rozsahu. Myslíme si, že tento příklad poukazuje na určitou nelogičnost, která by vznikla předmětnou interpretací zákona.
Právní úprava závazkových vztahů vychází zásadně z rovného postavení jejich účastníků. Dvě již zmíněná právní stanoviska tuto rovnost účastníků jednoznačně posunují na stranu dlužníka. Věřitel se dostává do situace, že nemá právní jistotu, ani pokud jde o takovou zásadu, že smlouvy se mají dodržovat a poskytnuté peníze vracet. Nebezpečnost uvedených stanovisek spočívá i v tom, že pod záštitou právního purismu nahlodávají věřitelovu víru, že se lze soudní cestou domoci práva. Nemluvě o tom, že jde o změnu pohledů na tradiční chápání a pojetí institutu, který má své kořeny již v římském právu a nezpochybnitelnost tohoto pojetí je dnes a denně demonstrována v právních státech zejména na západ od našich hranic.
Další rizika v sobě skrývá tato změna pohledů v průběhu určitého procesu. Nebyla totiž vyvolána změnou právních předpisů ani závažnými zjištěními v jejich dosavadní interpretaci. Zrodila se potichu a do praxe přichází plíživě bez velkých diskusí a polemik odborné veřejnosti, což může způsobit o to větší problémy, jestliže se uchytí, aniž by s těmito názory pro jejich zdánlivou okrajovost se někdo relevantně zabýval a zvažoval jejich souvztažnosti.

V duchu rozumu a logiky

Rozšířením jevu, že dlužníci budou masově převádět zástavy na třetí osoby se spekulativním záměrem nesplatit úvěr a zamezit možnosti věřitele se uspokojit ze zástavy, nebo kdy věřitelé nebudou odstupovat od smluv porušovaných dlužníky a dále úročit (fiktivně) svou pohledávku bez ohledu na dlužníkovi možnosti a vůli splnit závazek, nemůže zřejmě dojít k ohrožení ekonomického fungování trhu. Podle našeho názoru jsou však v sázce jiné hodnoty: právní vědomí, spravedlnost, důvěra ve stát a jeho orgány apod. A nepochybně může dojít i k určitým ekonomickým poruchám, jejichž závažnost se pocítí až se zpožděním. Neměňme proto tradiční pohledy a dosavadní praxi v těchto otázkách bez zásadní diskuse. Pokud jsou některé otázky sporné, snažme se vykládat je v duchu rozumu a logiky a při nejbližší příležitosti využijme možnosti provést legislativní změny a úpravy.
JUDr. ELIŠKA BRAMBOROVÁ,
JUDr. PETR LIŠKA, právní úsek centrály České spořitelny, a. s.